Úvod

Klasickou neboli akademickou inteligenci tak, jak ji známe dnes, psychologové měří již více než sto let. Téměř stejně dlouho dobu se však setkáváme i s kritikou tohoto konceptu. Klasická inteligence, ač má sloužit k předpovědi toho, jak efektivně se jedinec vyrovná se svým okolím – pracovními úkoly, studiem atd. – popisuje jen velmi malou část schopností, které může jedinec využít. Především bylo poukazováno na to, že akademická inteligence téměř vůbec nesouvisí s kvalitou mezilidských vztahů, které člověk navazuje, se schopností zvládat své vlastní emoce a tak říkaje „vyznat se v sobě“. V neposlední řadě je inteligenci vytýkán i její malý vztah ke schopnosti řešit praktické problémy. Tato nespokojenost výzkumníků vedla ke vzniku celé řady alternativních inteligencí.

Zřejmě nejstarší z nich je sociální inteligence, o které se ve své práci zmiňuje již Thorndike ve dvacátých letech minutého století. Ač tento koncept nebyl zapomenut a navázala na něj řada dalších badatelů, dnes není hlavním tématem mezi výzkumníky alternativních koncepcí inteligence. V průběhu devadesátých let získal obrovskou popularitu pojem emoční inteligence, který se z nezanedbatelné části se sociální inteligencí překrývá. Dnes je poměrně obtížné oba koncepty od sebe oddělit. V následujícím textu budeme hovořit především o emoční inteligenci, ač mnoho poznatků je z výše uvedených důvodů platná pro obě zmiňované koncepce.

Za zmínku stojí i praktická inteligence, která se pokouší zachytit schopnost řešit skutečné problémy, které nám přináší každodenní život. Musíme však podotknout, že tento koncept (ač je jen o málo mladší než zmiňovaná sociální inteligence) je zatížen ještě větším množstvím nejistoty a mnohoznačnosti. Pro bližší porozumění tomuto tématu odkazujeme čtenáře na knihu Emoční inteligence (Sluze & Roberts, 2007), které se mimo jiné věnuje i praktické inteligenci.

Emoční inteligence

Emoční inteligence je pojem, o němž se začíná stále více hovořit jako o klíčovém faktoru úspěšnosti v životě. A to nejen na poli mezilidských vztahů, ale i v zaměstnání a v celkové schopnosti budovat životní spokojenost.

Emoční inteligence je mnohdy stavěna do protikladu s klasickou inteligencí, která se sice uplatňuje při řešení nejrůznějších teoretických i praktických problémů, ale s úspěšností a spokojeností člověka má jen málo společného. Ve skutečnosti tyto vlastnosti nestojí proti sobě, ale jsou jedna na druhé více méně nezávislé. Například ve výběru vhodného partnera nám vysoké IQ není mnoho platné, ale není ani překážkou, stejně tak jako při řešení složité matematické úlohy náš výkon v žádném směru neovlivní třeba schopnost vcítit se do druhého.

Proč klasická inteligence tak málo vypovídá o schopnosti potýkat se s každodenními problémy, může plynout z několika faktů. Úkoly, které nám běžný život předkládá, jsou většinou zadané velmi vágně, neúplně a místo přesných hodnot a konkrétních údajů musíme operovat se svými dojmy a pocity. Tyto úkoly navíc nemají jedno správné řešení, ale celou paletu možností, jak dál postupovat, z nichž každá má nespočet výhod i nevýhod. Důraz tedy není kladen na hledání správného řešení, ale na rozhodování se, kterému postupu dáme přednost. A právě při těchto rozhodovacích procesech hrají emoce klíčovou roli. Dále pak většina problémů, jejichž úspěšné překonání významně ovlivňuje naši spokojenost, spadá do oblasti mezilidských vztahů a komunikace. V tomto terénu se klasická inteligence nemůže efektivně uplatnit.

Zajímavé je, že za pomoci klasické inteligence nelze dostatečně předpovědět ani akademický výkon – u inteligenčního testu WAIS je udávána korelace školního prospěchu a IQ od 0,43 po 0,63 podle druhu inteligence u středoškoláků a od 0,24 do 0,47 u vysokoškoláků (viz např. Svoboda, 1999). Mohli bychom se přitom domnívat, že ve školním prostředí bude IQ zcela rozhodující proměnnou. Ve skutečnosti i zde hrají neopomenutelnou roli další faktory, jako je například schopnost sebemotivace, vytrvalost, odolnost vůči frustraci.

Tyto nedostatky by měl alespoň zčásti řešit koncept emoční inteligence. Samozřejmě, že ani tento koncept nám nemůže poskytnout celkový obraz o člověku, natož přesně předpovědět jeho životní dráhu, ale může posloužit jako další dílek do skládanky lidské psychiky.

Co je to emoční inteligence

Přesně vymezit, co je to emoční inteligence, je úkol poměrně obtížný, neboť se její pojetí v podání jednotlivých autorů poněkud různí. Ve snaze zachytit tento pojem alespoň na nejobecnější úrovni nám může pomoci definice klasické inteligence. Velmi srozumitelnou a přitom univerzální definici nabízí David Wechsler:

„Inteligence je vnitřně členitá a zároveň globální schopnost individua účelně jednat, rozumně myslet a efektivně se vyrovnávat se svým okolím.” (Wechsler, 1944)

Do takto vymezeného prostoru se „vejde“ nejen inteligence v jejím klasickém pojetí, ale i námi hledaná emoční inteligence. V psychodiagnostice tradiční dělení tento celek půlí na inteligenci verbální (pod niž náleží např. slovní zásoba, plynulost slovního projevu, schopnost vnímat podobnosti, logické myšlení) a inteligenci performační (např. schopnost zacházet s objekty, rozeznávat vzory). Jak již ale bylo zmíněno výše, toto pojetí nedokáže v plné šíři vysvětlit onu v definici zmiňovanou efektivitu vyrovnávání se se svým okolím ani ostatní faktory. Zůstává zde „slepé místo“ – oblast, která leží mimo verbální i performační inteligenci, a přesto nepřekračuje hranice inteligence jako celku. A právě do této oblasti náleží emoční inteligence (Mayer, & Salovey, 1997).

Složky emoční inteligence

Ač se odpovědi na otázku, co to je emoční inteligence, různí, existuje několik oblastí, které mají téměř všechny modely společné. Bar-On (2006) vyjmenovává těchto pět:

1. Schopnost rozeznat své vlastní emoce, porozumět jim a umět je vyjádřit. Tuto složku je možné považovat za samotnou podstatu emoční inteligence. Porozumění vlastním emocím a jejich rozeznání je zcela nezbytné pro jakoukoli další práci s nimi. Bez nadsázky lze tvrdit, že úspěšné zvládnutí této schopnosti je nutnou podmínkou pro rozvoj ostatních schopností. Dále pak správné vyjadřování emocí (tzn. v některých případech třeba i nevyjadřování) napomáhá ke kvalitní komunikaci.
2. Schopnost rozeznat, jak se druzí cítí a vztahovat se k nim. Emočně inteligentní člověk by měl být schopen odložit stranou své vlastní postoje, názory a předsudky a podívat se na situaci očima někoho druhého. Tedy porozumět tomu, jaké pocity v druhém daná situace vyvolává. Tato schopnost vcítění se – empatie – se významně uplatňuje při budování hodnotných mezilidských vztahů.
3. Schopnost řídit a ovládat emoce. Příliš silné emoce můžou člověka přivést ke zcela iracionálnímu jednání, kterého mnohdy později lituje. O tom, že tato slabina je lidem vlastní odjakživa, svědčí i výrok z prvního století př. n. l. římského učence Publia Syria: „Ovládni své emoce nebo ony ovládnou tebe.“ Projevem emoční inteligence je i to, že člověk dokáže své emoce efektivněji řídit a méně snadno podlehne afektu.
4. Schopnost adaptovat se a řešit problémy intra- a iterpersonálního charakteru. Emoční inteligence umožňuje lépe řešit mezilidské konflikty. Emočně inteligentní člověk se dokáže přizpůsobit – změnit své stanovisko – pokud to je účelné, a bezhlavě netrvá na svém. Také rozumněji nakládá s konflikty vnitřními. Při sporu motivů snáze nachází vhodné řešení a stanovuje priority.
5. Schopnost pozitivního ladění a sebemotivace. Za součást emoční inteligence je považována i schopnost odolávat náladovosti a zachovávat pozitivní emoční ladění. Důležitá je také schopnost sebemotivace – tedy umění vytyčit si cíle, a ty pak s chutí sledovat.

Emoční nebo sociální inteligence?

Předcházející řádky můžou čtenáře přivést k otázce, zda jsem spíše nechtěl hovořit o sociální inteligenci. Takováto otázka by byla na místě. Vlastnosti spojené s orientací v mezilidských vztazích a jejich budováním bývají tradičně spojované spíše s konstruktem sociální inteligence. Kam až sahá emoční inteligence a kde už se hovoří o inteligenci sociální? Ve skutečnosti tyto dva termíny splývají a vzájemně se prolínají. Jednotliví autoři se s touhle otázkou vyrovnávají různě.

Podle Mayera a Saloveye je emoční inteligence (zřejmě velmi rozsáhlým) subsystémem sociální inteligence. Ve svém výzkumu dávají přednost emoční inteligenci před inteligencí sociální, protože ta je jednak zatížena všeobecně rozšířenou mylnou představou, že se jedná o schopnost manipulovat s lidmi, ale také kvůli tomu, že se pro svou šíři značně prolíná s akademickou inteligencí. Dále pak pojem emoční inteligence má vypovídat o tom, že se jedná o vlastnost ležící v oblasti kognitivně-emoční interakce (Salovey & Mayer, 1990, 1997). Dlužno ovšem podotknout, že Mayer a Salovey svůj názor na to, jaký je vztah mezi oběma zmiňovanými inteligencemi několikrát přehodnotili.

Bar-On operuje s celkem emoční a sociální inteligence v celé jeho šíři. Hovoří o tzv. emočně-sociální inteligenci, která v sobě zahrnuje intrapersonální a interpersonální složky (Bar-On, 2006). Podobně i Goleman tyto dvě oblasti zcela sjednocuje. Užívá označení emoční inteligence, v němž jsou ale patrné obě původní složky (Boyatzis, R., Goleman, D., & Rhee, K., 2000).

Pojem emoční inteligence a jeho vývoj

První zmínky o emoční inteligenci v psychologii můžeme dohledat na počátku dvacátého století. V dvacátých letech upozornil E. L. Thorndike na to, že podmínkou pro efektivní jednání a řešení problémů není jen abstraktní inteligence, na kterou byl soustředěn tehdejší vědecký výzkum. Vytvořil tedy trojfaktorový model inteligence. Jeho složky jsou abstraktní inteligence, tedy schopnost manipulovat se slovními či matematickými symboly, mechanická inteligence, jako schopnost používat předměty, a třetí složkou zde byla sociální inteligence, která svým obsahem připomíná dnešní pojetí emoční (či emočně-sociální) inteligence. Thorndike ji sám definoval jako „schopnost porozumět a řídit muže a ženy, chlapce a děvčata – chovat se rozumě v lidských vztazích“ (Thorndike, 1920).

Ve čtyřicátých letech hovoří D. Wechsler, jeden z nejvýznamnějších autorů inteligenčních testů, v článku Nonintellective Factors in General Intelligence o nutnosti zařazení sociální kompetence do modelu inteligence (Wechsler, 1940). Ve Wechslerových inteligenčních testech je do jisté míry reprezentována subtesty porozumění a uspořádání obrázků, přesto ale není považována za zvláštní složku inteligence a je rozptýlena mezi verbální a performační (názorovou) inteligenci (Svoboda, 1999).

Emoční inteligence (ač se zatím tohoto pojmu neužívalo) si našla své místo i v modelu mnohačetné (mnohonásobné či rozmanité) inteligence H. Gardnera (1983). V knize Dimenze myšlení popisuje inteligenci jako soubor sedmi na sobě nezávislých kompetencí, které dávají jedinci možnost přizpůsobit se prostředí využitím těch složek, v nichž daný jedinec vyniká. Jako šestou a sedmou složku Gardner označil interpersonální a intrapersonální inteligenci. Interpersonální inteligence zahrnuje např. schopnost vnímat pocity druhých, navazovat vztahy, interpretovat jednání druhého. Tato složka inteligence je důležitá například pro učitele, doktory, politiky, pracovníky v reklamě, vůdce, organizátory atd. Intrapersonální inteligence se projevuje především znalostí sebe sama, schopností rozumět svým citům a vztahům k druhým, naslouchat svým potřebám a umět na ně reagovat. Toto pojetí do jisté míry připomíná koncept sebeaktualizace formulovaný A. Maslowem v padesátých letech.

Jako první užil pojem emoční inteligence ve významu, v jakém jej používáme dnes, W. Payne ve své disertační práci z roku 1985. Přesto v této souvislosti nebývá citován, jelikož Payne zemřel a jeho práce zůstala veřejnosti na dlouhou dobu skryta. Pojem EQ, tedy parafráze termínu IQ vztažená k emočním kompetencím (přeložit lze snad jako emoční kvocient), se poprvé objevil v roce 1987 v krátkém článku v Mensa Magazine, jehož autorem byl K. Beasley. Do povědomí se ale dostal až v roce 1995 díky titulnímu článku časopisu Time s názvem The EQ Factor (Gibbs, 1995).

Zlomovým rokem ve výzkumu emoční inteligence byl rok 1990, kdy vyšel historicky významný článek autorů P. Saloveye a J. Mayera, ve kterém představili první model emoční inteligence a tím odstartovali její intenzivní výzkum. Emoční inteligenci zde definovali jako „schopnost sledovat své vlastní i cizí pocity a emoce, rozlišovat mezi nimi a využívat tyto informace k řízení (guide) svého myšlení a jednání.“ (Salovey & Mayer, 1990)

O pět let později vydává Daniel Goleman známou knihu Emoční inteligence, ve které shrnuje dosavadní výzkumy na toto téma a populárněvědeckou formou je přibližuje široké veřejnosti. Kniha se stala bestsellerem a dočkala se překladu do desítek různých jazyků. Tímto se pojem emoční inteligence zcela ukotvil v psychologické terminologii. Vůbec tomu tak ale být nemuselo; Goleman sám dlouho zvažoval název své knihy, a jeho původní znění – Emoční gramotnost – změnil až na poslední chvíli.

Současné modely emoční inteligence

V současnosti se emoční inteligence těší velké pozornosti, a to nejen jako objekt vědeckého zájmu, ale i jako možný zdroj komerčního využití především v oblasti psychologie práce. V neposlední řadě stojí i neodborná veřejnost, která vřele přijímá populárněvědecké publikace a články vycházející z konceptu emoční inteligence. Tento všeobecný a mnohostranný zájem o toto téma vede ke vzniku mnoha různorodých modelů emoční inteligence, jejichž rozdílnost není dána jen rozmanitostí vědeckého poznání, ale vyplývá i z rozdílných účelů a cílových skupin, pro které jsou tyto modely vytvářeny.

Model emoční inteligence podle Mayera a Saloveye

V průběhu devadesátých let Mayer a Salovey (1997) revidovali svou původní definici emoční inteligence. Mezi její největší nedostatky patřilo především to, že byla zaměřená jen na schopnost uvědomovat si a regulovat emoce a zcela opomíjela vztah mezi myšlením a emocemi, tedy například schopnost přemýšlet o svých pocitech či fakt, že emoce můžou pozitivně ovlivňovat naše myšlení. Formulovali tedy novou definici, která tyto faktory zohledňuje:

„Emoční inteligence zahrnuje schopnost přesně vnímat, hodnotit a vyjadřovat emoce; schopnost vybírat a/nebo navozovat pocity, aby podporovaly myšlení; schopnost rozumět emocím a emočním znalostem; a schopnost regulovat emoce k podpoře emočního a intelektového růstu.“ (Mayer a Salovey, 1997)

Jinde titíž autoři uvádějí:

„Emoční inteligence je sada schopností, které vysvětlují, jak se různí lidské porozumění a emoční vnímání ve své přesnosti. Formálněji definujeme emoční inteligenci, jako schopnost vnímat a vyjadřovat emoce, přeměnit (assimilate) emoce v myšlenky, porozumět a zdůvodnit emoce a regulovat je u sebe i u druhých“ (Mayer a Salovey, 1997)

Dali tak vzniknout čtyřfaktorovému modelu, který popisuje emoční inteligenci jako sadu čtyřech dovedností v oblasti emocionálně-kognitivní interakce. Tento model má velkou přednost v tom, že popisuje jen dovednosti, tedy nikoli například osobnostní rysy, jak tomu je u jiných modelů emoční inteligence.

Toto „čisté“ pojetí emoční inteligence má bezesporu tu výhodu, že nám umožňuje měřit úroveň jednotlivých emočně-kognitivních dovedností na základě výsledků, kterých daný jedinec dosahuje jejich používáním, a nemusíme se tedy spokojit se sebeposuzovacími škálami. O tom také vypovídá struktura testu MSCEIT (Mayer-Salovey-Caruso Emotional Intelligence Test), jenž tito autoři v souvislosti se svým modelem navrhli, kde jsou testovanému subjektu předkládány úkoly, jako například přiřadit k fotografii lidské tváře emoci či posoudit, jak se cítí člověk v popsané situaci atd.

Následující tabulka shrnuje tyto čtyři okruhy dovedností – každá větev představuje jednu z nich. Ve směru shora dolů jsou seřazeny podle složitosti psychických procesů (na nejvyšší větvi leží poměrně jednoduché vyjadřování a vnímání emocí, naproti tomu na nejnižší větvi je umístěna jejich reflexivní regulace). Každá větev je navíc rozdělena do čtyř oblastí. V tabulce uvádíme typickou schopnost pro tuto oblast. Tyto schopnosti jsou opět seřazeny podle toho, kdy se ve vývoji poprvé objevují. Nejvýše jsou tedy nejčasnější schopnosti – ty, jelikož nejsou příliš integrované, nejlépe upozorňují na rozdíly mezi jednotlivými větvemi. Nejníže jsou nejsložitější, mezi sebou značně propojené schopnosti, typické pro dospělou osobnost.

Vnímání, posuzování a vyjadřování emocí

Schopnost identifikovat emoce ve vlastních fyzických stavech, pocitech a myšlenkách. Schopnost identifikovat emoce druhých lidí v kresbě, v umění atd. prostřednictvím jazyka zvuku, vzhledu a chování. Schopnost správně vyjadřovat emoce a vyjadřovat pocity vztahující se k těmto pocitům. Schopnost rozlišovat mezi správným a nesprávným či čestným a nečestným vyjadřováním emocí.

Emoční podpora myšlení

Emoce usnadňují myšlení směřováním pozornosti k důležitým informacím. Emoce jsou dostatečně jasné a dostupné, lze je používat jako pomůcky k usuzování o pocitech a vybavování pocitů. Změny nálad mění pohled jednotlivce z optimistického v pesimistický, podporují schopnost vidět věci z různých úhlů. Emoční stavy v různé míře podporují konkrétní přístupy k problémům, jako např. štěstí usnadňuje induktivní usuzování a tvořivost.

Porozumění emocím a jejich analýza; zapojení emočního poznání

Schopnost označovat emoce a rozpoznávat vztahy mezi slovy a emocemi (jako je vztah mezi „mít někoho rád“ a „milovat“). Schopnost interpretovat významy emocí ve vztazích, např. že smutek často doprovází ztrátu. Schopnost porozumět složitým pocitům: současné pocity lásky a nenávisti nebo směsice jako je úcta kombinovaná se strachem a překvapením. Schopnost rozeznávat pravděpodobné přechody mezi emocemi, jako je přechod od hněvu ke spokojenosti nebo od hněvu k hanbě.

Promyšlená regulace emocí podporující emoční a intelektový růst

Schopnost zůstat otevřený pocitům, a to příjemným i nepříjemným. Schopnost promyšleně se poddat emoci nebo získat od ní odstup podle toho, jakou má informační či užitnou hodnotu. Schopnost promyšleně sledovat emoce ve vztahu k sobě i k ostatním, uvědomovat si nakolik jsou jasné, typické, vlivné či rozumné. Schopnost zvládat vlastní emoce a emoce ostatních zmírňováním negativních emocí a posilováním pozitivních, aniž by docházelo k vytěsňování či zveličování informací, které možná nesou.

Nejnižší větev se týká rozeznávání a vyjadřování emocí. Dítě se jako první učí rozeznávat své emoce a chápat jejich spojitost s fyzickým stavem a společenskými okolnostmi. Postupně je schopno rozeznávat emoce druhých lidí a umí je přisuzovat i neživým věcem. Rozpozná například, že je melodie veselá, co prožívá člověk na obrázku atd. Zdokonaluje také přesnost vyjadřování emocí a potřeb s nimi spojených. Lidé, co dosahují v této oblasti velké zručnosti, jsou tedy schopni přesně diskriminovat mezi emocemi a jejich vyjádřením a snadno odhalí falešné, manipulativní projevy.

Další větev shrnuje působení emocí na myšlení. Emoce působí jako výstražný systém a pohotově upozorní člověka na změny uvnitř jeho organismu i v okolním prostředí. Ovlivňují lidské myšlení směrováním pozornosti na důležitá témata. Člověk se postupně učí rozumět svým emocím natolik, že je dokáže sám u sebe vyvolávat. Toto je užitečné, například když má člověk posoudit prožitek druhého. Představí si sám sebe na jeho místě a sleduje své vlastní reakce. Tento princip je také zcela nezbytný pro plánování, které není možné bez schopnosti přehrát si v mysli očekávanou situaci a pozorovat, jak na nás působí. Dalším faktorem hrajícím důležitou roli v myšlení je střídání nálad, jež nám umožňuje se na jeden problém dívat z několika různých perspektiv. Dostáváme tak k dispozici dostatek možných řešení pro výběr toho nejlepšího. Poslední schopností této větve je poznání, že různé nálady podporují různé způsoby usuzování.

Třetí větev se týká porozumění a analýzy emocí. Krátce poté, co se dítě naučí pojmenovávat emoce, si začne vytvářet sady označení podobného významu, ale různé intenzity. Učí se pak mezi jednotlivými výrazy rozlišovat – chápe rozdíl mezi rozmrzelostí a vztekem, mezi pojmy mít rád a milovat. Současně se dítě učí nacházet spojitost mezi situací a vzniklou emocí. Dokáže pak tedy porozumět i poměrně složitým emocím, k jejichž porozumění je třeba znát i jejich příčinu. Další schopností je rozlišování smíšených emocí (jako například naděje coby kombinace víry a optimismu) a pochopení, že se můžou objevovat současně i protikladné emoce (například láska a nenávist). Emoce se mnohdy vyskytují v určitých řetězcích. Například vztek přechází svou intensitou k zuřivosti, je vybit, a podle okolností se přemění v uspokojení či pocit viny. Pochopení tohoto principu je další cennou vlastností, především v oblasti mezilidských vztahů.

Poslední větev zachycuje schopnost reflexivně regulovat emoce. Pro rozvoj této dovednosti je nezbytné být otevřen jak příjemným tak i nepříjemným emocím. Dítě se brzy naučí přizpůsobovat vyjadřování emocí situaci. Získá tedy dovednost oddělovat své emoční prožitky od behaviorálních projevů. Postupně se učí analyzovat své prožitky a jejich obsahy. Tato schopnost dává člověku možnost účinně své emoce regulovat, což se například projeví ve zkrácení doby, po kterou jedinec ulpívá na traumatickém zážitku. Tato regulace se ale týká pouze emoce samotné, její informativní obsah zůstane bez zkreslení zachován. (Mayer & Salovey, 1997)

Golemanův model emoční inteligence

Na původní výzkumy Mayera a Saloveye navázal Daniel Goleman. Vytvořil vlastní model emoční inteligence, který měl být použitelnější v praxi – především v pracovní oblasti, kde našel největší uplatnění. Jeho stručná definice zní:

„Emoční inteligencí se rozumí schopnost vyznat se sám v sobě i v ostatních, vnitřní motivace a zvládání vlastních emocí i emocí cizích.“ (Goleman, 2000)

Goleman (1997) rozlišuje pět základních kvalit. Mezi ně patří sebeuvědomění (Self-Awareness), tedy schopnost uvědomovat si, co v daném okamžiku cítíme, umět uplatnit vlastní preference v rozhodování, realisticky odhadnout své schopnosti a vystupovat s oprávněnou sebedůvěrou. Dále pak sebeovládání (Self-Regulation) – schopnost přistupovat k emocím jako k hnací síle nikoli jako k překážce, svědomitost, schopnost odložit uspokojení v zájmu dosažení vzdálenějších cílů, schopnost rychle se vzpamatovat ze stresu. Třetí kvalitou je motivace (Motivation) – schopnost vytyčit si vlastní cíle a usilovat o jejich dosažení, snažit se převzít iniciativu, soustavně zvyšovat nároky na sebe samé a prokazovat odolnost vůči nezdarům a zklamáním. Dále pak empatie (Empathy) jako schopnost vžít se do pocitů druhých, dokázat se na problémy podívat jejich očima a mít přátelské vztahy širokému okruhu osob. Poslední kvalitou je společenská obratnost (Social Skills). Představuje schopnost zvládat vlastní emoce, přesně odhadovat společenské vztahy a situace, umět přesvědčit lidi, vést je, uplatnit se ve vyjednávání a týmové práci.

	Osobní kompetence	Sociální kompetence
Poznání	Sebeuvědomění (Self-Awareness) Emoční sebeuvědomění Přesné sebehodnocení Sebedůvěra	Sociální dovednosti (Social Awareness) Empatie Orientace na služby Organizační dovednosti
Regulace	Sebeřízení (Self-Management) Sebeovládání Důvěryhodnost Svědomitost Adaptibilita Ctižádostivost Iniciativa	Řízení vztahu (Relationship Management) Rozvoj druhých Vliv na ostatní Komunikace Zvládání konfliktů Vůdcovství Iniciátor změn Tvorba vazeb Týmová práce a spolupráce

Míra emoční inteligence je tedy dána úrovní jednotlivých kvalit, ale samotná vysoká úroveň emoční inteligence ještě neznamená, že ji je člověk schopen efektivně využívat v pracovním procesu. Představuje jen jakýsi potenciál, který může být rozvinut a v praxi využíván pouze skrze naučené emoční kompetence.

Emočními kompetencemi se rozumí schopnosti nezbytné pro plnění jednotlivých pracovních úkolů. Tyto kompetence jsou vzájemně propojené a každá vychází z některé složky emoční inteligence. Co se týče jejich původu, nejsou vrozené, ale každý člověk se jim musí učit a rozvíjet je sám. Bez jejich znalosti nemůžeme plně využívat své emoční inteligence k dosažení pracovního úspěchu. Pokud dosáhneme dostatečné úrovně v několika z těchto kompetencí, můžeme vyniknout v určitém pracovním oboru.

Tento model byl později podroben statistické analýze, která prokázala, že některé emoční kompetence nelze rozlišit, což vedlo ke snížení jejich počtu z původních pětadvaceti na dvacet (Boyatzis, R., Goleman, D., & Rhee, K., 2000). Pětisložková struktura emoční inteligence byla změněna na čtyři složky, rozdělených podle dvou dimenzí poznání/regulace a osobní/sociální kompetence. Tento model shrnuje tabulka 5. V jednotlivých oknech jsou umístěny čtyři základní kvality a k nim náležící emoční kompetence.

O tento přepracovaný model se opírá test emoční inteligence ECI 360 (i jeho novější verze ECI-2 a verze pro university ECI-U) autorů Golemana a Boyatzise.

Zcela nezávislou větev ve výzkumu emoční inteligence představují teorie Reuvena Bar-Ona – badatele izraelského původu, který v oblasti blízké emoční inteligenci působí již od konce osmdesátých let. Ve svém výzkumu operuje s pojmem emočně sociální-inteligence, který definuje takto:

„Emočně-sociální inteligence je průřezem vzájemně souvisejících emočních a sociálních kompetencí, schopností a podpůrných prvků, které určují, jak efektivně rozumíme sami sobě, dokážeme se vyjádřit, jak rozumíme druhým, jak se k nim vztahujeme a jak se vyrovnáváme s denními záležitostmi“ (Bar-On, 2006)

Jinde tentýž autor definuje emoční inteligenci jako:

„…souhrn nekognitivních schopností, kompetencí a dovedností ovlivňujících způsobilost člověka být úspěšný tváří v tvář požadavkům prostředí a nesnázím.“

Ač se nám podle definice může zdát tento model podobný dvěma předchozím, tak při bližším přezkoumání najdeme výrazné odlišnosti. Emoční inteligence v pojetí Mayera a Saloveye byla umístěna striktně do oblasti emočně-kognitivní interakce. Zde měla své základy i emoční inteligence v podání Golemana, s tím, že přesahovala i do oblasti inter- a intrapersonálních vztahů. Bar-Onovo pojetí ale kognitivní složku zcela postrádá. Představuje jakousi mozaiku schopností, osobnostních rysů, postojů a dalších nekognitivních složek, které člověku pomáhají se efektivně vyrovnat s prostředím, v němž žije. (Mayer, Salovey, & Caruso, 2000)

Bar-Onova emočně-sociální inteligence je tvořena pěti oblastmi, z nichž každou lze dále dělit. Strukturu emočně-sociální inteligence zachycuje následující tabulka. Jak je patrné, jednotlivé složky jsou značně různorodé a vzájemně je propojuje především to, že nějakým způsobem přispívají ke spokojenosti člověka. (Bar-On, 2006)

Bar-Onova emočně-sociální inteligence

Oblasti	Složky	Popis
Intrapersonální (Intrapersonal)	Sebeúcta (Self-Regard)	schopnost vážit si sebe sama a považovat se za v podstatě dobrého
	Emoční sebeuvědomění (Emotional Self-Awareness)	schopnost uvědomovat si své pocity, rozlišovat je a nacházet jejich příčiny
	Asertivita (Assertiveness)	schopnost vyjádřit své názory a bránit svá práva nedestruktivním způsobem
	Nezávislost (Independence)	schopnost sebeurčení a sebeřízení v činech i myšlenkách a oproštění se od emoční závislosti
	Sebeaktualizace (Self-Actualization)	schopnost uskutečnit své potenciální nadání
Interpersonální (Interpersonal)	Empatie (Empathy)	schopnost uvědomovat si pocity druhých, rozumět jim a hodnotit je
	Společenská zodpovědnost (Social responsibility)	schopnost fungovat jako kooperativní, užitečný a činorodý člen skupiny
	Mezilidské vztahy (Interpersonal Relationship)	schopnost navazovat a udržovat oboustranně uspokojivé intimní vztahy, v nichž je náklonnost přijímána i dávána
Zvládání stresu (Stress Management)	Odolnost vůči stresu (Stress tolerance)	schopnost obstát v nepříznivých podmínkách a stresujících situacích aktivním a pozitivním vyrovnáváním se se stresem
	Ovládání popudů (Impulse Control)	schopnost omezit nebo odložit impuls, popud nebo pokušení k akci
Přizpůsobivost (Adaptability)	Testování reality (Reality Testing)	schopnost prožívat věci tak, jaké skutečně jsou, bez fantazírování a zbytečného snění
	Flexibilita (Flexibility)	schopnost přizpůsobit své emoce, myšlenky a činy měnícím se situacím a podmínkám
	Řešení problémů (Problem Solving)	schopnost identifikovat a správně definovat problém, objevit a uplatnit efektivní řešení
Celková nálada (General Mood)	Optimismus (Optimism)	schopnost vidět věci z lepší stránky a udržovat si pozitivní postoj tváří v tvář nepřízni osudu
	Štěstí (Happiness)	schopnost být spokojen se svým životem, těšit se ze sebe i druhých a radovat se

Tato odlišnost od ostatních teorií je patrně důsledkem toho, že Bar-On původně pracoval na tématu psychické pohody (psychological well-being) nikoli emoční inteligence. Ve svém výzkumu, který započal koncem osmdesátých let, se pokoušel objasnit emoční a sociální fungování člověka a způsob, jak ho měřit. Postupně vyvinul sebehodnotící inventář, který po obrovském nárůstu popularity pojmu emoční inteligence, k němuž došlo v polovině devadesátých let, označil za nástroj k jejímu měření. Dnes se s ním můžeme setkat pod názvem EQ-i (Emotional Quotient Inventory – A  Measure of Emotional Intelligence). Dotazník vyšel i v několika dalších verzích, například EQ-i:YV pro mladší 16 let a ve zkrácené délce EQ-i:S. (Bar-On, 2004, 2006)

Literatura

• Bar-On, R. (2004). The Emotional Quotient Inventory (EQ-i): Technical Manual. Toronto: Multi-Health Systems.
• Bar-On, R. (2006). The Bar-On model of emotional-social intelligence (ESI). Psicothema, 18.
• Boyatzis, R., Goleman, D., & Rhee, K. (2000). Clustering competence in emotional intelligence: Insights from the emotional competence inventory (ECI). In R. Bar-On and J. D. A. Parker (Eds.), Handbook of emotional intelligence. San Francisco: Jossey-Bass.
• Gibbs, N. (1995). The EQ Factor. Time Magazine, 146.
• Goleman, D. (1997). Emoční inteligence.  Praha: Columbus.
• Goleman, D. (2000). Práce s emoční inteligencí. Praha: Columbus.
• Mayer, J. D., & Salovey, P. (1997). What is emotional intelligence? In Salovey, P. & Sluyter, D. J. (Eds.) Emotinal Development and Emotional Intelligence. New York: Basic Books.
• Mayer, J. D., Salovey, P., & Caruso, D. (2000). Models of emotional intelligence. In Sternberg, R. J. (Ed.) Handbook of intelligence. Cambridge: Cambridge Univesity Press.
• McCrae, R. R. (2000). Emotional intelligence from the perspective of the five-factor model of personality. In R. Bar-On & J. Parker (Ed’s.), The Handbook of Emotional Intelligence. San Francisco: Jossey-Bass.
• Payne, W. L. (1985). A study of emotion: developing emotional intelligence. Cincinnati: The Union For Experimenting Colleges And Universities (The Union Institute).
• Salovey, P. & Mayer, J. D. (1990). Emotional intelligence.  Imagination, Cognition, and Personality, 9.
• Svoboda, M. (1999). Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál.
• Thorndike, E. L. (1920). Intelligence and its uses. Harper’s Magazine, 140.
• Wechsler, D. (1940). Nonintellective factors in general intelligence. Psychological Bulletin, 37.
• Wechsler, D. (1944).  The measurement of adult intelligence. Baltimore:  Williams & Wilkins.