Autobiografická paměť « E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na UP Olomouc

Úvod

Autobiografická paměť se do značné míry překrývá s epizodickou pamětí. Její součástí však jsou také některé autobiografické údaje, které jsou kódovány verbálně a spadají tedy do sémantické paměti. Na rozdíl od jiných oblastí paměti v případě paměti autobiografické neexistuje žádná obecnější shoda o její vnitřní struktuře a organizaci. Kaufman rozděluje obsah autobiografické paměti na následující komponenty:

Osobní paměť;
Autobiografická data;
Všeobecná osobní paměť.

Osobní paměť zahrnuje vzpomínky na konkrétní události. Autobiografická data jsou slovní či číselné údaje uložené v sémantické paměti. Všeobecná osobní paměť zahrnuje kondenzované vzpomínky na různé opakované děje. (in Vlčková, 2005)

Obsahy autobiografické paměti

Obsahy autobiografické paměti můžeme rozdělit na:

Sebepojetí;
Emoční paměť;
Paměť pro události.

Sebepojetí

Z hlediska psychologie úzce souvisí souvisí autobiografická paměť se sebepojetím jedince. Její obsah je důležitý pro pocit vlastní identity. Ztráta autobiografických informací, ke které dochází u některých patologických stavů, zcela zásadně narušuje osobnost a volní (exekutivní) schopnosti jedince. Zároveň je autobiografická paměť ovlivňována vývojem osobnosti. V souvislosti s vývojem se liší nejen hodnocení a interpretace minulých událostí, ale dochází také k jejich nevědomému zkreslování. (Draaisma, 2009; Plháková, 2005; Vlčková, 2005)

Emoční paměť

Emoční paměť je lokalizována zejména v amygdale. Ta hraje zásadní úlohu v identifikaci emocí a emočně významných objektů. Zničení amygdaly vede k neschopnosti rozpoznávat obličeje a identifikovat lidské emoce. Amygdala je propojena s dalšími částmi emočního mozku, mezi které patří hipokampus a některé další oblasti limbického systému, ale také prefrontální neokortex. Tyto typy senzorických informací bývají často předávány přímo do amygdaly. Evolučně je schopnost identifikovat lidské obličeje zcela zásadní. Lidský obličej je objekt, na který reagují malé děti již několik málo týdnů po narození. Experimenty prokazují, že tendence reagovat na lidský obličej či na objekty, které ho připomínají, je vrozená. Rovněž rozpoznávání lidských emocí je pro sociálního tvora, jako je člověk, velmi důležité. (Dalgleish, 2004)

Paměť pro události

Nejrozsáhlejší složku tohoto modelu tvoří paměť pro události. Lze ji dále dělit na tři složky, jimiž jsou:

Životní období;
Paměť obecných (rámcových) událostí;
Paměť pro specifické události.

Organizace autobiografické paměti

Na základě této koncepce byly popsány tři úrovně organizace autobiografických informací. Životní děje jsou uspořádány podle klíčových životních událostí, které tak tvoří vztažnou soustavu. Dále jsou organizovány podle svého obsahu, čili vzájemně se asociují ty děje, které se týkají podobné činnosti či situace. Z nich se vyčleňují jednotlivé specifické události, které jsou uchovány právě pro svou odchylku od obecného schématu. (Conway, 2001; Vlčková, 2005)

Další autoři popsali principy, podle kterých probíhá organizace dat v autobiografické paměti. Jedná se o:

Hodnotící princip;
Kategorizační princip;
Princip subsidiace.

Hodnotící princip určuje subjektivně významné události. Ty obvykle bývají lépe dostupné. Kategorizační princip vede k tendenci organizovat data hierarchicky od nejjednodušších forem (jednotlivých událostí) až po komplexní představy a struktury. Princip subsidiace vede k tendenci organizovat vzpomínky podle jednotlivých potřeb nebo motivů, ke kterým se vztahují. (Singer, 1995; Vlčková, 2005)

Dětská amnézie

Jedním z problémů spojených s fungováním autobiografické paměti je existence takzvané dětské amnézie. Většina dospělých lidí má problém vybavit si události před třetím rokem života. Výjimečně si však lidé vybavují události už před dosažením druhého roku. Absolutní hranicí dětské amnézie je věk jednoho roku. Větší pravděpodobnost zapamatování je u významných událostí, jako jsou úmrtí v rodině, narození sourozence či vážné onemocnění. (Plháková, 2005)

Dlouho převládal názor, že tento jev je podmíněn především fyziologicky. Spekulovalo se o nezralosti center spojených s fungováním explicitní paměti. Přitom bylo zřejmé, že implicitní paměť již v tomto věku pracuje velmi intenzivně a efektivně. Další výzkumy pak ukázaly, že děti jsou již okolo dvacátého měsíce schopny uchovávat řadu jednoduchých informací. Ve třetím roce je zcela běžné, že si děti pamatují i na události staré několik týdnů a zvládnou je v rámci svých jazykových možností a omezené orientace v čase popisovat. Výzkumy rovněž ukázaly, že předškolním věku jsou děti schopny uvést mnohem více věrohodných informací o prvních třech letech svého života, než v pozdějších obdobích. K velkému úbytku těchto vzpomínek dochází v průběhu mladšího školního věku. (Cleveland & Reese, 2008; Davis, Gross, & Hayne, 2008)

Tato zjištění spíše potvrzují teorie, které se domnívají, že příčinou dětské amnézie není ani tak nezralost nervového systému, jako spíše nedostatečně rozvinutá autobiografická vodítka. Malé děti ještě nemají pevně vyvinuté vědomí vlastního já. To jim ztěžuje kódování prožitků. Zároveň jim chybí dostatečná schopnost orientace v čase, což limituje možnosti chronologické systematizace údajů v epizodické paměti. Na zapomínání událostí z raného dětství mohou mít vliv také ego-obranné mechanismy. Tehdejší zkušenosti jsou totiž ve značném rozporu s pozdějším sebepojetím jedince jako individualizované a nezávislé osobnosti. Zkoumán byl také vztah mezi osobností a dětskými vzpomínkami. Ukázalo se, že první vzpomínky vybavované později v dospělosti jsou často v úzkém vztahu k osobnosti jedince. Předpokládá se, že statut první vzpomínky často získají ty události, které jsou v souladu se sebepojetím jednotlivce. (Plháková, 2005)

Bohatství autobiografických vzpomínek na jednotlivá období života se značně liší. Nejvíce vzpomínek je spojeno s obdobím dospívání a mladé dospělosti. Méně vzpomínek se vztahuje také k období před desátým rokem života. Rovněž po dosažení středního věku četnost vzpomínek klesá. Tuto skutečnost lze vysvětlovat jak fyziologicky, tak psychologicky, přičemž tato vysvětlení jsou v zásadě komplementární. Události v dospívání jsou často prvními zkušenostmi svého druhu a zásadně ovlivňují události následující. S přibývajícím věkem se objektivně snižuje počet nových události, ale také se celkově zpomalují biologické hodiny, což vede k subjektivnímu pocitu, že čas s přibývajícím věkem ubíhá rychleji. (Draaisma, 2009)

Přesnost autobiografických vzpomínek, problém falešných vzpomínek

Velmi diskutovaným tématem je přesnost autobiografických vzpomínek. Ty totiž podléhají značnému zkreslení. To je dáno jednak proměnami vlastního sebepojetí, které vede ke zpětným úpravám vzpomínek, tak aby byly lépe integrovány se současným obrazem osobnosti. Autobiografická paměť se chová do značné míry jako dynamický systém. Současné výzkumy autobiografické paměti se zaměřují na popis forem, ve kterých si vzpomínky vybavujeme. Narativní přístup klade důraz na konstruktivní aspekt vybavování. Na vzpomínky je pohlíženo jako na příběhy, které jsou stále znovu vytvářeny. Cílem je analyzovat narativní schémata a principy, podle kterých se utvářejí. (Plháková, 2005; Vlčková, 2005)

Jedním z nejkontroverznějších témat spojených s autobiografickou pamětí je existence takzvaných falešných vzpomínek. S tímto problémem se v počátcích svého psychiatrického působení potýkal i Sigmund Freud. V osmdesátých letech devatenáctého století předpokládal, že příčinou psychických poruch jsou potlačená traumata z dětství. Motivoval proto své pacientky a pacienty k tomu, aby se snažili o vybavení těchto vzpomínek. K jejich vyvolání rovněž používal i hypnózu. Freud vycházel z existence skutečného jevu, kterým je disociativní amnézie. Při těchto stavech lze opravdu pozorovat vytěsnění poměrně rozsáhlých prožitků. Tento fenomén se však objevuje jen u velmi omezeného počtu osob. Freud nicméně předpokládal, že podobný jev je mnohem běžnější a k úplnému potlačení (represi) vzpomínek dochází u řady neurotických stavů. Postupně však dospěl ke zjištění, že mnohé vzpomínky udávané jeho pacienty jsou v zásadním rozporu s informacemi dostupnými z jiných zdrojů. To ho vedlo k přehodnocení jeho teorií a k tomu, že začal klást větší důraz na vnitřní pudové konflikty než na vliv vnějších událostí. (Freud, 1947; Mellon, 2000; Slater, 2008)

Problematické bylo zejména Freudovo využití hypnózy k vyvolání těchto vzpomínek. Hypnóza je velmi specifický stav, kdy jedinec do značné míry ztrácí kontrolu nad duševním děním a jeho psychické procesy jsou v menší či větší míře ovládány hypnotizérem. Ačkoliv není stále znán přesný neurofyziologický mechanismus hypnózy, máme již velmi podrobné experimentální výzkumy zabývající se změnami v kognitivních funkcích, ke kterým v průběhu hypnózy dochází. Zde je nutné zmínit, že míra změn při hypnóze bývá velmi proměnlivá a souvisí s mírou hypnability, což je trvalá dispozice, která příliš nezávisí na dalších somatických a psychologických vlastnostech jednotlivce. V rámci hypnózy může někdy dojít k obnovení traumatických vzpomínek, ale v současnosti se tento postup považuje za vysoce nespolehlivý. U hluboce zhypnotizovaných jedinců je možné vyvolávat halucinované představy. V případě hypnabilních osob může také dojít k ovlivňování jejich vzpomínek ze strany hypnotizéra ovlivňovat jejich vzpomínky, avšak je třeba zdůraznit, že tyto postupy mají omezené možnosti a nelze jich využít k nějaké zásadní proměně autobiografické paměti. Pozoruhodná z hlediska fungování paměti je možnost navodit posthypnotickou amnézii, kdy si jedinec vůbec nepamatuje na dobu, kdy byl zhypnotizován. (Mellon, 2000, Kratochvíl, 2011)

V posledních desetiletích se fenoménem falešných vzpomínek intenzivně zabývala americká psycholožka Elisabeth Loftus. Zkoumala faktory, které mohou vést ke vzniku falešných vzpomínek. Výsledky svých experimentů v této oblasti nejen publikovala v odborných publikacích, ale intenzivně se také snažila o jejich veřejné šíření. Účastnila se jako soudní znalkyně u řady různých soudních procesů. Podílí se na činnosti „False Memory Syndrome Foundation“ (FMSF), což je organizace hájící osoby falešně obviněné ze sexuálního zneužívání. Loftus ve svých pracích upozorňuje na to, že úplné vytěsnění traumatických vzpomínek je dosti vzácné. Většina lidí, kteří se stali svědky nějaké traumatické události, mají spíše problémy s tím, aby se jim tyto vzpomínky nevracely příliš často. Ve svých výzkumech dokazuje, že vznik falešných vzpomínek lze cíleně vyvolat. Zpochybňuje dřívější názor, že vzpomínky, které jsou detailní a intenzivně emočně prožívané, bývají pravé. Její odpůrci argumentují nejen existencí případů disociační (asociativní) amnézie, ale také existencí řady přirozených mechanismů, které vedou k zapomínání vzpomínek z doby dětství. Předmětem výzkumného zájmu je také vliv stresové reakce a souvisejících procesů na tvorbu paměťových stop. (Laney, & Loftus, 2005; Dallam, 2002)

Na značnou nespolehlivost svědeckých výpovědí poukazoval již před první světovou válkou Hugo Münsterberg a po něm řada dalších autorů. Objevení testů DNA vedlo k tomu, že bylo po celém světě osvobozeno množství pachatelů odsouzených na základě očitých svědectví. Testy biologického materiálu z místa činu totiž ve velkém množství případů prokázaly, že pachatelem musela být nějaká jiná osoba. V řadě experimentů bylo prokázáno, že zejména způsob kladení otázek může velmi významně přispívat ke vzniku zavádějících vzpomínek. Běžně dochází k tomu, že informace obsažená v otázce je zaměněna za odpověď. (Plháková, 2005; Schacter, 2003)

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

Cleveland, E., & Reese, E. (2008). Children Remember Early Childhood: Long-Term Recall across the Offset of Childhood Amnesia. Applied Cognitive Psychology, 22: 127–142.

Conway, M. (2001). Sensory-perceptual episodic memory and its context: autobiographical memory. Philosophical Transactions of the Royal Society of London Series B-biological Sciences. 356(1413): 1375–1384.

Dalgleish, T. (2004). The emotional brain. Nature Reviews Neuroscience, Vol. 5, Iss. 7.

Dallam, S. J. (2002). Crisis or Creation: A systematic examination of false memory claims. Journal of Child Sexual Abuse, 9 (3/4), 9-36.

Davis, N. Gross, J., & Hayne, H. (2008). Defining the boundary of childhood amnesia. Memory, 2008, 16 (5), 465-474.

Draaisma, D. (2009). Proč život utíká rychleji, když stárneme. Praha: Academia.

Freud, S. (1947). Studie o hysterii. Praha: Julius Albert.

Kratochvíl, S. (2011) Experimentální hypnóza. Praha: Portál.

Laney, C., & Loftus, E. (2005). Traumatic memories are not necessarily accurate memories. Canadian Journal of Psychiatry. Vol. 50, No. 13, 823-828.

Mollon, P. (2000). Freud a syndrom falešné paměti. Praha: Triton.

Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.

Schacter, D. (2003). Sedm hříchů paměti. Praha: Paseka.

Singer, J. (1995). Seeing One’s Self. Journal of Personality 63:3.

Slater, S. (2008). Pandořina skříňka. Praha: Dokořán a Argo.