Historie zkoumání paměti « E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na UP Olomouc

Úvod

Zájem o problematiku paměti můžeme najít již u antických filosofů, avšak jejich přístup byl převážně spekulativní a neopíral se o empirický výzkum. O paměti psal již Platón ve svém dialogu „Theaitétos“, kde vysvětluje fungování paměti pomocí přirovnání k voskovým destičkám, které se v té době používali pro uchovávání záznamů. Rovněž jeho velký žák Aristoteles věnoval této problematice svůj spis „O paměti a vzpomínání“, kde projevuje svou pečlivost a značný pozorovací talent. Z raně křesťanských myslitelů se tomuto tématu nejvíce do hloubky věnoval Svatý Augustin (354-430), který se paměti zabýval v desáté kapitole své knihy Vyznání. Ačkoliv vycházel pouze z nesystematické introspekce, řada jeho postřehů na toto téma je velmi současných. Jeho přínos nebyl v mnoha směrech překonán až do devatenáctého století, kdy došlo ke vzniku psychologie jako samostatné vědy. Téma paměti se však prolínalo pracemi středověkých i novověkých filosofů včetně Tomáše Akvinského a René Descarta, aniž by však došlo k nějakému zásadnímu myšlenkovému pokroku.

V devatenáctém století se začala psychologie vydělovat jako samostatná věda. Tento proces pomáhala nastartovat tzv. psychofyzika. Její představitelé (např. Gustav Fechner, Ernest Weber) se sice intenzivně výzkumem kognitivních procesů, avšak svou pozornost zaměřovali především na procesy senzorické, zatímco složitější kognitivní funkce opomíjeli. Jakkoliv je dosti obtížné jednoznačně stanovit, kdo první učinil zkoumání paměti vědeckým, přesto je zřejmé, že můžeme označit pět myslitelů, kteří se na přelomu devatenáctého a dvacátého století obzvláště zasloužili o vědecký přístup v této oblasti. Mnohé jejich postupy a zjištění jsou dnes již překonané, avšak základní problémy, které stanovili, jsou předmětem intenzivního vědeckého zájmu až do dnešních dnů.

Francis Galton

Jako první ze zakladatelů psychologie se výzkumu paměti věnoval Francis Galton (1822-1911), anglický lékař, psycholog a cestovatel. Vyznačoval se velmi širokými zájmy, a přestože je jeho dílo dnes již jen málo známé, tak svými objevy ovlivnil vývoj psychologie více, než jakýkoliv jiný myslitel devatenáctého století. Důvodem, proč je za zakladatele psychologie považován Němec Wilhelm Wundt, tkví v tom, že Wundt měl mnoho žáků, zatímco Galton byl typický individualista. Galton ovšem zavedl pojem korelace, vytvořil první projektivní test či objevil fenomén regrese k průměru, což jsou dodnes zcela základní kameny znalostí v oboru psychologie.

Galton se ve svých výzkumech nevěnoval paměti jako samostatnému jevu, nýbrž její zkoumání bylo součástí jeho výzkumů představivosti a asociací. Při svých výzkumech asociace byl veden myšlenou, že existuje vztah mezi inteligencí a přesností percepce, což je tvrzení pocházející z díla anglického filosofa Johna Locka. Při ověřování této hypotézy se dotazoval lidí na přesnost jejich představy snídaně z rána téhož dne. Záhy se ukázalo, že mezi jasností představy a úspěšností (která zastupovala inteligenci) není žádný vztah. Samotný závěr je chybný v tom směru, že Galton se domníval, že měří vztah mezi jasností percepce a inteligencí, zatímco ve skutečnosti šlo spíše o vztah mezi autobiografickou pamětí a inteligencí.

V dalším ze svých výzkumů se Galton věnoval problematice asociací, avšak opět narazil na otázky spojené s autobiografickou pamětí. Snažil se měřit rychlost jejich nástupu a sledovat jejich počet, což později vedlo ke konstrukci takzvaného asociačního experimentu, který v úpravě Carla Gustava Junga a jeho následovníků používán dodnes jako projektivní testová metoda. Při tomto výzkumu si však také povšiml, že mnohem více jeho asociací se vztahuje k událostem z mládí, než k událostem nedávným. Toto zjištění si poznamenal, avšak dále ho již nerozpracoval. Přes to mu náleží primát prvního badatele, který odhalil zásadní rozdíly mezi staropamětí a novopamětí. Tato jeho zjištění podpořily i výzkumy Wilhelma Wundta, avšak dlouho nebyla tato oblast výzkumu nijak rozvíjena.

Galtonovy výzkumy dotýkající se paměti jsou dnes již zastaralé, neboť jejich teoretické předpoklady a metodologie jsou překonané. I v této oblasti však sehrál roli průkopníka, když se jako první vydal na pole zkoumání autobiografické paměti, což je téma, které se stalo terčem intenzivní odborné pozornosti až v posledních třech desetiletích dvacátého století.

Hermann Ebbinghaus

Hermann Ebbinghaus (1850-1909) byl německý filosof a psycholog, který se jako první věnoval systematickému výzkumu paměti. Postupoval v souladu s tradicí německé psychofyziky, která kladla důraz na dobře kontrolované, precizně připravené a mnohonásobně opakované experimenty za použití introspekce. Záhy se ukázalo, že introspektivní metoda a laboratorní podmínky omezuje využitelnost takto získaných poznatků na minimum. Avšak v v oblasti paměti, které se jiní výzkumníci vyhýbali pro Wundtův odpor ke zkoumání složitějších psychických funkcí., se Hermannu Ebbinghausovi podařilo těmito postupy získat informace, které jsou dodnes považovány za validní. Výsledky svého úsilí publikoval v roce 1885 v monografii „O paměti“.

Na počátku svých výzkumů experimentálně prokázal zásadní rozdíly v zapamatování smysluplného materiálu a bezesmyslných slabik, což je jev známý i z běžné zkušenosti, který se tak stal vědeckým faktem. Dále se zabýval kapacitou krátkodobé paměti, když zkoušel, kolik bezesmyslných slabik dokáže reprodukovat bezprostředně po jejich expozici. Zjistil, že je schopen reprodukovat 6-7 bezesmyslných slabik, avšak 8-9 jednoslabičných slov a 10-12 číslic. Zabýval se rovněž tím, jak přispívá počet opakování k zapamatování. Zjistil, že vztah mezi počtem pokusů a zapamatováním je v zásadě lineární. Dále zkoumal průběh zapomínání v čase. Zjistil, že zapomínání je mnohem rychlejší bezprostředně po naučení se a jeho rychlost se postupně snižuje. Na základě těchto experimentů vytvořil takzvanou křivku zapomínání, která je dodnes uznávána jako platná. Zjišťoval také, zda má na tuto křivku vliv smysluplnost či bezesmyslnost zapamatovaného materiálů. Ukázalo se, že u bezesmyslných slabik je průběh zapomínání rychlejší, než u smysluplného materiálu, avšak tvar křivky zůstává stále stejný. Na Ebbinghausovi výzkumy navázalo zejména v Německu velké množství dalších psychologů, avšak až na výjimky nepřicházeli s novými postupy a omezovali se na ověřování a zpřesňování Ebbingahusových závěrů, což však záhy vedlo k myšlenkové sterilitě těchto laboratorních výzkumů.

Theodule Armand Ribot

Další významnou postavou v historii zkoumání paměti byl francouzský psycholog Theodule Ribot (1839-1916). Vycházel z tradice francouzské psychologie, která se rozvíjela zcela jiným směrem, než v jiných zemích. Francouzští psychologové se jen velmi málo věnovali laboratorním experimentům a mnohem větší důraz kladli na studium lidské psychiky v přirozených podmínkách. Na rozdíl od německé tradice se francouzští psychologové věnovali také aplikované psychologii, zejména v oblasti medicíny. Francouzská psychologie se také mnohem více zabývala biologickými aspekty psychických procesů.

Obě tendence lze vysledovat v Ribotově práci „Nemoci paměti“ vydané poprvé již v roce 1881. Tento útlý spis je první monografií zabývající se poruchami paměti. V první části se Ribot zabývá pamětí jako biologickým fenoménem. Zdůrazňuje, že vedle paměti vědomé existuje také paměť organická, která je na vědomých procesech značně nezávislá. Poměrně přesvědčivě zde popsal fenomény, které dnes označujeme jako implicitní paměť. V dalších kapitolách své práce se věnuje poruchám paměti, zejména pak okruhu jevů, které označuje jako amnézie (chápe tento pojem poněkud šířeji, než je v současnosti obvyklé). Amnézie dělí na amnézie úplné a amnézie částečné. V rámci první skupiny popisuje amnézie dočasné, občasné, trvalé (demence) a vrozené (odpovídá dnešním mentálním retardacím).

Kromě amnézií se zabývá také hypermnézií čili případy abnormálně živé paměti. Popisuje zde mimo jiné stavy, které se mohou objevovat při některých somatických onemocněních, kdy se najednou vybavují vzpomínky a znalosti, které byly za normálního stavu buď zcela nedostupné, nebo vybavitelné jen se značnými obtížemi. Ribot zde také diskutuje možnost, že lidská paměť uchovává všechny informace, které byly získány v průběhu života, což je teorie, která stále čeká na své vyvrácení či potvrzení. Dále se zde zabývá dodnes ne zcela objasněnými jevem, kterými jsou zážitky blízké smrti (a s nimi související vzpomínky na události, při kterých byli dotyčné osoby v bezvědomí). K hypermnéziím též přiřazuje takzvané případy falešné paměti, což je jeho značení pro zážitky již viděného (déja vu). Přestože v učebnicích psychologie je obvykle zmiňován jako zakladatel vědy o paměti Ebbinghaus, ve starším díle Theodula Ribota lze nalézt mnoho geniální postřehů, které jsou mnohdy překvapivě současné. Celkově lze říci, že jeho práce je z dnešního pohledu mnohem aktuálnější než dílo Hermanna Ebbinghause.

Hugo Münsterberg

Jedním ze zakladatelů aplikované psychologie byl Hugo Münsterberg (1863-1916). Byl vychován v tradici německé psychologie a podílel se na Ebbinghausových experimentech s pamětí. Po odchodu do USA v roce 1892 se začal věnovat využití psychologie v oblasti průmyslu, reklamy, medicíny a soudnictví. Zabýval se zejména spolehlivostí očitých svědectví, čemuž věnoval zejména svou průkopnickou práci „O očitých svědectvích“ (On the witness stand), kterou publikoval v roce 1908. V této práci se na základě vlastní praktické zkušenosti zaměřil na omezení spolehlivosti výpovědi svědků při soudních líčení. Upozornil na to, že pro mnohé nesporná hodnota očitého svědectví je velmi problematická. Poukázal na tendenci svědků přizpůsobovat své vzpomínky na základě očekávání a sugestivních otázek ze strany policie, čímž značně klesá jejich užitečnost. Sám se s tímto faktem setkal, když vystupoval jako svědek loupeže ve svém domě. Přestože se snažil popsat události, co nejvěrněji, po dopadení pachatele se ukázalo, že část jeho vzpomínek byla zcela nepochybně mylná. Otázky související se zkreslováním vzpomínek a existencí takzvané falešné paměti jsou dodnes asi nejproblematičtějším tématem v oblasti výzkumů paměti. Z tohoto důvodu jim na tomto portálu věnuji samostatnou kapitolu.

Frederick Barlett

Posledním z průkopníků zkoumání paměti byl britský psycholog Frederic Barlett (1886-1967), který byl prvním profesorem experimentální psychologie na univerzitě v Cambridgi. Stejně jako Ribot a Münsterberg odmítal zkoumání paměti ve striktně kontrolovaných podmínkách. Jeho experimenty se více přibližovali situací z běžného života, než tomu bylo u Ebbinghause a jeho žáků. Zabýval se zejména reprodukcí vzpomínek. Pokusným osobám předčítal krátké příběhy, přičemž je po čase nechal tyto texty reprodukovat a pátral přitom po typických zkresleních. Ukázalo, že děj převyprávěný pokusnými osobami byl obvykle kratší, logičtější a více odpovídající situací z běžného života probandů.