Úvod

V etologických výzkumech nebývá herní chování zvířat včetně primátů častým předmětem zkoumání. Zčásti to je způsobené tým, že toto chování se projevuje především u mladých zvířat, a dále tím, že v přírodě se s ním ve srovnání s jinými formami aktivity nesetkáváme tak často. Konečně pro označení (pojem) „hra“ u zvířat nemáme dostatečně přesnou definici.

Vymezení pojmu

Často je hra brána jako nezralé chování zvířat a napodobování chování v denním životě. Jedna z teorií považuje hru za činnost, kterou dělá zvíře uspokojené v jiných ohledech, a přitom tato činnost neslouží žádnému cíli. Jiná teorie považuje hru za způsob přípravy mláděte k dospělému reálnímu životu.

Herní chování zahrnuje nejrůznější manipulační aktivity, skupinové hry, honičky, předvádění se a soutěžení ve skupině. Mnohdy herní chování imituje některé formy sociálního chování a ještě častěji pak různé formy neagresivního agonistického chování, včetně náznaků agonistických rituálů.

Klasifikace her

Hry u primátů je možné rozdělit do několika skupin:

• Konkurenční hry, při kterých zvířata bojují mezi sebou o teritorium nebo pro ně cenné předměty.
• Manipulační hry – to jsou hry s předměty, společné nebo individuální, při kterých zvíře může manipulovat s předmětem, sám se sebou nebo s jiným jedincem.
• Napodobovací hry, kdy jedinec hrou napodobuje chování jiného.

Obr. 1. Šimpanz, vychovaný člověkem, často napodobuje lidské chování. Hra s mobilem. (Foto: M. Vančatová.)

Potřeba hracích stimulů u zvířat v zajetí, kde není nutné hledat potravu nebo se vyhýbat predátorům, je větší. Zvlášť u lidoopů v zajetí je možné pozorovat herní chování nejen u mladých zvířat, ale i u dospělých. U dospělých opic nebo poloopic se hra vyskytuje vzácně. Je ale pravidelnou součástí denních aktivit hominidů, velkých lidoopů a člověka.

Charakteristiky hry

D.Lancy (1980) definuje čtyři základní charakteristiky hry:

• Pohyby, které se často vyskytují při herním chování, je také často možné pozorovat i při jiných druzích aktivity, například při lovu, páření, atd.; To znamená, že hra je v podstatě „změněné“ nebo přehnané obyčejné chování. Chování, které je běžné u zvířat, je v tomto případě transformováno v chování s herním kontextem.
• Zvíře neočekává, že bude mít ze hry nějaký užitek. Zvíře si tedy hraje bez dalšího cíle.
• Zvíře si hraje dobrovolně. Herní signály, pomocí kterých vyzývá ke hře jiného jedince, je možné považovat za pozvání, které jiný jedinec může ignorovat, nebo přijmout a do hry vstoupit (například, „hravý obličej “ u šimpanzů).
• Pro hru je nutné příznivé prostředí. Hladové nebo nemocné zvíře, kterému je horko nebo zima, které se necítí v bezpečí, si hrát nebude.

Ekologické aspekty herního chování

Herní chování je velmi důležité z hlediska seznamování se s životním prostředím, jeho kvalitou a strukturou. Mláďata se postupně seznamují s pružností větví, rozlišují mrtvé a mladé, křehké a pružné větve, rozeznávají nerovnosti povrchu na zemi, učí se zachytávat výběžků na skalách atd. Samozřejmě velmi důležité je herní chování i při získávání potravy z méně dostupných míst anebo jako nácvik únikových reakcí. Subadultní mláďata často provozují hry „na doraz“ a učí se rozeznávat limity ekosystému, ve kterém žijí. Důležité je, že herní chování je „pod dozorem“ dospělých jedinců.

Obr. 2. Společná hra šimpanzích mláďat. (Foto: Vilem Bischof.)

U člověka jsou ekologické aspekty neméně důležité jako u nehumánních primátů, ale na rozdíl od primátů probíhá v antropoekosystému, který má jiné vlastnosti a ve kterém pro mláďata existují sociálně podmíněná pravidla. V určitých aspektech je tento antropoekosystém pro člověka dokonce důležitější než pro ostatní primáty, protože je mnohem komplexnější a děti mnohdy nemohou spoléhat jen na rodiče anebo příslušníky své sociální skupiny.

Sociální aspekty herního chování

M. Bekoff a J. Byers (1981) se domnívají, že hlavní funkcí hry je udržení sociální stability ve skupině. První projevy herního chování – to jsou hry mláděte s matkou. Hry mezi mláďaty a samci jsou poměrně vzácné, ale vyskytují se, zvláště v zajetí. Naše vlastní zkoumání herní aktivity goril potvrzují pozorování D. Fosseyové, že mládě, které vyrůstá ve skupině, kde nemá možnost hrát si s jinými mláďaty, se vyvíjí pomaleji, než mládě, které má možnost si hrát s vrstevníky.

Herní chování je velmi důležité pro rozvoj a formování sociálního chování mláďat. Postupně rozvíjí jejich vztah k dospělým jedincům a napomáhá jejich postupnému začleňování do sociální sítě. Tento rozvoj herního chování je sexuálně dimorfický, jinak probíhá u samečků a jinak u samic. Samečci si hrají často v samčích skupinkách a nacvičují si sociální kontakty (někdy i s dospělými samicemi), konfliktní situace a také pohyb v obtížném prostředí. Samičky si často hrají v blízkosti svých matek, kontaktují se s mladšími sourozenci a imitují péči o mláďata. Se samečky si hrají jen příležitostně. Důležité je také vytváření sociální sítě mezi mláďaty, která má pak význam pro vytváření jejich kontaktů v období dospělosti.

Analýza herního chování ve skupině goril v ZOO Praha potvrdila, že u těchto zvířat značně převládají individuální hry. Dospělá zvířata neiniciovala sociální hry. Ve většině případů si hráli sami. V případě společných her je ke hře vyzývala mláďata. Gorily si častěji hrají bez předmětů než s předměty, ale u mláďat se manipulační hry vyskytují častěji než u dospělých jedinců. Intenzita her byla větší u mláďat, ale s věkem se zmenšovala. Partnerem ve hře mláďat častěji bývají jiná mláďata než dospělé jedinci. Společně si hrají dvě mláďata, ne více. Ve hrách s dospělým samcem vždy bylo iniciátorem hry mládě. Samec přitom byl k mláděti vždy tolerantní. Intenzita a frekvence herního chování u goril začíná klesat ve věku 6 let.

U člověka jsou sociální aspekty podobné jako u primátů, zahrnují však specifické kulturní, sociální a biosociální aspekty. Samozřejmě důležitou roli hraje podstatně vyspělejší lidský mozek, který umožňuje simulovat mnohé ošemetné situace, a proto jsou u současného člověka součástí herního chování také počítačové a jiné interaktivní hry. Problémem však je, že tyto hry nemohou zcela nahradit reálnou zkušenost získanou v sociálních kontaktech.

Herní chování a rozvoj centrální nervové soustavy

Herní chování je velmi důležité pro rozvoj centrální nervové soustavy. Je důležité jednak pro rozvoj analytických schopností a motorických dovedností a návyků, ale také pro rozvoj komunikace, kognitivních schopností a socializace. Význam herního chování pro rozvoj nervové soustavy roste spolu s rozvojem mozku jako takového, a to jak ve fylogenezi, u jednotlivých skupin primátů, tak v ontogenezi. Čím je centrální nervový systém vyspělejší a čím delší je období dětství a dospívání, tím je herní chování pro rozvoj nervové soustavy důležitější. Je tedy evidentní, že herní chování je zvláště důležité pro člověka, u něhož se navíc zachovává i u dospělých jedinců. V menší míře to platí i u lidoopů, zejména u šimpanzů.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

Bekoff, M., Byers, J, 1981. A critical reanalysis of the ontogeny of mammalian social and locomotor play. In: Behavioural Development, The Bielefeld Interdisciplinary Project. Cambridge University, New York.

Lancy, D., 1980. Play in Species Adaptation. University of Kalifornia. Ann. Rev. Anthropology, Vol. 9.

Zpracovala: Mgr. Marina Vančatová, Katedra obecné antropologie, Fakulta humanitních studií UK v Praze