Vytisknout tuto Wikistránku

Osoba, která spáchala čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně musí splnit určité obecné podmínky, aby mohla být trestně odpovědná. Mezi tyto podmínky patří také tzv. příčetnost. Její nedostatek, tedy tzv., nepříčetnost (podrobněji viz oddíl „Nepříčetnost“) zpravidla způsobuje, že pachatel není za spáchaný čin trestně odpovědný. Jedná se však o ty případy, kdy se pachatel do nepříčetnosti dostal nezaviněně (například vlivem duševní choroby a podobně).

Bylo by v rozporu se smyslem a funkcemi trestního práva, kdyby byl pachatel odpovědný za činy spáchané v nezaviněné nepříčetnosti způsobené duševní poruchou. Na druhou stranu by bylo nespravedlivé a zároveň zcela nežádoucí, kdyby se mohl pachatel vyvinit tak, že by se sám do stavu nepříčetnosti přivedl. Zaviněná nepříčetnost proto pachatele trestní odpovědnosti za spáchaný čin nezbavuje.

Jedná se zde o případy, kdy si pachatel zaviněně způsobí vymizení jedné ze složek příčetnosti (složky rozpoznávací či ovládací) a tím se uvede do nepříčetnosti. Zaviněná nepříčetnost bývá způsobena důsledkem požití návykové látky, nejčastěji alkoholu. Pokud u pachatele dojde ke spáchání činu, jenž naplňuje znaky některého trestného činu, v nepříčetnosti způsobené vlivem návykové látky, je pachatel za takovéto jednání odpovědný.

Protože si v tomto případě pachatel stav nepříčetnosti přivodil zaviněně sám, bude zpravidla odpovědný podle principů, které teorie nazývá „actio libera in causa“, případně za trestný čin opilství dle § 360 TZ.

Trestně právní teorie rozlišuje tři kvalitativně odlišné případy zaviněné příčetnosti. V prvních dvou případech je pachatel odpovědný za spáchaný trestný čin, jelikož jeho zavinění se vztahuje přímo k předmětnému činu, nikoliv pouze k uvedení se do stavu nepříčetnosti. Tyto případy nazývá teorie jako tzv. „actio libera in causa“, tedy „jednání svobodné ve své příčině“.

Prvním případem je takzvané actio libera in causa dolosa, kdy přívlastek „dolosa“ zde označuje úmysl (dolosa: z lat. = úmyslný). Jedná se o případ, kdy se pachatel přivede návykovou látkou do stavu nepříčetnosti úmyslně právě proto, aby v tomto stavu spáchal trestný čin. Laicky lze toto jednání označit jako tzv. „napití se na kuráž“. Pachatel od počátku má v úmyslu dopustit se trestného činu. V takovémto případě je pachatel zcela odpovědný za spáchaný úmyslný trestný čin. Jeho nepříčetnost je z hlediska trestního práva pro posouzení jeho viny zcela bezvýznamná.

Druhým případem je tzv. „actio libera in causa culposa“ – zde přívlastek „culposa“ odkazuje na nedbalost (culposa: z lat. = nedbalostní). O tento případ se jedná, pokud se pachatel dopustí nedbalostního trestného činu ve stavu zaviněné nepříčetnosti, přičemž nedbalost spočívá právě v uvedení se do stavu nepříčetnosti. Typickým příkladem tohoto případu zaviněné nepříčetnosti jsou řidiči, kteří se do stavu nepříčetnosti přivedou prostřednictvím návykové látky během přípravy na cestu, přičemž následně svou jízdou způsobí smrtelný úraz. Přivedení se do stavu nepříčetnosti pak představuje nedbalostní jednání, v jehož důsledku došlo ke smrti. Pachatel by ale nemohl být odpovědný za úmyslný trestný čin, resp. takový trestný čin, u kterého zákon vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Vzhledem k takovému činu by byl pachatel nepříčetný, a tudíž trestně neodpovědný.

Tyto případy upravuje trestní zákoník v § 360 odst. 2 takto:

Posledním případem je situace, kdy se pachatel uvede prostřednictvím návykové látky do stavu nepříčetnosti a v tomto stavu se pak dopustí jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty některého trestného činu. V daném případě si sice pachatel způsobil nepříčetnost vlastní vinou, nicméně zavinění (úmysl či nedbalost) vedoucí ke spáchání činu vykazujícího znaky skutkové podstaty vzniklo až za situace, kdy pachatel nebyl schopen rozpoznat či ovládat své jednání. Za spáchaný čin by tak pachatel nemohl být trestně odpovědný, protože zavinění nelze dovodit podle konstrukce „actio libera in causa“. Takové situace řeší různé právní systémy různými způsoby od úplné beztrestnosti až po úplnou trestní odpovědnost. Český právní řád, resp. trestní zákoník řeší takové situace zavedením zvláštního trestného činu – „Opilství“, jehož skutková podstata je naplněna právě zaviněným uvedením se do stavu nepříčetnosti, v němž pachatel spáchá čin jinak trestný.

Specifickým případem, kde hraje stav příčetnosti, respektive nepříčetnosti významnou roli, je trestný čin opilství upravený v § 360 trestního zákoníku. Jedná se o specifický trestný čin, kdy pachatel není odpovědný za jednání, které v opilosti spáchal, tzv. kvazidelikt neboli čin jinak trestný, ale za uvedení se do stavu nepříčetnosti, ve kterém tento čin jinak trestný spáchal. Trestá se tedy dané uvedení se do stavu nepříčetnosti, a to jak užitím alkoholu, tak i jakékoliv jiné návykové látky, nikoliv již jednání v tomto stavu uskutečněné, které by jinak neslo znaky kteréhokoliv trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. Za tento trestný čin umožňuje trestní zákoník uložit trest odnětí svobody v rozmezí tří až deseti let. Takto široce je nastavená hranice trestní sazby proto, že je třeba při ukládání trestu vzít v potaz, zda se pachatel ve stavu nepříčetnosti způsobené návykovou látkou dopustil například loupeže nebo třeba vraždy. Pro případ, že by se pachatel dopustil činu jinak trestného, na který zákon stanoví trest mírnější než tři léta, aplikuje se tento mírnější trest, protože dodržení trestní sazby v rozmezí tří až deseti let by například v případě výtržnictví bylo nepřiměřené.

Trestný čin opilství byl zaveden novelou trestního zákona v roce 1991 a v obdobné podobě byl převzat i do nového trestního zákoníku z roku 2009. Koncepce trestného činu opilství představuje kompromisní řešení mezi dvěma krajnostmi, a sice zbavení jakékoliv trestní odpovědnosti u osoby, která spáchala čin jinak trestný v nepříčetnosti způsobené vlivem návykové látky a uplatnění plné odpovědnosti za spáchané jednání i přes danou nepříčetnost. Tento koncept, který pro danou situaci dal vzniknout specifickému trestnému činu, je vlastní zejména germánským zemím a proto také bývá označován pojmem „Rauschdelikt“. Na rozdíl od těchto zemí, kdy například v Německu je za daný trestný čin stanovena trestní sazba trestu odnětí svobody v délce do pěti let, v Rakousku v délce do tří let a ve Švýcarsku dokonce v délce pouhých šesti měsíců, pojali čeští zákonodárci trest za trestný čin opilství poněkud přísněji a lze za něj uložit, jak již bylo výše uvedeno, trest v rozmezí tří až deseti let odnětí svobody. V mnoha případech, kdy je trest za kvazidelikt stanoven mírněji, pak platí trestní sazba shodná, jako by byl trestný čin spáchán v příčetném stavu, tedy k nepříčetnosti vyvolané návykovou látkou se v rámci výměry možného trestu vůbec nepřihlíží. U trestného činu opilství, je tak nutné vždy ještě kvalifikovat i jednání, kterého se pachatel ve stavu nepříčetnosti dopustil, aby bylo možné určit správnou trestní sazbu za trestný čin opilství, ale i třeba rozhodnout, zda o něm bude rozhodovat samosoudce či senát a zda bude možné vyřídit věc tzv. odklony, které umožňují u méně závažných trestných činů, za splnění daných podmínek, skončit trestní řízení bez uložení trestní sankce. V tomto ohledu je významné zjistit také skutečnost, zda byl pachatelem kvazidelikt spáchán tzv. kvaziúmyslně či kvazinedbalostně, protože to má zásadní význam pro stanovení výše trestní sazby. Bude-li například kvazidelikt kvalifikován jako těžké ublížení na zdraví z nedbalosti bude sankce v případě uložení trestu odnětí svobody stanovena v rozsahu maximálně dvou let, zatímco v případě kvaziúmyslného způsobení těžkého ublížení na zdraví se pohybujeme při ukládání trestu odnětí svobody v rozmezí tří až deseti let. V tomto případě úmyslné těžké újmy je pak trestní sazba kvazideliktu shodná s trestní sazbou stanovenou pro trestný čin opilství. V případě nedbalosti je však možnost uloženého trestu mnohem mírnější, a proto je třeba dopodrobna zkoumat daný kvazidelikt i z hlediska jeho objektivního průběhu, který nám nejlépe napoví, zda šlo ve smyslu kvazizavinění o úmysl či nedbalost. Problémy s dokazováním nastanou u trestných činů, kdy úmysl přesahuje jednání a nelze tak z pouhého jednání vyčíst kam až sahal kvaziúmysl nepříčetného pachatele. To v podstatě neví ani pachatel sám, čeho byl nebo by byl schopen ve stavu nepříčetnosti.

Důvodem, proč zákonodárci trestný čin opilství mezi jednání, které je třeba trestat na základě trestního zákona a nyní trestního zákoníku, zařadil, je udržení veřejného pořádku a ochrana společnosti před nebezpečím plynoucím z osob ovlivněných návykovou látkou. Tyto zákonem chráněné zájmy pak nazýváme objekty trestného činu opilství. Chrání se primárně společnost a veřejný pořádek před jedinci, jejichž chování je vlivem návykové látky nevypočitatelné a nepředvídatelné, a sekundárním objektem (chráněným zájmem) je pak i konkrétní zájem, který byl ohrožen nebo porušen samotným jednáním pod vlivem návykové látky, které nese znaky skutkové podstaty jiného trestného činu. Z toho je tedy patrné, že při trestném činu opilství rozlišujeme dvě jednání. Jednak jde o jednání, kterým se pachatel uvedl do stavu nepříčetnosti a jednak pak jednání ve stavu nepříčetnosti, kterým byl spáchán kvazidelikt neboli čin jinak trestný. Pro založení trestní odpovědnosti není možné, aby jedno z jednání absentovalo, protože by nebyly splněny zákonem dané znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Kdyby chyběla druhá část jednání, tedy spáchání kvazideliktu, jednání by nebylo trestné, protože samotné uvedení se do stavu nepříčetnosti požitím návykové látky, v případě alkoholu, není trestným činem. Stejně tak, kdyby chybělo první jednání – uvedení se do stavu nepříčetnosti, nejednalo by se o trestný čin opilství, ale o jiný trestný čin, jehož znaky dané jednání naplňuje. Abychom tedy mohli jednání pachatele kvalifikovat jako trestný čin opilství, musí být složena z obou dvou složek – actio praecedens (uvedení se do stavu nepříčetnosti) a actio subsequens (spáchání kvazideliktu).

V celém trestním zákoníku je užíván termín návyková látka, jejímž požitím nebo aplikací dojde u konkrétní osoby ke stavu nepříčetnosti, který je, jak je uvedeno výše, nezbytnou podmínkou pro odpovědnost za trestný čin opilství. Co se však pojmem návyková látka pro potřeby trestního zákoníku rozumí, jsme doposud neuvedli. Výklad tohoto pojmu poskytuje ustanovení § 130 trestního zákoníku, který stanoví, že návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Tato definice není přesná, protože je velmi široká a zároveň, ne všechny látky, které jsou způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka, jsou návykové. Pro potřeby trestního zákoníku jsou proto znaky návykové látky naplněny na základě jejich účinků, nikoliv na základě podstaty nebo chemickém složení. Konkrétní látky, které jsou v trestněprávní rovině považovány za omamné nebo psychotropní, jsou uvedeny na konci tohoto pojednání v přehledu, který vznikl jako příloha nařízení vlády z roku 2009. Je přitom nerozhodné, jakým způsobem je látka vpravena do organismu, zda orálně, análně, injekčně, čicháním, šňupáním, vdechováním, kouřením, polykáním nebo působením přes pokožku například formou obkladu nebo koupele. Z dikce zákona dále vyplývá, že osoba, která se přivede do stavu nepříčetnosti například tím, že neužívá předepsané léky, a v daném stavu spáchá trestný čin, nemůže být odpovědná za opilství, protože zákon pro tuto privilegovanou skutkovou podstatu vyžaduje aktivní jednání ve formě aplikace nebo požití, tedy nestačí neužíváním určitých látek. Dřívější úprava platná do roku 2009 výslovně uváděla, kromě požití či aplikace, možnost přivodit si stav nepříčetnosti „i jinak“. To pak dávalo prostor k polemikám, zda neužívání léků může spadat pod přivození si nepříčetnosti jinak a moci tak, v případě spáchání zvlášť závažného zločinu, využít mírnějšího postihu ve formě trestného činu opilství s trestní sazbou nepřesahující deset let. Z tohoto důvodu byla tato možnost jinak si přivodit nepříčetnost z nového znění trestního zákoníku vypuštěna.

Kromě stavu nepříčetnosti, kdy, jak již víme, je při jednání pachatele úplně vymizelá složka vědění, složka volní nebo obě tyto složky, může se pachatel vlivem návykové látky přivést i do stavu zmenšené příčetnosti. Tento stav, kdy jsou jedna nebo obě složky pouze oslabené nezakládá odpovědnost za trestný čin opilství, tedy za přivedení se do dané zmenšené příčetnosti, ale trestní odpovědnost je tu na pachatele kladena za celé jeho počínání a odpovědný by byl podle obecných zásad za ten který konkrétní trestný čin, jehož znaky by jeho jednání spáchané ve zmenšené příčetnosti neslo (Rozhodnutí NS ČR ze dne 04. 06. 1992). V případě, že by došlo k pochybnosti o skutečnosti, zda byl pachatel v době činu nepříčetný nebo pouze ve stavu zmenšené příčetnosti, zvolí se, ve světle zásady „in dubio pro reo“ alternativa pro pachatele příznivější, tedy varianta, že byl nepříčetný a odpovídá tak pouze v intencích trestného činu opilství dle § 360 trestního zákoníku.

Bylo-li výše uvedeno, že kvazideliktem může být kterýkoliv trestný čin uvedený ve zvláštní části trestního zákona, je třeba konstatovat, že tato hypotetická možnost je u některých typů trestných činů zpravidla po faktické stránce vyloučena. Jedná se o ty trestné činy, ke kterým je třeba zvýšené pozornosti a složitého jednání, například trestné činy z oblasti počítačové kriminality, kdy si lze těžko představit jejich provedení ve stavu nepříčetnosti. Stejně tak například padělání a pozměňování peněz a mnohé další trestné činy, u kterých je představa jejich vykonání ve stavu nepříčetnosti až absurdní.

Může nastat i situace, kdy se osoba přivede do stavu nepříčetnosti, ve kterém se dopustí činu jinak trestného pouze na základě toho, že jiná osoba jeho nepříčetného stavu využije a jeho prostřednictvím spáchá trestný čin. Tento pachatel se tak stává tzv. živým nástrojem a za toto jednání není odpovědný ani v intencích trestného činu opilství. Trestně odpovědná je naopak osoba, která nepříčetnosti jiného pro vlastní záměr využila. Tato osoba může živý nástroj i sama do stavu nepříčetnosti uvést, například tím, že jiného opije. V takovém případě je třeba zkoumat úmysl, s jakým jedná osoba, která jiného opíjí. V případě, že již má v plánu osobu využít pro svoji věc a úmyslně si podáváním alkoholu připravuje svůj živý nástroj, situace je shodná s výše uvedenou, tedy odpovědný bude pouze ten, co živý nástroj do stavu nepříčetnosti uvedl. Ovšem v případě, že osoba opíjí jinou osobu pouze s úmyslem ji opít a nemá přitom v plánu páchat prostřednictvím této osoby trestnou činnost, není samozřejmě za tuto, byť záměrně způsobenou nepříčetnost vlivem alkoholu způsobenou, trestněprávně odpovědný, protože opít jiného není trestným činem. V takovém případě, když pak osoba spáchá v tomto stavu nepříčetnosti kvazidelikt, odpovídá sama za trestný čin opilství.

Co se samotné dikce ustanovení § 360 trestního zákona týče, po celou dobu jsme se prozatím věnovali pouze odst. prvnímu. Druhý odstavec pak řeší situace, které byly předmětem již dřívějšího výkladu, a sice ty případy, kdy se osoba do stavu nepříčetnosti uvede záměrně, aby v něm spáchala trestný čin, tedy například se opije na kuráž a jde si vyřídit účty se sousedem od počátku veden úmyslem mu ublížit na zdraví. V takovém případě se trestného činu opilství neužije a pachatel je odpovědný podle obecné trestní odpovědnosti za úmyslný trestný čin ublížení nebo těžkého ublížení na zdraví. Stejně tak, pokus pachatel do stavu nepříčetnosti uvede z nedbalosti, která spočívá v tom, že se přivedl do stavu nepříčetnosti, odpovídá za nedbalostí verzi daného trestné činu, nikoliv za opilství. Příkladem může být řidič, který vědom si své plánované cesty, se během příprav na tuto cestu opije do nepříčetnosti a poté se vydá na cestu. V tomhle případě pachatel věděl, že bude řídit, že se chystá užít vůz a přesto se jal požívat alkoholické nápoje. To, že následnou jízdu vykonal již ve stavu nepříčetnosti, ho nijak nevyviňuje z odpovědnosti za to, že o skutečnosti, že bude v brzké době řídit, věděl, a přesto se uvedl do stavu nepříčetnosti, byť z nedbalosti.

Dalším specifickým případem je situace, kdy pachatel v konečné fázi závislosti na alkoholu, nedokáže ovládnout nutkání požít alkoholické nápoje. Tato osoba pak ani neovládá to, že se přivede požitím alkoholu do stavu nepříčetnosti, v němž se dopouští jednání, které má jinak znaky trestného činu. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu (Usnesení NS ČR ze dne 21. 01. 2008), nelze tuto osobu učinit vůbec trestně odpovědnou, neboť nepříčetnost nastala již před tím, než osoba požila alkoholické nápoje. Ovládací složka vědomí již byla vymizelá natolik, že osoba nemohla alkoholu odolat a není tak možné ji činit odpovědnou ani za ono požití alkoholického nápoje, kterým se přivedla do stavu nepříčetnosti, když ve stavu nepříčetnosti již dávno byla. Odpovědnost je tedy vyloučena jak za v nepříčetnosti spáchané jednání, tak i za trestný čin opilství.

Na závěr se zamysleme, zda může nastat situace, kdy by pachatel zároveň, souběžně, spáchal kromě trestného činu opilství ještě další trestný čin. Toto je samozřejmě vyloučeno již z povahy věci, protože pro ostatní trestné činy je vyžadována příčetnost, která je v rozporu s tím, aby mohl být někdo uznán vinným z trestného činu opilství. Proto kombinace opilství s jiným trestným činem je jednoznačně vyloučena a vždy je buď pachatel uznán po dobu páchání trestné činnosti nepříčetným a stíhán za opilství anebo znaleckým zkoumáním shledán příčetným, popřípadě ve stavu zmenšené příčetnosti pro daný časový úsek, kdy byl čin spáchán a stíhám pro jeden nebo více trestných činů, kterých se dopustil.

Tabulka 1. Srovnání zavinění v případech odpovědnosti za trestné činy spáchané pod vlivem návykové látky a v případě nepříčetnosti.

Pozn.: Tabulka převzata z učebnice: JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, 904 s.

JELÍNEK, J.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vyd. Praha: Leges, 2010, 912 s.

JELÍNEK, J.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 2. vyd. Praha: Leges, 2011, 1280 s.

Právní předpisy a judikatura:

Nařízení vlády č. 467/2009 Sb. ze dne 14.12.2009, kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn.: 11 To 73/1992, ze dne 04.06.1992

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 11 Tdo 1482/2007, ze dne 21.01.2008

Zákon č. 40/2009 Sb. ze dne 08.01.2009, trestní zákoník

Klíčová slova

inteligence, kognitivní biologie, komunikace, motivace, myšlení, Novinky, o projektu, osobnost, paměť, rozhodování, smysly, sociální jedinec, vědomí

E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na UP Olomouc 2012.   |   RSS  |   Wiki Design was inspired by Chereshka & WordPress.