Vytisknout tuto Wikistránku

Aby mohla být určitá osoba uznána trestně odpovědnou za spáchaný trestný čin, musí splňovat jisté zákonem dané podmínky. Mezi tyto podmínky patří u všech pachatelů jejich věk (alespoň 15 let) a také tzv. příčetnost. U mladistvého pachatele (tzn. toho, který dovršil 15 let věku, ale nepřesáhl 18 let věku) k těmto podmínkám přistupuje ještě podmínka třetí – rozumová a mravní vyspělost. Příčetnost je tedy jednou z podmínek trestní odpovědnosti, bez níž nebude osoba, která určitý skutek vykonala, trestně odpovědná. Psychický stav pachatele tedy zkoumáme proto, abychom rozhodli o zásadní otázce důležité pro trestní právo procesní – zda zde půjde o trestný čin a jeho pachatele, kterého je nutno potrestat, či zda bude třeba osobu, která v nepříčetnosti jednala, zprostit obvinění.

Pojem příčetnosti není trestními zákony nijak definován. Zato však trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník v aktuálním znění ke dni 1. 9. 2012, dále jen TZ) spojuje s jejím nedostatkem, tedy s tzv. nepříčetností, závažné právní důsledky, když ve svém § 26 jasně stanovuje kritéria trestní odpovědnosti co do dušeného stavu takto:

Příčetností rozumíme dle právní teorie „způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech pachatele“ (J. Jelínek a kol., trestní právo hmotné, 2010, str. 185). Nepříčetnost je, jak vyplývá z citovaného ustanovení § 26 trestního zákona, psychický stav vyvolaný duševní poruchou, kdy osoba není schopna rozpoznat protiprávnost svého jednání (konání či nekonání), nebo není schopna své jednání ovládat, případně jí chybí obě tyto schopnosti. Z toho vyplývá, že aby byla určitá osoba nepříčetná, musí být splněny tři základní podmínky:

Podmínka stavu způsobeného duševní poruchou (neboli kritérium biologické či lékařské) musí být bezpodmínečně splněna. Pojem duševní porucha je definován takto:

Má se za to, že duševní poruchou je zřetelná odchylka od běžné normy, tedy od stavu zdraví. Stanovit, zda osoba trpěla duševní poruchou, je úkolem lékaře-psychiatra jmenovaného v konkrétním případě znalcem, a to ve znaleckém posudku, který je podkladem pro rozhodnutí soudu i příčetnosti či nepříčetnosti pachatele (viz níže).

U druhého kritéria, které nazýváme psychologickým (juristickým) nezáleží na tom, zda osobě chyběla schopnost rozpoznávací či ovládací, nebo dokonce obě současně. Musí být pouze splněna podmínka, že alespoň jedna ze schopností pro určitý okamžik zcela vymizela. Mezi těmito dvěma kritérii musí bezpodmínečně existovat příčinná souvislost, tedy ztráta jedné nebo obou schopností musí nastat následkem duševní poruchy. Zda a do jaké míry tyto schopnosti v daném okamžiku vymizely, posuzuje ve svém znaleckém posudku opět znalec jmenovaný trestním soudem k posouzení duševního stavu obžalovaného.

Aby však stav nepříčetnosti způsobil takový následek, že pachatel nebude trestně odpovědný za vykonaný čin, musí přistoupit ještě poslední podmínka, a to ta, že osoba byla ve stavu nepříčetnosti v době spáchání činu. Takového pachatele by nebylo spravedlivé trestat, protože nebyl v době nepříčetnosti schopen vůbec uvědomit si závažnost a následky svého činu nebo ovládnout své chování v tomto okamžiku. V otázce trestní odpovědnosti však nezáleží na tom, zda poté pachatel setrval ve stavu nepříčetnosti, nebo se stal příčetným. Pokud by byl pachatel v době činu příčetný a nepříčetnost nastala až v době pozdější, jeho odpovědnost za spáchaný trestný čin by to neovlivnilo. Mohlo by to však přinést jiné důsledky, například zastavení trestního stíhání, odklad či přerušení trestu odnětí svobody, změna typu sankce nebo výše trestu. Je tomu tak proto, že pachatel se trestného činu dopustil a naplnil mimo jiných podmínek i podmínku příčetnosti, ale není s to pochopit význam trestního stíhání, a pokud by měl trest vykonáván vůči osobě duševně narušené, trest by pravděpodobně neměl takový výchovný a sankční efekt, jaký by měl na příčetného pachatele. Proto dáváme přednost tomu, aby byl pachatel, u něhož nastala nepříčetnost až po spáchání činu, trestán mírněji a důraz byl kladen především na léčbu a reintegraci pachatele do běžné společnosti.

Příčetnost pachatele zkoumáme vždy ve vztahu ke konkrétnímu činu. Pokud pachatel spáchal v rozhodné době více činů (tzv. jednočinný nebo vícečinný souběh), zkoumáme tak příčetnost pachatele ke každému činu zvlášť. Je tomu tak proto, že pachatel sice mohl být ve vztahu k některým činům nepříčetný, zatímco ve vztahu k jinému činu byl schopen si uvědomit protiprávnost svého chování a své chování ovládat (tzv. parciální příčetnost). Příkladem může být člověk trpící lehkou mentální retardací nebo počátečním stadiem Alzheimerovy choroby, který si může uvědomit protiprávnost vraždy, avšak nebude schopen pochopit protiprávnost složitějších trestných činů, jako jsou například pojistné podvody apod., kterých by se mohl dopustit za pomoci či návodu jiného. Pokud by skutečně nebyl příčetný vzhledem k tomuto činu, nebude za něj ani trestně odpovědný. Opačným příkladem, kdy je parciální nepříčetnost způsobená vymizením ovládací složky jen k některým trestným činům, je například kleptomanie. Kleptoman může být nepříčetný ve vztahu k trestnému činu krádeže, nebude však zpravidla nepříčetný ve vztahu k jiným trestným činům.

Nejsou-li o pachatelově příčetnosti pochybnosti, soud se touto otázkou nezabývá, protože příčetnost pachatelů se předpokládá. Vznikne-li však v průběhu trestního řízení pochybnost o příčetnosti pachatele v okamžiku spáchání trestného činu (popř. později), je nutno zkoumat psychický stav pachatele (resp. obviněného), jelikož nepříčetnost se, na rozdíl od příčetnosti, musí dokazovat. Teprve po vyřešení této otázky může soud dovodit trestní odpovědnost či neodpovědnost pachatele, popř. fakta rozhodná pro uložení trestu (viz výše).

Otázka nepříčetnosti je otázkou právní, a proto o ní musí rozhodnout příslušný trestní soud. Protože ale úzce souvisí s otázkami lékařskými, resp. psychiatrickými, je vždy nutno k rozhodování o nepříčetnosti přizvat znalce z oboru psychiatrie.

Na podkladě jeho znaleckého posudku o duševním stavu obviněného soud rozhodne. Soud však nálezem znalce není vázán, rozhoduje tedy sice na základě jeho posudku, avšak nikoli závazně podle závěrů učiněných znalcem. Nemůže ale sám rozhodnout o příčetnosti či nepříčetnosti pachatele bez přizvání znalce, protože jeho znalost psychiatrie a psychologie je pouze laická a nedostačuje pro posouzení takového otázky samostatně, pouze na základě vlastních úvah. Pokud by přesto soud o otázce příčetnosti rozhodl bez přizvání znalce, šlo by o závažnou procesní chybu, která by mohla mít za následek zrušení celého rozsudku o vině a trestu. (Podrobněji o lékařských znaleckých posudcích v trestních věcech viz oddíl „Znalecké zkoumání duševního stavu v trestním právu“).

Co se týče obou schopností, jejichž vymizení v době činu v důsledku duševní poruchy se zkoumá, jde o kritéria psychologická (juristická). První z obou schopností, schopnost rozpoznávací, spočívá v neschopnosti pachatele určit, zda jeho chování je protiprávní. Takovou ztrátu schopnosti si lze lehce představit například u mentálně retardovaného člověka, který nebude schopen si uvědomit, že odcizení cizí věci je krádeží a jde o protiprávní chování. Přestože může být tento člověk tělesně zcela v pořádku a schopen ovládat své tělo, nebude trestně odpovědný, jelikož jeho psychický stav v době činu tuto odpovědnost vylučuje, co se týče schopnosti rozpoznávací. Naopak ztráta druhé schopnosti, tedy schopnosti ovládat své jednání, bude typická pro poruchy, při nichž si pachatel sice může být vědom, že jeho chování je protiprávní, avšak není schopen vůlí jej ovládnout a zabránit mu. Takovými poruchami mohou být například kleptomanie, pyromanie, některé sexuální deviace aj. V obou případech však musí platit také podmínka, že ztráta jedné či obou ze schopností byla způsobena duševní poruchou. Samotná existence nepříčetnosti však nemusí vždy způsobit trestní neodpovědnost pachatele. V některých případech může být pachatel trestně odpovědný i přesto, že splnil všechny podmínky nepříčetnosti v době činu. Pokud by si totiž pachatel přivodil ztrátu těchto schopností (a tím i příčetnosti) například požitím alkoholu nebo aplikací jiné návykové látky, šlo by o případ, který je trestním právem řešen jiným způsobem. Zpravidla je pachatel činu spáchaného v zaviněné nepříčetnosti trestně odpovědný podle míry zavinění ve vztahu k uvedení se do nepříčetnosti (viz oddíl „Odpovědnost za trestné činy spáchané pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky“).

Pachatel nebude nepříčetný ani v případě, že byl postižen duševní poruchou, ale zůstaly mu zcela, nebo alespoň zčásti zachovány obě výše zmíněné schopnosti. V takovém případě by byl buď zcela příčetný a tedy (co se týče psychického stavu) plně odpovědný, nebo by byl ve stavu tzv. zmenšené příčetnosti (viz oddíl „Zmenšená příčetnost“).

V této souvislosti je ještě nutné zdůraznit, že i když nepříčetný pachatel zásadně nemůže být trestně odpovědný (pokud si stav nepříčetnosti nezavinil), je přesto možné, aby mu soud uložil sankci, a to konkrétně buď ochranné léčení (§ 99 TZ), anebo zabezpečovací detenci (§ 100 TZ). Jsou to druhy tzv. ochranných opatření. Ochrannými opatřeními se nazývají takové prostředky trestního práva, které sice spadají do kategorie trestněprávních sankcí, ale neřadí se mezi tresty. Jejich hlavním účelem není odplata pachateli, ale primárně výchovné působení na pachatele. Ochranná opatření mohou být uložena jak pachateli trestně odpovědnému vedle trestu či místo něj, nebo také pachateli trestně neodpovědnému např. pro nepříčetnost, popř. také jiné osobě, rozdílné od pachatele (ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty). Mezi ochranná opatření řadíme: ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochrannou výchovu.

Je logické, že i když nepříčetný pachatel nemůže být trestně odpovědný, společnost musí mít nástroje pro to, aby se před ním dokázala chránit. Právě proto, když soud dospěje k přesvědčení, že nepříčetný pachatel by byl nebezpečný pro společnost, pokud by zůstal na svobodě, uloží mu ochranné léčení, které se může vykonávat jak v ambulantní, tak i v ústavní formě. Na ochranu před těmi nejnebezpečnějšími, avšak zároveň nepříčetnými pachateli (např. osoby trpící závažnými formami sexuální deviace, které se dopustily sexuální agrese), pak slouží institut zabezpečovací detence, která je vykonávána ve speciálních detenčních ústavech, v nichž ostrahu zajišťuje Vězeňská služba ČR. Avšak i v těchto detenčních ústavech je primárně vyvíjena snaha o léčbu duševně narušeného pachatele.

Obě zmiňované formy ochranného opatření (tj. ochranné léčení i zabezpečovací detence) trvají do té doby, dokud to vyžaduje jejich účel. Soud sice musí periodicky přezkoumávat důvody dalšího trvání (nejméně jednou za dva roky u ochranného léčení a nejméně jednou za rok u zabezpečovací detence), avšak teoreticky může prodlužovat jejich trvání až do konce života osoby, jíž bylo dané ochranné opatření uloženo.

JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Obecná část. Zvláštní část. Praha: Leges, 2010, 904 s.

JELÍNEK, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 3. vydání. Praha: Leges, 2012, 1280 s.

CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M.: Nepříčetný pachatel. Aktuální praktické i teoretické problémy trestního práva a trestního řízení v ČR v souvislosti s posuzováním nepříčetnosti – srovnávací studie. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1995, 97 s.

ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník, komentář 1. a 2. díl. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2500 s.

Právní předpisy:

Zákon č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č.141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů

Klíčová slova

inteligence, kognitivní biologie, komunikace, motivace, myšlení, Novinky, o projektu, osobnost, paměť, rozhodování, smysly, sociální jedinec, vědomí

E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na UP Olomouc 2012.   |   RSS  |   Wiki Design was inspired by Chereshka & WordPress.