Úvod

Kognitivní funkce jsou psychické děje (procesy) a úkony (operace), které se odehrávají v nervové soustavě, jsou na ni vázány a slouží k poznávání okolního světa a sebe sama. Tímto způsobem se podílejí na interakcích s okolním světem. Ve vědeckém povědomí se dostaly do popředí zejména koncem padesátých a začátkem šedesátých let minulého století v souvislosti s kritikou empirismu a behaviorismu a s rozvojem neurobiologických metod.

Termín kognitivní, kognice pochází z řeckého gnósis (znalost), gnósko (vím, znám) a latinského congnosco (znám, poznávám). V tradici sahající až k Tomáši Akvinskému 1225 – 1274) a Aristotelovi se studium lidského jednání a chování dělilo na dva typy – jednoho založeného na poznání, znalostech a porozumění, tedy kognici, a druhého založeného na pocitech a citech, tedy afektu. Nově se ukazuje, že takové dělení je hrubé a umělé a hranice se postupně stírá.

Kognitivní věda

Kognitivní procesy zkoumají různé vědní obory. Kognitivní věda ^[1] je široká interdisciplinární oblast studia vědomí a mysli. Zahrnuje neurovědy ^[2], kognitivní psychologii ^[3], lingvistiku ^[4], antropologii ^[5], kybernetiku ^[6], rozvoj počítačových metod ^[7], sémiotiku ^[8] (sémiologii ^[9], popř. biosémiotiku ^[10]), studium umělé inteligence ^[11], teorii systémů ^[12], filozofii ^[13] atd. Cíle studia kognitivních funkcí jsou několikeré:

• Porozumět činnosti mozku a mysli.
• Porozumět slovní mezilidské komunikaci, porozumět podstatě člověka.
• Porozumět poznávacím duševním schopnostem, rozpoznat výjimečné schopnosti jednotlivců, nebo předejít jejich selhání.
• Najít umělé způsoby rozvoje lidského poznání.
• Porozumět poruchám poznání, poškození funkcí, zlepšit diagnostické a léčebné přístupy.

Ve vymezení pojmu „kognitivní“ existuje velká nejednotnost. V nejužším krajním případě termín zahrnuje děje, jimiž si jedinec uvědomuje svět a sebe, a jde tedy o děje bezprostředně svázané s vědomou druhosignální anebo přinejmenším s vyšší nervovou činností. V širokém pojetí ^[14] zahrnuje vědomé i nevědomé procesy a spadají sem veškeré děje počínaje vnímáním, přes pozornost, analýzu, paměť, asociace a představivost přes myšlení, řešení problémů, pochopení a používání jazyka až po tvorbu konceptu odpovědi a reakci. Někdy věnuje pozornost evolučním ^[15]a srovnávacím ^[16] hlediskům. Jindy je popírá. V analytické filozofii ^[17] počátku 20. století se slovo kognitivní vztahovalo k formálním pravidlům a kritériím správného uvažování. Z této nejednotnosti vyplývají i vážné problémy ve výkladu základních psychologických jevů a kategorií (např. emocí ^[18]). Existuje i oblast metakognitivní ^[19], tzn. kognitivní studium vlastních kognitivních procesů.

Klasifikace kognitivních funkcí

Jednotný seznam kognitivních funkcí neexistuje. Určitá shoda panuje nad zařazením funkcí, které jsou vyhrazeny relativně vyšším úrovním nervové soustavy (bez spolupráce s nějakým konkrétním efektorem – končetinou, řečí, komplexnějšími výkony):

• Pozornost – koncentrace.
• Myšlení ^[20]; řešení problémů, logické myšlení, inteligence ^[21].
• Paměť ^[22] a učení.

Již mnohem méně jednotně se objevují:

• Vnímání.
• Představivost.
• Řeč, mluva, jazyk, čtení, psaní, komunikace, mluvení, artikulace, grafomotorika.
• Počítání.
• Motorické reakce (končetin) na různé typy podnětů.
• Konstrukční schopnosti.
• Exekutivní funkce jako komplexní funkce zprostředkované frontálním mozkovým lalokem.
• Chování, jednání.

V psychologii souvisí pojem kognice s mentální výkonností – myšlením, inteligencí, s koncentrací a přenosem pozornosti atd. Významný vliv na poznávací procesy mají rovněž motivace ^[23], emoce ^[24], hodnoty ^[25], preference ^[25], struktura osobnosti ^[26].

Metodika výzkumu poznávacích procesů je obvykle psychometrická (kvantitativní) ve smyslu behavioristické tradice. Jako přídatnou složku zahrnuje vytváření modelů k popisu a vysvětlení určitého chování.

S problematikou kognitivních funkcí úzce souvisí rozsáhlé oblasti jejich praktického testování a rovněž nácvik a rehabilitace porušených kognitivních funkcí.

Pozornost

Je složkou velké části psychických procesů a je složkou všech vědomých (uvědomělých) procesů.

• Pozornost se opírá se o všímavost k podnětům, která může být bezděčná anebo úmyslná.
• Pozornost zaměřuje a fixuje obsah procesů navozených podněty, přitom nemá vlastní obsah.
• Přenos pozornosti na nový podnět může být bezděčný anebo úmyslný.

Pozornost je vázána na stav vědomí anebo alespoň bdělosti a na zásobení signály (přísun informací) z okolního anebo vnitřního světa jedince (včetně samotného mozku). Kognitivní procesy dále přibírají stopy z paměti a na základě syntézy dějů organizují odpovědi a spouštějí exekutivní funkce.

Významné současné odvětví psychologie je kognitivní neuropsychologie. Studuje, jak poranění mozku ovlivní normální kognitivní funkce.

Exekutivní funkce

Exekutivní a další funkce zprostředkované frontálním mozkovým lalokem zahrnují v návaznosti na kognitivní funkce plánování činností a koordinační funkce včetně jejich časové posloupnosti (nejprve – potom, dříve – později, v minulosti – nyní – v budoucnosti atd.) (srovnej syndromy frontálního laloku ^[27]).

Zpracoval: Jaroslav Veselý, Ústav patologické fyziologie LF UP v Olomouci a Katedra fyziologie a patologické fyziologie LF OU v Ostravě.