Úvodem

V textu jsou užity některé zkratky:

• Tv – Je myšlena školní Tv a v termínu uvažujeme nejen vyučovací jednotky, ale i další povinné či doporučené formy.
• PAS – Pohybové aktivity a sport. Protože psychologie (a text) uvažuje obecně různé možnosti pohybových aktivit, přičemž i termín sport se dnes nechápe jen jako vrcholový, soutěžní, ale jako sportovní činnosti různého obsahu a různé výkonnostní kvality, sjednocujeme tento obecnější přístup zkratkou PAS.
• RUT – Jelikož principy psychologie sportu (a tudíž text) se týkají jak rodičů, kteří ovlivňují celoživotní zaměření jedinců od útlého věku, učitelů, pro něž je text určen prioritně, ale i trenérů, neboť řada učitelů je současně v pozici trenérů přípravek a družstev mládeže, je užita pro zjednodušení zkratka RUT, která vyjadřuje i podstatné spojení triumvirátu rodič-učitel-trenér. Slovo vychovatel má v našem jazyce specifický obsah a slovo „edukátor“, užívané v těchto případech jako termín obecný, mi připadá příliš neosobní a umělé.
• APA – Aplikované pohybové aktivity. PAS v prostředí jedinců z minoritních skupin, s jedinci „odlišnými“, kdy dochází k přizpůsobení některých způsobů komunikace, pomůcek, forem práce, apod.

V textu je užívána gramatika rodu mužského, což v rodovém deklinačním jazyce usnadňuje jednodušší větné formulace. Míníme tím ovšem obě pohlaví, a to jak ve vztahu k žákům – žákyním, tak ve vztahu k učitelkám-učitelům, trenérkám-trenérům. V příkladech pak užíváme plurál my (my, jak to vnímáme). Používáme i výrazy lidové či zlidovělé, nebo dokonce ty, které jsou vlastní sportovnímu prostředí. Tímto vědomým porušením spisovného jazyka chceme minimalizovat připomínky veřejnosti, že psychologové si libují v cizích slovech a není možné jim rozumět.

Doufám, že textu, a zvláště pak příkladům kurzívou, porozumíte.

Klasifikace zátěžových situací

Zátěžové situace jsou, jak už z termínu vyplývá, situace, které s sebou přinášejí tlak na člověka, nepohodu, uvedení v nejistotu a jedinec je musí nějak řešit. V situaci zátěže, spojené se soutěží, závodem, se užívá specifický termín – aktuální psychické stavy, které pak korespondují se zátěží předstartovní, startovní, post-startovní. I když i žák prožívá stejná očekávání a napětí jako vrcholový sportovec a toto téma se může týkat také školní Tv, není předmětem našich vybraných témat.

Život není peříčko, takže každý žák by si měl na zátěžové situace zvykat a učit se je zvládat. Prostředí PAS je velmi dobrým prostředím pro tento výcvik a pro zvyšování odolnosti. Ovšem není pravda, že by prostředí PAS automaticky „zocelovalo“ a vychovávalo „harmonicky rozvinutou osobnost“, jak se kdysi tvrdilo, ovšem může být k tomu využito. Prostředí PAS, ale také může vyvolávat obavy, nechuť k pohybu, případně i některé patologické jevy, pokud zátěžové situace nejsou řešeny adekvátně, případně nejsou řešeny vůbec. To platí o všech situacích, novinkách, objevech. Budete-li cestovat do Norska, nezapomeňte v Oslo v zátoce u přístavu navštívit Museum mírových cen (Nobel Peace Prize Museum). Hned za vchodem je nápis (v angličtině): Není na světě nic, co by nemohlo být zneužito.

Příklady: Vynález dynamitu pomáhá budovat i ničit; vynález atomové energie pomohl vzniku elektráren a dalších pozitivních vymožeností, ale také vzniku bomby a ničení měst; vysoký intelekt lze využít k výzkumu nových léků a technologií, ale také k vymyšlení způsobů, jak vytunelovat banku nebo ukrást měděné dráty; anabolika či jiné podpůrné látky mohou sloužit k podpoře oslabeného svalstva a návratu zdraví nebo užití jako dopink způsobí smrt profesionálního cyklisty; fyzickou zdatnost mohu uplatnit při sebeobraně nebo jako nástroj šikany slabších spolužáků.

Zátěž může být jak fyzická, tak psychická, samozřejmě se prolínají (viz kapitola Psychika a motorika). Zde se věnujeme zátěžovým situacím s přímým dopadem na psychiku. Zátěží je obecně vše, co je neznámé, co vzbuzuje nejistotu, nepohodlí. Může to být počasí, obtížný terén, učení se něčemu novému, co považujeme za obtížné, samozřejmě situace zkoušky, hodnocení v sociálním kontextu. Toto jsou situace, dá se říci „běžné“. RUT by měli pouze zvažovat, kdy zátěžové situace pokud možno eliminovat, a to je: a) při učení se něčemu novému, neboť už tento fakt je pro mnohé zátěží; b) při patrné únavě nebo dokonce přetrénování, neboť účastníci nemohou adekvátně vnímat, rozhodovat, reagovat; c) při působení už jiných zátěží (obtížnost terénu, povětrnostní podmínky, poškození výzbroje, drobný úraz ve skupině), d) při aktuálním prožívání neúspěchu, což je zátěž už sama o sobě. Pokud uvedená fakta odeznějí, aplikace zátěží při respektování principu postupnosti a přiměřenosti jsou na místě (postupně složitější cvičení, obtížnější terén, soutěž).

Jsou však zátěžové situace specifického charakteru, obvykle i se specifickou odpovědí (nikoliv jenom jedinou):

• Situace frustrační: Do procesu usilování o dosažení cíle vstoupí bariéra. Typickou odpovědí bývá agrese (viz dále 4.2.3. Dimenze agresivního chování). Termín pro reakci vyrovnat se s frustrační situací bez agresivního jednání je „frustrační tolerance“. Bývá velmi často situační. Jedinec snese žertíky, urážky na sebe sama, ale nesnese je na matku (příklad fotbalisty Zidaneho). Žák snese vtipy na svou pohybovou nedokonalost, ale nesnese vtipy např. na své zrzavé vlasy.
• Situace stresová: Termín bývá směšován s frustrací, ale není tomu tak. Stresová situace je charakterizovaná dlouhotrvajícím zatížením, které jedinec sám nezvládá. Působí nejen tlak objemu zátěže, ale tlak časový (nestíhá se), přistupuje i nezájem okolí o osobu případně pocit negativního sociálního hodnocení). Člověk je zprvu dezintegrován, nedovede uspořádat priority úkolů, harmonogram (velmi často to bývá perfekcionista). Nejdříve se chová zmatečně, pak i vysílá signály o pomoc (přátele, které zasypává svými problémy, což bývá zlehčováno, že o problémy nejde; pak i demonstrační suicidální pokusy). Přichází poslední kapka, sklenice přeteče a jedinec se buď hroutí, nebo reaguje agresivním výbuchem. (Příklady postřílení spolužáků a učitelů z USA, Německa; sebevražda učitele v ČR; fotbalista Enke; zabití šikanujícího spolužáka; skok z okna vysokoškoláka po neúspěšné zkoušce; podpálení sportovních šaten; vražda terorizujícího manžela/manželky). A okolí se diví: takový to byl hodný chlapec! Taková to byla nenápadná rodina!
  • Ovlivnění: Je třeba být pozorný nejen k těm, co „zlobí“ a co na sebe upozorňují, ale i k těm, co jsou „hodní“. Mnohdy v sobě dusí problém! Regulujme objem i čas úkolů, učme zvažovat priority co opravdu je a co není aktuálně důležité. Rozlišujme kvalitu zvládnutého úkolu od nadbytečného perfekcionismu!
• Situace nadměrných úkolů: Je situací, kdy je předem logicky jasné, že úkol nelze zvládnout; že jsou předem dané limity, které zvládnutí zabraňují. Limitujícími faktory mohou být různorodé, např. věk (předčasné „postrašení“ žáka v klubu nebo nástup do soutěží se staršími); somatotyp (hodnocení žáků shodně podle standardu pro všechny, přičemž žák 150 cm asi nepřeskočí výšku jako žák 175 cm); schopnosti a předchozí pohybová zkušenost (nesouměřitelnost studentů, kteří se už se věnují sportu v klubech s těmi, kteří preferují jinou činnost); mohou to být i činitelé další – kvalita vybavení, povětrnostní a terénní podmínky, atd. Vždy ale jde o nesprávně nastavený úkol vzhledem k daným podmínkám. Situace nadměrných úkolů je typická v pohádkách a je kritériem kvality hloupého Honzy, který usiluje o princeznu (sesbírat na louce perly; přejít do západu slunce sedmero hor a sedmero řek; vyškrábat se na skleněnou horu či do zahájení plesu roztřídit popel a čočku). V pohádkách se najdou vždy ochotní mravenci nebo holoubci, ale ve škole je žák zoufale sám. Prožívá neúspěch, ztrácí sebedůvěru, zájem, většinou reaguje únikově. Ve věku, když už je schopen situaci rozumově zhodnotit, RUT u něho ztrácí autoritu, přestává jim věřit, případně revoltuje. Učitelé i trenéři jsou vzděláváni k tomu, aby dovedli aplikovat přiměřenost a postupnost v praxi, ve vztahu k možnostem jednotlivce, a to včetně individuálního hodnocení. Přiměřenost neznamená jen vystříhat se nadměrných úkolů; ale zadávat zvládnutelné tak, aby žák musel o něco usilovat s následným prožitkem úspěchu.
• Situace problémová: Jak je možné, že tento typ situace zde řadíme mezi problémové, když jedním z tvrzení je, že problémové vyučování je efektivní, vede k rozvoji samostatnosti a kreativity. Obecně problémová situace je taková, kdy je jasně zadán cíl, ale není zadán postup. Ten musí jedinec či skupina nalézt sami. V problémovém vyučování je ale žák vybaven informacemi, dovednostmi, které může použít, vyhodnotit, novým způsobem nebo zkombinovat, takže vytvoří samostatně postup, kterým se cíle mohou dopracovat. Toto je cesta, která vede k hledání, tudíž k samostatnosti, iniciativě a tvořivosti. Velmi dobrým prostředkem jsou hry a mnoho činností v přírodním terénu. (Basketbaloví začátečníci už umí trošku driblovat, vědí, jak se přihrává a jak provést dvojtakt. Úkol zní: „snažte se na polovině hřiště ve trojici dosáhnout alespoň XY košů za YZ minut“. Z hlediska problémového vyučování je to postup adekvátní.) Pokud žák není vybaven základními informacemi či dovednostmi, situace se stává problémovou zátěží. (Úkol pro stejnou skupinu: tady máte balón a hrajte. A následně jsou stále opravováni, že „dělají kroky“. Nebo: tady jsou lyže, obujte si je a jeďte za mnou. Ale jak si je mám nasadit, co mám dělat? Jiné příklady: 1. Jsme v parku v bodě A. Protože jste tady nikdy nebyli, tady máte schéma parku, jsou vyznačené pěšiny a důležité body. Snažte se dostat do bodu B za čas XY. 2. Jsme v parku v bodě A. I když jste tady nikdy nebyli, snažte se dostat do bodu B za čas XY. Určitě si nějak poradíte.). Zvažte, které příklady vedou k tvořivosti a které k dezorientaci, ztrátě motivace a nakonec k nedůvěře k vedoucím.

Typy reagování na zátěžové situace a jejich řešení

Zátěžové situace vyvolávají odezvu v organismu, a to jak fyziologickou (zčervenání pokožky, zrychlení tepové a dechové frekvence, mimika, gestikulace, tempo řeči či přeříkávání, zvyšování hlasu) tak i psychickou, především v emočním vyladění. I když některé z reakcí mají původně biologický základ (útok – únik), většinou se jim učíme. Původním biologickým účelem je udržení vnitřní rovnováhy organismu. Člověk, jakožto tvor společenský, svými reakcemi vytváří přístupy k dosažení adekvátního společenského začlenění (jsem akceptován – jsem vyčleňován) a případně vyšší úspěšnosti.

Odezva na zátěž, tj. daný typ prožitku a chování, je totiž zpracovávána i rozumově a ty způsoby, které jsou od dětství úspěšné (dosáhli jsme spokojenosti, příjemné nálady či cíle, a tím úspěchu) si pamatujeme, zafixujeme si je. Učení se těmto reakcím probíhá dle standardních způsobů učení: Bezděčně nápodobou, identifikací se vzory a opět jejich nápodobou nebo záměrně, včetně využití korekce, odměny či trestu. Obecně by měli být RUT citliví ke společensky nepřijatelným způsobům reagování na zátěž, a to nejen u svých svěřenců, ale i sami u sebe (nezvládnutá agrese, únikové typy chování) a podněcovat k aktivním a pozitivním řešením. Prostředí PAS je dobrým prostředím, jak se adekvátnímu chování naučit nejen pro sport samotný, ale i pro život. Některé z těchto reakcí jsou typičtější pro děti, některé pro dospělé, některé se projevují bez ohledu na věk, mají jen jiné způsoby provedení. Některé se váží více ke zdroji zátěže, některé (jako únik k alkoholu) se rozvíjejí bez ohledu na zdroj.

Na zátěž reagují určitými způsoby všichni: děti, žáci, jejich rodiče, vychovatelé a trenéři. I oni někdy situaci zvládnou s přehledem, někdy méně dobře. Proto by tuto pasáže měli číst dospělí nejen proto, jak ovlivňovat chování svých svěřenců, ale také jak reflektují sami sebe.

Ze širokého spektra možných typů reagování vybíráme jen některé. Pro přehlednost je použita následující klasifikace:

• Aktivní: Jsou spojeny s agresí, tj. vyladěním jedince k akci: útočit, bojovat, usilovat. Základní vyladění se pak může překlopit do destruktivního chování (jedince samotného, okolí) nebo do „zdravého sportovního vzteku“, vnitřní řeči a zvýšené koncentrace i volního úsilí ke kvalitnímu výkonu (srovnej kap. Psychické procesy a jejich odraz v PAS).
• Neutrální: Problém sice neřeší, ale je v nich zárodek aktivity, a to buď ve smyslu bagatelizace nebo kompenzace. Obě varianty jsou časté.
  • Bagatelizace: Znamená odlehčení, znevážení, zmenšení významu daného problému. Užívá jak sportovec, tak trenér. Obecně je vyjádřeno ve známém „když nejde o život, tak jde o h…nic“, nebo „hlavně že jsme zdraví“. („…sice jsme tragicky prohrály, ale aspoň jsme si moc neponičily účesy“; „…sice jsme dostali nakládačku, ale přesto je u nás pivo lepší ; „…tak dneska je ze mě konečně lyžař, už umím zastavovat o strom) Pokud z původního neutrálního řešení se odvinou následná aktivní řešení, je to dobrá reakce především pro etapu vstřebání problému, odeznění zátěže.
  • Kompenzace: Znamená nahrazení něčeho něčím jiným. Často jde o náhradu neúspěšného něčím úspěšnějším. Je logické, že tam, kde se jedinec při všem úsilí nemůže domoci úspěchu a tím spokojenosti, je zbytečné, aby se trápil a stával se potencionálním neurotikem (viz situace stresové). Kompenzace není jen principem neúspěšnosti výkonnostní, ale nastupuje i po úraze, kdy návrat ke sportu není možný, nebo v situacích životních změn (profesních, rodinných). Aktivita nalézt něco vhodnějšího je cenná. Dítě nemá dostatečný potenciál rozumově zvážit situaci a kompenzační možnosti, proto RUT by mu měli v tomto hledání pomoci. Ztráta „být někde akceptován“ má důsledky v přijetí pasivity jedince nebo aktivity v závadových skupinách. (Příklady akceptace role „psa obranáře“, když jsou v týmu lepší střelci; přerod sportovce ve sportovního novináře, trenéra, technického pracovníka.)
• Pasivní: Jsou to jednak tzv. obranné mechanismy, jednak reakce únikového charakteru. Toto rozdělení má spíš význam teoretický, pro užití v praxi není podstatné.
  • Obranné mechanismy: Jak už název napovídá, brání organismus před psychickým vyčerpáním, staví clonu (cedník) před negativní prožívání. Je v nich skryta tendence vytěsnit nebo vylepšit reálně negativní situaci:
    • Vzpomínkový optimismus: Dobré zážitky se uchovávají, s přibývajícími léty dokonce přikrášlují, negativní se vytěsňují. Je známé, že pro prarodiče byly nejlepší „staré zlaté časy“ (i když v tu dobu zuřila II.světová válka). Letní tábor byl perfektní, protože jsme hráli bezvadné hry (ve skutečnosti jedna velká hra, kterou jsme vyhráli a zážitek úspěchu přebije všechno).
    • Racionalizace: Rozumové zdůvodnění nezdaru, nebo proč to nešlo. Chyba je vždy v nepříznivých okolnostech (špatný povrch, osvětlení; blbě nám to bylo vysvětleno; v takových botách se nedá hrát, bruslit, aj.). Klasický příklad je příklad lyžařských instruktorů, kteří se při výuce chtějí blýsknout před děvčaty…oblouk má vypadat tak a tak, načež sebou seknou („…kdyby nevypnulo vázání“; „…zrovna tady byla ledovatá plotna“).
      • Za prvé, při ukázce se nesnažte „vytahovat“, koncentrujte se. Je seriózní přiznat chybu, studenti to ocení, stoupnete v ceně.
    • Identifikace: Vše kladné, co dělají ostatní jedinci, je přisuzováno sobě, vše záporné (ze svých činů či vlastností) je přisuzováno druhým. (…já jsem přihrál dobře, ale to on byl pomalý a nedoběhl;…jak mám vybrat servis, když ona se mi vždycky postaví do cesty;…typické – ale on začal…).
      • Daný typ chování především kalí atmosféru v týmu, pokud se nezmění, ostatní nemají zájem spolupracovat a jedinec se stává neoblíbeným v dané skupině.
    • Negace: Odmítání, nespolupráce, neboť vše je špatné. Negací dávám najevo svou převahu (je to pod moji úroveň), má ale také zárodek kritiky, někdy až dokonce pomsty. Je typická u dětí: Zkusíš to na tom kole znovu? Ne, to je pěkně blbý kolo. – Půjdeš s námi hrát? Ne, to je pěkně blbá hra. Ne, s váma si nehraju. – Půjčíš mně ten balón? Ne, takovým jako ty nikdy nic nepůjčuju. Vrcholem dětské negace je: Jak se jmenuješ? Nehonzíček Nenováček.
      • U dětí je to směšné, u dospělých trapné. Nesvědčí to o schopnosti zvládnout problém.
    • Regrese: Návrat k ontogeneticky dřívějším projevům chování, dospělý se začne chovat jako dítě. Má buď projev aktuální nebo chronický. Chronická varianta signalizuje hlubší problém a měla by být řešena specialistou. (1. Čtrnáctiletá lyžařka v 1. kole slalomu na špici, ve 2. kole vypadla. Praštila sebou o zem, kopala nožičkami a řvala jako pětiletý fakan. 2. Vysokoškolačka u zkoušky se chová tak, že se chytá za obličej, tahá si vlasy, strká prsty do úst a reaguje: …jéé, tak to je na mě rychle; áách…tak to teda znovu; nóó, tak ještě jednou.)
  • Únikové: Vesměs mají za cíl vyhnout se problému. Vyvěrají z původních fylogenetických vzorců zachování existence. Společensky už jsou ovlivněny dalšími typy únikových reakcí, které jsou více či méně pardonované. Neúčast znamená zbavení se odpovědnosti (já tam nebyl), alibismus. I dospělá hra na „mrtvého brouka“ je alibismus, de facto únik od odpovědnosti.
    • Únik fyzický: Uteču z daného místa, přestanu chodit do dané skupiny, záškoláctví, to jsou známky problému. S místem, činností či skupinou je spojeno něco nepříjemného, stresogenního, nezvladatelného. Od drobností (neumím, nezvládnu, nepřipravil jsem se) až např. po šikanu. Nebezpečný je klasický útěk dětí za situace: děti měly zákaz chodit na nějaké místo a provozovat nějakou činnost (nebezpečný svah, prostor pro jízdu na kole, lozit do potrubí). Což samozřejmě provozují a samozřejmě dojde k úrazu. Místo toho, aby zavolaly pomoc, rozprchnou se a při vědomí si zákazu mlčí.
      • Všichni v triumvirátu R-U-T by měli na jakýkoliv typ úniku reagovat, hledat řešení nebo alespoň kompenzaci. Vštěpovat, že podstatná jsou aktivní řešení a při úraze pomoci či zavolat dospělé. Ale na druhé straně také vědět, kdy zavčas utéct nebo se neúčastnit (demonstrace skinheadů nebo rozlícených fandů).
    • Únik do nemoci: Je reakcí od dětství. Už i dítě vytuší, že nemoc je v naší kultuře tolerována, dítě je opečováváno, případně má proti sourozenci jiná privilegia (bolí nožičky, musíš mně ponést; bolí bříško, už nemůžu papat polívečku, jenom kokina; mám asi teplotu, nemůžu do školy, píše se test; vysokoškoláci, mají-li přednést připravenou prezentaci velmi často onemocní nebo – jako na zlost musí nečekaně k zubaři; neúspěch v závodě může být svalován na nemoc; z vysokého postavení se neodstupuje pro neschopnost, ale ze zdravotních důvodů). Oblast PAS je spojena s ochranou zdraví, s prevencí úrazů či potřebou doléčit mikrotraumata. Ovšem zvýšená frekvence omluvenek od rodičů typu: …minulý týden nemocen, prosím necvičit; …v noci kašlal, necvičit; avšak v obou případech o přestávce běhají jako srny, případně večer zvládnou „diskošku“ fyzicky náročnější, než je hodina školní Tv. Završením je pak typický český fenomén osvobozování z Tv. Nejen lékaři, ale především rodiče vyžadují toto vyjádření, a to právě v těch případech, kdy by děti potřebovaly cvičit co nejvíce.
      • V některých zemích, kde je Tv součástí povinného kurikula, osvobozování z Tv neexistuje. Buď jsou začleněni do běžné Tv s adaptacemi, úpravami, včetně hodnocení; nebo do hodin APA, kde je více žáků pro Tv odlišných a je specifický program nebo do skupin „léčebné Tv“. U nás původně dobře rozvinuté skupiny kvalitně vedené zdravotní Tv jsou na ústupu.
      • Co může dělat učitel? Je s lítostí třeba přiznat, že skoro nic. Maximálně diskutovat s rodiči, což se většinou míjí účinkem, protože právě oni jsou zdrojem „omlouvání“ a podporování únikových praktik.
    • Únik do snění: Umožňuje v myšlenkách přehrávat neúspěšné situace, ale s úspěšným koncem, spřádat hrdinské kousky i varianty, jak zátěže eliminovat. Pokud toto snění vyúsťuje v aktivitu nebo alespoň kompenzaci, nic proti tomu. Pokud je pouze pasivní berličkou a omluvou pro nicnedělání, dobré to není. Jestliže je patrné chování uchylovat se do samoty, izolovat se a snít, je dobré se poradit se specialistou. Může jít o signál nastupujících juvenilních psychiatrických problémů.
    • Únik k alkoholu či jiným návykovým látkám: Tento únikový typ je rozvinut v naší zemi velmi dobře. I když je typický pro dospělé, proniká do stále mladších věkových kategorií, bez rozdílu pohlaví. České oslavy jsou často synonymem „žranice“ nebo „spářky“. Rodiče koupí dětem na oslavu dětské „šampáňo“, dospělí vystříkají opravdovým šampáněm stupně vítězů, kapotu auta nebo podporující diváky. Vzorů je dostatek, aby se pilo na radost nebo na žal. I někteří trenéři podléhají tomuto kouzlu, bohužel i u skupin mládeže. Od alkoholu není daleko k užívání návykových látek dalších. Co umožňují? Jsou snadno dostupné, rychle dávají zapomenout a vyvolávají příjemné pocity, v podstatě bezpracně. Aktuální problém je sice odsunut, ale postupně přicházejí problémy závažnější.
      • Opět pouze triumvirát RUT může situaci řešit. Podstatní opět jsou rodiče, u dospělých pak atmosféra v klubu (týmu) a chování trenéra.

Patologické jevy spojené se zátěžovými situacemi

Život není procházka růžovým sadem, sport už vůbec ne. PAS, jakkoliv mohou být zábavné a  přitažlivé, tak jsou také obtížné. Při vší úctě ke snaze vychovávat, ovlivňovat (RUT) jsou PAS v prvé řadě bojem se sebou samým (viz vnitřní motivace). Jedná-li se o úroveň rekreační, je vnitřním bojem hýbat se, a to pravidelně. Vyšší soutěžní úroveň pak je sycena vyššími a dlouhodobějšími obtížemi a nástrahami. Tyto nástrahy souvisejí s typem zátěží a s tím, jakými způsoby se s nimi vyrovná. Pokud se nevyrovná, je ohrožen patologickými jevy. Můžeme si je rozdělit do 4 základních oblastí:

• Spojené s podstatou PAS: Prostředí je typické emotivitou, tlakem na psychiku člověka daleko častěji než běžný denní život. S tím je třeba počítat a řešit prevenci (část 2 kapitoly Psychické procesy a jejich odraz v PAS), na vrcholové úrovni pak psychologickou přípravu. Uvědomění si možných rizik by mělo zajistit kvalitní proces, vedoucí k posilování sebevědomí a výkonové motivace.
  • Neurotické obtíže související s napětím, nenaplněnými očekáváními, ztrátou hodnot a smyslu konání. Neřešené (realistické aspirace, postupnost) vedou k labilitě a neúspěch se opakuje. Na rekreační úrovni by měla být snaha o dobrý výkon bez normativních srovnávání (být dobrý v mých mezích bez ohledu na mé vrstevníky). Při veškeré snaze být nejlepší sport je především sport a neměla by mu být přisuzována v hodnotovém žebříčku větší váha, než mu náleží. Jinak vyvolává neuroticismus, deprese s dalšími možnými důsledky (fotbalista Enke 2009). Z výzkumu roku 2009 jsou varující výroky několika 14 – 16letých basketbalistů (chlapci i děvčata): Dívka 1: „…po tom prohraném mistrovství se mi zhroutilo všechno, ani se mi nechtělo žít“. Dívka 2: „…z toho tréninku mám jen tlustý nohy a velkej zadek, asi mně nikdo nebude chtít.“ Chlapec 3: „…konečně jsem se dostal do výběru, ale pak přišly prohry a vyndali mně. Tak nevím, jestli se z toho ještě vyhrabu.“ Neurotické tendence se mohou ale projevovat i zastíracími praktikami, tj. prezentací násilného veselí, humoru, akcentováním své osobnosti. Všechno je O.K., s ničím nemám problém, všechno zvládám (před lidmi, ale o samotě padne splín).
  • Poruchy příjmu potravy se můžou stát problémem tam, kde sport vyžaduje buď rychlé snižování váhy (potíže zažívací, s ledvinami) nebo hmotnost vysokou (silové sporty, regulace objemu svalstva s potravinovými doplňky). Na základě spotřebitelské inspekce fitnes center na Moravě r. 2009 byly zjištěno, že v 52 % z těchto center se v doplňcích stravy objevily zakázané látky. Přitom majitelé těchto center o tom nevěděli, prodejci nic takového neuváděli. Nízká hmotnost a štíhlá postava je důležitá především ve sportech esteticko-koordinačních. Tím, že je potřeba pro tyto sporty i určité síla, mentální anorexie je spíš problémem modelingu a neuvážených výroků – jsi tlustá. Vyvarujme se výroků a hodnocení, která jsou zbytečně tvrdá, odmítavá či zesměšňující.
  • Sport jako dětská práce: Ve sportech, které jsou koordinačně náročné, je třeba kultivovat koordinaci v citlivém období pro tento rozvoj, a to je dětství, mladší školní věk. Ve cvičeních akrobatických k tomu přistupuje to, že děti nemají zábrany, nemají představu budoucnosti a možných důsledků zranění. Jsou ještě poslušné a ochotné spolupracovat, což se o pubertálním věku říci nedá. Trénink dětí školou povinných zabere pak 4-5 hodin denně. V osmdesátých letech v roce dítěte, vyhlášeným UNESCO, prof. Máček uvedl údaje, že indické děti pracují v manufakturách na koberce 5-6 hodin denně. Zatím co svět se bouří proti práci indických dětí, dětský trénink zanechává všechny klidné. A to je třeba do systému zakomponovat ještě školu.
    • Dětský trénink by neměl kopírovat dospělé, ale ponechávat hru, neokrádat o radosti dětství, o kamarády, o pohyb a odpočinek.
• Spojené s návykovostí: Je známo, že intenzivní pohyb, především vytrvalostní, vyvolává příjemné euforické pocity. To je dáno vylučováním efedrinů… Většinou se zabýváme těmi, kteří se pro zdraví nepohybují, málo pak těmi, co to s pohybem pro zdraví přehánějí, pro něž se pohyb stal drogou. Nevadilo by to, pokud by takovýto „sportovec pro zdraví“ neubližoval zdraví vlastnímu a pokud by svým obsedantním režimem neterorizoval okolí. (Příklad běžce, lékaře, který v 72 letech si píchal injekce proti bolesti kloubů, aby mohl nejen absolvovat svou denní dávku kilometrů, ale aby také byl úspěšný v závodech veteránu nebo jako „nejstarší běžec“, „nejvzdálenější běžec“, apod. S běháním začal v 64 letech po malé mozkové příhodě.)
  • Adrenalinové činnosti (mnohdy ani nejde o sporty) umožňují rychlý prožitek něčeho neobvyklého, vzrušení postrádané ve všedním životě. Ale nic se nemá přehánět. (Příklad skokana přeskakujícího po střechách vagónů pražského metra, který si přivodil smrtelné zranění. Po pracném vyléčení skáče zas. Tentokrát ho pojišťovna nepojistila.)
  • Nejznámější, ale bohužel také dosti tolerovaná, je závislost na alkoholu. Tlak tréninku, tlak na podávání co nejvyšších výkonů, tlak ze strany rodičů jak na výsledky studia tak na sportovní výsledky současně s působením sportovních vzorů, nejasný výsledek sportovní budoucnosti, to vše vytváří enormní zátěž na jedince s malou osobní vyzrálostí. Výzkum z roku 2003, kterého se účastnili studující sportovních tříd v ČR ve věku 13 – 18 let (chlapci – 293, dívky 259) ukázal, že až 11 % mladistvých se odreagovává alkoholem. Nejčastěji pijí hokejisti (11 %), fotbalisti a tenisti (kolem 7 %). Nejméně pak mladí atleti (6 %) a plavci (3 %). Nárůst konsumace se zvyšuje s věkem. Nejčastějším riziko je v době zranění či končící mladé kariéry. Od alkoholu očekávají navození příjemných pocitů a mírnění negativních, posílení sebedůvěry, družnost. Přiznávají tlak skupiny a neschopnost odmítnout nabízený alkohol. Více pijí ti s negativními postoji k tréninku a ti, kterým hlavní hodnotou sportu je získání majetku a bohatství než ti, kteří si i při sportu přejí dobré vzdělání.
    • Prevence z rodiny i ze školy: Figurky pedagogů, potácejících se při lyžařských kursech jsou sice dobrou momentální zábavou, ale brzy ztratí na přitažlivosti (někdy i zaměstnání). Ve sportovním klubu – nepodněcovat vzory nebo alkoholické dýchánky na ukončení sezóny, za vynikající výsledky. Nedělat hrdiny z těch sporotvců, co „byli v lihu“. Je dost příkladů, kdy díky alkoholu se jako talentovaní vytratili nebo nezvládli involuční etapu ve své kariéře (Gerge Best, Matti Nykänen, Paul-Gazza Gascoigne a další) a měli by být varováním. Snažit se zajistit možnost pokračování ve sportu, alespoň kompenzační pro ty, co v dorosteneckém věku „v pavouku výkonnosti“ nepostupují dál.
• Spojené s anonymitou davu: Diváci jsou neodmyslitelnou součástí sportu. A to už od mateřské školy (tanečky a pohybová vystoupení pro slzící rodiče a prarodiče; turnaje mini-žactva). Jak je dětem líto – jenom na mně se ještě nepřišli podívat. Nebo naopak – rodiče jsou tady, abych to nezpackal. Diváci „udělají atmosféru“. Diváctví je specifickým společenským fenoménem: sdružují se ve fan-klubech, mají své symboly, svá pravidla. Obvykle sami sport kdysi dělali a jsou znalí daného sportu. Doprovázejí své kluby doma i v zahraničí v dobách úspěšných i zlých. Buďme rádi, že mají možnost je doprovázet a podporovat. Problém jsou pouzí konsumenti sportu bez vlastní sportovní činnosti, jimž davová atmosféra nahrazuje neuspokojené citové vazby. V davu jsou anonymní, tudíž se cítí svobodní, volní, důležití. Dav nemá ustálené morální či právní normy. V davu dochází ke kontaktu fyzickému (doteky, objímání, skákání v objetí, předávání vlajek, případně světlic či dělobuchů), i psychickému (identifikace se skupinou, které se fandí, přisvojování si úspěchu, ventilování pocitu křivdy na týmu spáchaném). Dochází k tzv. dezindividualizaci (odosobnění), kdy fanda je součástí davové moci, není nikým řízen. Naopak je to on, kdo řídí, výkřiky radí trenérovi, rozhodčím, hráčům (většinou vulgárně). Dále dochází k oslabení racionálního uvažování a míry pocitu odpovědnosti. Jsem v davu, jsem silný, nic se mi nemůže stát. Pocit moci vyvolává agresivní chování s destrukcí okamžitou či oddálenou (ničení stadionu, ulic města, dopravních prostředků). Tento typ fandovství se rozvíjí tím víc, čím víc je jim věnována mediální či pořadatelská pozornost. (Jsme silní, nepolapitelní.) Tento typ davového fandovství-chuligánství je celosvětově rozšířený, typický je pro fotbal (www. z 8.3.2010: V tureckém fotbalovém pekle šlo Zápotočnému a spol. o život. Neskutečný průběh mělo sobotní utkání 24. kola turecké fotbalové ligy mezi Diyarbakirsporem a Bursasporem, které muselo být kvůli násilnostem domácích fanoušků předčasně ukončeno už po čtvrthodině zápasu!) Proniká ovšem i do sportů původně „gentlemanských“ (www.18.1.2010: Chuligáni na tenise? V Austrálii už se to stává tradicí. Tentokrát skupinka chorvatských buřičů narušila duel mezi Radkem Štěpánkem a Ivem Karlovičem – vulgární urážky, vytrhávání sedaček a házení na kurt, bitky). Optimální věková kategorie tohoto typu fandů je od pubertálního věku zhruba po třicítku-čtyřicítku, přičemž zastoupení mladistvých je nejčetnější.
  • Může škola do této oblasti nějak vstoupit, má ji to vůbec zajímat? Má vůbec právo či možnost vstoupit, když je to činnost ve volném čase mimo školu? A ve škole se chovají tak slušně! Máte názor či zkušenost?
  • Také šikana je tak obtížně identifikovatelná, protože její strůjci jsou si vědomi, že se schovají za mlčící dav. Strach pojmenovat je jim umožňuje v davu se skrýt. A rodiče nevěřícně tvrdí, že to není možné, vždyť doma jsou tak hodní!
• Spojené s „jinakostí“: To, co se odlišuje od běžného šedého průměru je jiné, a tudíž podezřelé. Od našich předků známe přísloví „vrána k v ráně sedá, rovný rovného si hledá“ nebo „uklovali bílou vránu“. Každý člověk má něco společného se všemi lidmi (obecné), něco pouze s některými (zvláštní – věková skupina, profesní skupina, skupina ve sportovním oddíle) a v něčem je jedinečný, neopakovatelný (fyzicky i psychicky). Odlišnost či dokonce neopakovatelnost se týká jak levého, tak pravého pólu Gaussovy křivky normálního rozdělení. V Tv pak jsou mimo průměr ti, kteří jsou nemotorní, nešikovní, pomalí, malincí, obézní, stejně jako vysocí, statní a ti, kteří dráždí tím, že umějí, na co sáhnou. Ale i ti, co mají evidentní postižení percepční (zrakové, sluchové) či pohybové (žáci s CP, žáci na vozíku). „Jinakost“ se nemusí týkat jen stránky zdatnosti či dovedností, nadání či postižení, ale i jiných znaků: ekonomické či sociální třídy, v PAS patrné (značkové oblečení, obutí, nebo z tržnice; do školy a na tréninky ho vozí autem nebo musí na autobus; po vyučování má volný čas nebo jde mámě pomáhat do podniku). Na „jinakost“ na kterémkoliv z obou pólů nejsme zvyklí. (Zpěvačka E. Pecková: Úspěch se v české kotlině neodpouští. Spisovatel Vaculík: být úspěšný v českém prostoru je možné jen na vlastní nebezpečí.) Zatímco didakticky bychom mohli být pro adaptace v Tv připraveni, jelikož už školský zákon platný od roku 2005 nám ukládá vytvářet podmínky pro integraci a připouští rozhodnutí rodičů vzdělávat děti v prostředí speciálním nebo integrovaném, postojově připraveni nejsme (www.apa.upol.cz) Neměli jsme ani možnost se postojově připravit, nesetkáváme se. Proto dochází k sociální exkluzi (vyloučení ze skupiny). Prvním momentem je, že jedinec je na okraji skupiny (nikomu nevadí, nikdo mu neubližuje, nikoho nezajímá). Dalším jevem je ostrakismus, více méně už psychické ubližování v podstatě opak negace (děcko si chce hrát s ostatními – ale ty s námi hrát nebudeš, my tě nechceme; tebe nepozveme). Pak je to šikana, která jak z výkonnostních, tak ekonomických důvodů ve sportovních klubech také existuje. Potvrdí trenéři, bohužel se na ní někdy podepíší i rodiče (my si to můžeme dovolit; my jsme dobří, protože na to máme, pomáháme to sponzorovat…). V soutěžním sportu může být vítanou příležitostí sociální exkluze zranění hráče a jeho vyřazení na určitou dobu: hurá, ubyl konkurent ze základní sestavy (patologické řešení) nebo přístup sociální inkluze (udržovaný kontakt s hráčem, dávání najevo, že je a stále bude součástí týmu). Sociální inkluze je důležitým momentem i pro optimální zvládnutí involuční etapy.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu:

Krejčí, M.: Problematika psychotréninku mládeže. Příspěvek na Psychologických dnech v září 2008, Olomouc.

Slepička, P., Hošek, V. & Hátlová, B.: Psychologie sportu. Karolinum, Praha 2006.

Svoboda, B. & Vaněk, M.: Psychologie sportovních her. Olympia, Praha 1986.

Válková, H.: Psychologie tělesné výchovy. Univerzita Palackého, Olomouc, 1983.

Válková, H.: Základní poznatky z psychologie v podmínkách tělovýchovného procesu. In Bokůvka, J. a kol.: Základy tělesné kultury. Univerzita Palackého, Olomouc 1990.

Válková, H.: Profesní kompetence v učitelství tělesné výchovy – obecný základ. Studia Kinanthropologica, 9(1), 39-46, 2008.

Weinberg, R. S. & Gould, D.: Foundations of Sport and exercise psychology. Human Kinetics Publisher, 1997.

www.pages ^[1]

Zpracovala: prof. PhDr. Hana Válková, CSc., Fakulta tělesné kultury, UP v Olomouci. Zpracované téma je částí obsáhlého komplexního materiálu uveřejněného na adrese Psychologické aspekty pohybových aktivit, tělesné výchovy a sportu (vybraná témata) ^[2] (http://pfyziolmysl.upol.cz/?p=1611 ^[2]).