Úvodem

V textu jsou užity některé zkratky:

• Tv – Je myšlena školní Tv a v termínu uvažujeme nejen vyučovací jednotky, ale i další povinné či doporučené formy.
• PAS – Pohybové aktivity a sport. Protože psychologie (a text) uvažuje obecně různé možnosti pohybových aktivit, přičemž i termín sport se dnes nechápe jen jako vrcholový, soutěžní, ale jako sportovní činnosti různého obsahu a různé výkonnostní kvality, sjednocujeme tento obecnější přístup zkratkou PAS.
• RUT – Jelikož principy psychologie sportu (a tudíž text) se týkají jak rodičů, kteří ovlivňují celoživotní zaměření jedinců od útlého věku, učitelů, pro něž je text určen prioritně, ale i trenérů, neboť řada učitelů je současně v pozici trenérů přípravek a družstev mládeže, je užita pro zjednodušení zkratka RUT, která vyjadřuje i podstatné spojení triumvirátu rodič-učitel-trenér. Slovo vychovatel má v našem jazyce specifický obsah a slovo „edukátor“, užívané v těchto případech jako termín obecný, mi připadá příliš neosobní a umělé.
• APA – Aplikované pohybové aktivity. PAS v prostředí jedinců z minoritních skupin, s jedinci „odlišnými“, kdy dochází k přizpůsobení některých způsobů komunikace, pomůcek, forem práce, apod.

V textu je užívána gramatika rodu mužského, což v rodovém deklinačním jazyce usnadňuje jednodušší větné formulace. Míníme tím ovšem obě pohlaví, a to jak ve vztahu k žákům – žákyním, tak ve vztahu k učitelkám-učitelům, trenérkám-trenérům. V příkladech pak užíváme plurál my (my, jak to vnímáme). Používáme i výrazy lidové či zlidovělé, nebo dokonce ty, které jsou vlastní sportovnímu prostředí. Tímto vědomým porušením spisovného jazyka chceme minimalizovat připomínky veřejnosti, že psychologové si libují v cizích slovech a není možné jim rozumět.

Doufám, že textu, a zvláště pak příkladům kurzívou, porozumíte.

Emočně motivační procesy

Emoce

Emoce jsou psychické procesy, odrážející subjektivní prožitky libosti-nelibosti, jsou doprovázeny fyziologickými vegetativními změnami (tepová frekvence, dýchání, červenání pokožky) a také změnami motorickými (tempo a rozsah pohybu, gestikulace, mimika). Jelikož jsou evolučně starší než rozumové jednání (spojené s funkcí limbického systému), jsou jejich projevy obtížně ovlivnitelné. Naopak emoce ovlivňují procesy poznávací (selektivnost vnímání, prahovost vnímání, pozornost i paměť, mohou zastřít adekvátní rozhodování). Ovlivňují i procesy motivační (motivaci buď nabuzují či tlumí), volní, podílejí se na vytváří postojů antipatií či sympatií k člověku, situaci. Snadno se přenášejí, především v tzv. „davových“ podmínkách (šílenství fotbalových fandů nebo mladistvých na diskotéce, přenos útlumu na celý tým při neúspěšném vývoji utkání, smích „puberťáků“ při vyučování…).Dlouhodobé prožívání negativních emocí se může podepsat na zdravotním stavu.

Emoce jsou různými autory děleny různě, pro potřeby PAS považujeme za přínosné dělení emocí na spíše nabuzující (excitační, stenizující) a na spíše tlumivé (inhibiční, astenizující). Nabuzující emoce jsou veškeré kvality, spojené s prožitkem úspěchu, radosti či hněvem. Tlumivé jsou spojovány s různými kvalitami prožitku neúspěchu nebo se strachem. Některé situace mohou navozovat jak nabuzující, tak tlumivé emoce, stejně tak daná emoce se může projevovat jak únikovým, tak aktivním chováním. Vodítkem v základní orientaci může být následující tabulka.

Tabulka 2. Přehled emočních kvalit a reakcí na ně

Prvotním spouštěčem pro vyvolání emocí je moment překvapení. Z tohoto momentu se pak typ emoce „překlopí“ k variantám budících či tlumivých.

Příklady:

Situace 1 : Dítě na ulicí běží, upadne… Co je první reakcí? Strne, čeká… Přiběhne zděšená matka (otec, babička, atd.) a začne dítě zvedat, oprašovat, litovat, naříkat – jejda co se stalo, atd. řetězec reakcí. Co udělá dítě? Vycítí pozornost a mimořádnost, nebezpečnost situace a začne řvát. Do budoucna bude jen vyhledávat pomoc nebo vyžadovat pozornost.
Situace 2: Počátek je shodný. Přiběhne matka (otec, babička, atd.), zkontroluje situaci a povzbudí dítě, jak je šikovné, že samo vyskočí, oprášíme společně kalhoty a vydáme se na cestu, ještě se můžeme společně i pár kroků proběhnout, protože to dokážeme i bez spadnutí. Co udělá dítě? Je spokojené, protože se mu dostalo ocenění. I do budoucna bude hledat aktivní formy řešení neúspěchu.

Uvedené 2 příklady můžeme transformovat do sportovního prostředí.

PAS jsou typickým prostředím, vyvolávajícím emoce u aktérů či RUP, ale i u dalších zúčastněných, především diváků. Přitažlivost PAS je právě v možnosti prožívat emoce. Z celého spektra emocí vybereme nejvíce diskutované, a to jsou dimenze strachu a jejich řešení a dimenze hněvu, vzteku, vyvolávající agresivní chování.

Dimenze strachu

PAS jsou ideálním prostředím, jak strach překonávat, jak jedince činit odolným; současně ale může být prostředím, které strach vyvolá, zatvrdí. Strach jsme zařadili mezi emoce tlumivého charakteru (strachy zkameněl, zůstal jak solný sloup). Rudimentární reakci „strnutí“ nalezneme už u živočichů (pták dělá mrtvého, aby zabránil přiblížení k hnízdu; horolezec strne, když kolem letí kámen). V situaci prožitku strachu se narušují senzomotorické funkce, dochází k diskoordinaci pohybů, což je příčinou neúspěchů (pády, neúspěšná manipulace s náčiním a prožitek vlastního selhání, zesměšnění před vrstevníky). Pak se vytváří začarovaný kruh – díky primárně nezvládnutému strachu neúspěch, díky neúspěchu se strachová reakce fixuje včetně obav z negativního sociálního ohodnocení.

Varianty dimenzí strachu:

• Strach klasický, který prožívá každý (z bouřky, z obavy o blízké, z nečekané situace). Je reálný, má přiměřenou intenzitu, v základu neovlivňuje nijak naše chování, vede k rozumnému a preventivnímu jednání. Tento typ preventivního chování (ne učení strachu) je třeba vštěpovat dětem, které nemají představu o důsledcích svého chování a vrhaly by se bez rozmyslu kamkoliv;
• Strach situační: Vázaný na určité místo, předmět (na ten kopec už nikdy nepůjdu, tam jsem si udělal…XY; …na tom hřišti to máme předem prohrané, protože tam mají takový XY trávník; …tohle cvičení nebudu dělat, protože jsem pokaždé spadl);
• Strach sociální: Obdobný jako situační, ovšem vázaný negativní zkušeností na osobu, na skupinu osob, sociální prostředí (nepůjdu vyřizovat nic s osobou XY; …tam jsou vždycky takoví diváci; …no to zas nám píská ten rozhodčí). Strach sociální (nekomunikovat s někým, nevyhledávat skupinu nebo dokonce se jí stranit), může být prvním signálem šikany;
• Anticipační tenze (česky napětí z očekávání), a to soutěže, zkoušky, nové neznámé „testovací“ situace“. Je to jev, který prožívá každý, který je přirozený, dokonce nutný k mobilizaci a aktivaci (pokud nepřesáhne optimum), aby byl organismus připraven na podání výkonu. Prožívají jak sportovci, tak herci, osoby, vystupující na veřejnosti;
• Úzkost: nemá racionální podnět jako strach klasický, je to strach, kdy jedinec neví z čeho a uvědomuje si to, trápí ho to. Pociťuje nepříjemné vegetativní projevy (pocení dlaní, svírání u srdce, bušení srdce, stísněné dýchání), úzkost je velmi intenzivní. Ve sportu se projevuje místo obvyklé anticipační tenze tam, kdy došlo k opakovanému selhání nebo nenaplnění vlastního očekávání;
• Fobie: úporné, vtíravé pocity strachu z konkrétního podnětu, obvykle zafixovaný situační strach z opakovaně nepříjemně prožitých situací. Nejznámější:
  • Klaustrofobie – z uzavřených prostor. Osoba např. nemůže jet ve výtahu. Případ hocha na táboře, který nemohl spát v zapnutém spacáku. Byl přemístěn do chatky s dekami. Rodiče do té doby o tom nevěděli;
  • Agorafobie – opak klaustrofobie, z otevřeného prostranství. Osoba pořád zavírá dveře, okna, obklopuje se úzkým kruhem kamarádů;
  • Akrofobie – z výšek. Student Tv, velmi dobrý sportovec, zjistil až na hřebenovce na Malé Fatře, že trpí tímto problémem. Celý kurz absolvoval uvázán na laně s horským vůdcem a s očima na terči na jeho batohu.
  • Arachnofobie – z pavouků. Zjistí-li to žáci na táboře, bývá to dobrým zdrojem jejich zábavy dráždit takto postižené osoby, ovšem je to značně traumatizující.
  • Totéž se může týkat hadů, myší, apod. Nedovolme jim tyto zárodky šikany.

Zaznamenali jsme případ reprezentační kanoistky na divoké vodě, která opakovaně při závodě, a pak i při tréninku, se převrátila a dlouhou dobu bojovala dostat se zpět nad vodu. Případ musel být řešen odborně klinicky. Závodila dál, ovšem už se nikdy nedostala na původní reprezentační úroveň.

Systematické vedení k překonávání strachu je jedním ze základních úkolů v procesu výchovy vůbec. Stavy nejistoty, krizového rozhodování, provázejí člověka po celý život. Stavy nejistoty či neúspěchů by měly být prostřídány i prožitkem úspěchu, a sebedůvěry – dokázal jsem to. Vliv skupiny při překonávání strachu je významný, především navozením atmosféry „všichni za jednoho“ nebo tzv. skupinovým „vyhecováním“ (jiná je atmosféra v soutěžích jednotlivců, jiná v soutěžích družstev nebo štafet). Ve skupinách, kde se setkávají obě pohlaví (u pubescentů zvlášť) je tendence k překonání strachu a k touze „ukázat se“ zvlášť vysoká, ovšem neměly by přerůst v zesměšňování jednoho nebo druhého pohlaví.

Jaký je váš názor na stezky odvahy na táborech?

Překonávání strachu není jednoduché, ale je možné. Prvním předpokladem je, aby sami RUT nedávali najevo strach, aby se situace nebáli víc, než jejich svěřenci. Proto ovšem musejí být na adekvátní poznatkové, dovednostní i zkušenostní úrovni (zvládání organizace a vedení akcí, včetně základů první pomoci). Prvním krokem je prevence: volba terénu či prověření a znalost prostoru, dodržování zásad přiměřenosti a postupnosti, příznivá atmosféra cvičení či dané akce, zkontrolované vybavení. Nepříjemné zážitky jako pády, srážky, údery míčem, nebo dokonce podezření z úrazu je třeba zvládnout s nutnou péčí, ale v klidu, bez hysterie. V případě, že se nejedná o úraz, ale o interně prožívanou nepříjemnou fyzickou i psychickou zkušenost, měli bychom postupovat dle teorie možných změn postojů. Strach, obavy totiž můžeme chápat jako negativní postoj k něčemu…

Co je to postoj: Více či méně trvalý vztah k osobě, věci, situaci, k hodnotám. Má svoji polaritu (nagativní – pozitivní, postoj „někde uprostřed“ není postoj, protože je mi to jedno, je mi lhostejné, nezajímá mne). V rámci polarity negativní – pozitivní je intenzita od „lhostejnosti“ až po intenzivně zakotvený postoj.

Obr. 1. Schematické vyjádření postoje jako fixovaného vztahu (k něčemu)

POSTOJ je sycen třemi prolínajícími se složkami:

• Kognitivní (názor);
• Emotivní (víra);
• Konativní (jednání).

Příklady:

Změnit postoj v rámci dané polarity (intenzity), např. od méně pozitivní k silně pozitivní (změna sourodá, kongruentní) není tak obtížné, jako dosáhnout změny v přechodu polarity, tj. od pozitivního k negativnímu a naopak (změna nesourodá, inkongruentní).

Zásady pro změnu postoje:

• Nová informace k situaci, ať už pozitivní nebo negativní;
• Pořadí informací + nebo – hraje úlohu, ale není na to recept;
• Frekvence informací: začít ani ne brzy, ani ne pozdě, frekvence taková, aby ji osoba mohla vstřebat, (osoba potřebuje čas na to, aby si informaci „přežvýkla“);
• Nositel informace musí být důvěryhodný, známý, působí tzv. princip „familiality“. Nepřesvědčí mne o zdravém životním stylu sebelepší přednáškou osoba, která je širší než delší a každou přestávku musí jít na cigaretu;
• Působení na složky – nejen kognitivní, ale především emotivní. Nepřiměřená frekvence informací verbálních bombardujících jen složku kognitivní naopak vyvolává „bumerangový efekt“. Zesílíme ten pól postoje, který jsme chtěli posílit či změnit. Završení činností (zkusím to znovu) je velmi důležité.

Příklady:

Dimenze agresivního chování

Agrese se objevuje jako chování jednorázové nebo jako trvalejší, obvyklejší způsob jednání. Pak užíváme termín agresivita. Diskuse o tom, zda agresivita je jenom typ záměrného chování někoho poškodit, destruovat nebo zda se jedná o spontánní reakce vyřešeny nejsou, protože obojí je možné. Z mnoha teorií je pro vysvětlení chování v prostředí PAS přijata teorie, že agrese je jednou z typických reakcí na tzv. situaci „frustrační“. To znamená, že o situaci, kdy mezi cíl, o nějž jedinec usiluje, je postavena překážka, což vyvolá nevoli, vztek, zlost, atd. a následně určitý projev agresivního chování. Touto situací (a překážkou) může být zácpa na silnici, kdy řidič, jako obvykle spěchá. Může to být rodič, který dítěti něco zakáže. Může to být protihráč, který mně zabránil ve střelbě na branku, atd. Agrese, případně i tendence k agresivnímu chování, má mnoho dimenzí podle situace, temperamentu, ale i výchovného ovlivňování:

• Charakteristika intenzity: Nejnižší intenzitou je psychomotorický neklid, vegetativní projevy, odraz v gestikulaci, mimice – až po projevy útoku;
• Časová charakteristika:
  • Okamžitá, spontánní;
  • Časově oddálená v různém časovém horizontu.
  • Příklady: Hráč „neoplácí“ faul hned, ale počká si, až je za zády rozhodčího; diváci neinzultují rozhodčího hned, ale propíchnou mu pneumatiky od auta po skončení zápasu.
• Charakteristika obsahu:
  • Verbální;
  • Činnostní, obvykle fyzický.
  • Příklady: Protihráči buď slovně nadávám nebo vyvolám rvačku; spoluhráči po zkažené přihrávce vynadám nebo ho ignoruji a přestanu přihrávat.
• Charakteristika zaměření chování:
  • Obrácená dovnitř, proti sobě samému, auto-agrese (já bl…, co jsem to zas udělal; tluču se do hlavy tenisovou raketou; „…nabacám ručičce“, protože škaredě namalovala obrázek);
  • Obrácená vně, proti domnělé překážce (nadávám rozhodčímu; nadávám a gestikuluji směrem k řidičům v zácpě);
  • Obrácená proti náhodně objevenému objektu (byl v nesprávný čas na nesprávném místě).

Kombinacemi těchto dimenzí vznikají zajímavá seskupení a vzorce chování. Pokud je typ agresivního chování tolerováno, fixuje se (vytvoření pozice „Zorro mstitele“ v hokeji či ve fotbale). Varující je i současný nárůst agresivních zákroků s následnými úrazy (Zelenka, Čajka, Barteček na OH – aktéři zatím nikdy nebyli potrestáni), při čemž by mělo být snadno rozlišitelné, zda se jedná o úmyslnou agresi nebo na hraně existujících pravidel. Ïnformace z www.stránek ukazují na případy útoku fanoušků na paraguayského fotbalistu Salvadora Cabaňase, případ krasobruslařky Tonyi Hardingové, úder hlavou Zidanneho do prsou italského hráče na MS ve fotbale, útok taekwondisty Angela Valodiu Matose na rozhodčího na OH v Pekingu, atd. Jsou i méně patrné projevy agrese (přišlápnout soupeři lyži v zatáčce; postrčit ho v rychlobruslařském závodě na krátké dráze, viz Apolo Ohno, nakonec diskvalifikován). Sportovci by měli být od dětství vedeni k maximálnímu nasazení, ale vždy v rámci pravidel (holubičí povahy ve sportu nemají moc šancí). Jelikož agresi je nutné ventilovat, měla by se na hřišti by se měla obracet do „vnitřní řeči“, do zdravého sportovního naštvání (a teď se budu koncentrovat a dokážu to). Vnější projevy agrese stejně jen rozptylují a narušují jak motoriku, tak výkon, ale rozloží i atmosféru v družstvu. Další možné ovlivňování je agresi časově oddálit, zanadávat si až po zápase (nezničit kabinu či hotelové pokoje), opět s usměrněním do vnitřní terči a do posílení do budoucna. Dilema, zda sporty, případně některé typy sportů, agresi spíše vyvolávají a zesilují nebo naopak ventilují, nejsou rozhodnuty, protože obojí je možné. Ukazuje se, že podstatnější je způsob vedení cvičení a tréninku než obsah sportu samotného (viz příklad s bojovými uměními). Totální autoagresí je sebevražda (příklad fotbalisty Enkeho z r. 2009, případně jihoamerických fanoušků, kteří nezvládnou porážku svého týmu). Nejnebezpečnějším projevem agrese je pomluva. Je časově oddálená, promyšlená, zákeřná, je v ní nepravda, smyšlený obsah a není znám zdroj, kterému mohu čelit. Není proti ní zbraň.

Příklady:

Motivace, výkonová motivace

• Tendenci udržet rovnováhu organismu (homeostázi): tedy jestliže se něčeho nedostává, vyvíjíme snahu to získat), nebo jestli něčeho přebývá, máme tendenci se toho zbavit, odstranit to; (Mám-li hlad, musím jít nakoupit, nebo jídlo uvařit, atd.; naopak – intenzivně hledám záchod, abych se snězeného mohl zbavit; viz také Nerudova povídka Kam s ním…);
• Posloupnost naplňování potřeb nižších (biologických) a vyšších (sociálních). (Mám-li hlad, hledám jakékoliv jídlo. Po základním nasycení si budu určité jídlo vybírat. – Nemám-li vyřešenu základní ekonomickou bázi, tj. práci, peníze, asi nebudu inklinovat k optimálnímu životnímu stylu jako sportovní začlenění, koncerty, apod.)

V realitě se ovšem principy teorie homeostatické a teorie potřeb prolínají. Proto užíváme ještě termín motivace „primární“ , kdy činnost je konána pro naplnění dané potřeby (pohybuji se a chci se hýbat, protože mne to baví a mám radost z pohybu) a „sekundární“, zprostředkovaná, kdy činnost zprostředkuje hodnoty jiné (rád sportuji, protože očekávám pochvalu, medaili, „uliju“ se ze školy, nebo sportovní činnost je hlavním zdrojem obživy).

Ovlivní: Podmínky k začlenění do PAS od dětství, případně volbu typu činnosti, spokojenost a setrvání v ní.

Za trsy motivace, vedoucí ke sportovní činnosti a setrvání v ní (termín adherence) se obvykle uvádějí následující:

• Tendence, z nichž sportovní činnost vychází (potřeba pohybu, stálosti i změny),
• Tendence, tvořící základ sportovního soutěžení (snaha po sebeuplatnění, ohodnocení, potřeba výkonu, agresivita),
• Tendence ohrožující sportovní výkonnost či úspěch (úzkost, anticipační napětí, obava ze selhání a ztráty prestiže nebo i ekonomické úrovně),
• Tendence, související s vývojem osobnosti a kolektivu (napodobování dovedností, vzorů, životního stylu, vztahy sympatií a antipatií.

Motivace je vyvolána některým z impulsů, je zaměřena na určitý cíl různé časové vzdálenosti a má tudíž i různou časovou délku trvání. Setrvání v činnosti říkáme adherence (doslova věrnost něčemu, setrvání v něčem). Je logické, že čím delší je vzdálenost cíle, tím více intenzita motivace kolísá. Kolísání intenzity ovlivňuje úspěch – neúspěch a sociální atmosféra (…diváci ho doslova táhli do cíle; tým ho podržel, když se mu nedařilo…).

Zkuste si sami sobě odpovědět na otázky:

● Ryli jste někdy dlouhý záhon? Měli jste před sebou do cíle ještě mnoho kilometrů? Co jste cítili? ● Víte, kolik lidí začalo cvičit pro „lepší postavu, zhubnutí“ a kolik jich zůstalo? PROČ? Co znamená 3 měsíční efekt? ● Jak prožívají děti stabilní rozvrh letního tábora? Co jsou to etapové hry a proč se dělají? ● Proč padají branky velmi často po zahájení utkání či poločasu nebo naopak těsně před koncem?)

Učitelům je často připomínáno: Musíte žáky motivovat, zvedněte jejich úroveň motivací ! Ale co mají konkrétně udělat? I když neexistuje naprosto konkrétní návod, jak už to při práci s lidmi bývá, přece jen je možné se opřít o následující principy motivování a tvořivě je využít. Přitom však je nutné mít na mysli, že na každého jedince, na každou skupinu může platit něco jiného, a že teprve kombinace motivačních principů a jejich obměňování bývají úspěšné. Zde jsou vyjmenovány:

• Efekt novosti: Využívá přirozené zvídavosti, upoutání pozornosti něčím novým, neomšelým, atraktivním. Tím může být obměna pomůcek, pravidel, nové uzpůsobení pro méně či více vyspělé, využití netradičních PAS, nové pomůcky či prostředí (dnešní obliba floorbalu, in-line bruslí, snow-boardingu, atd., typů aerobiku, atd.) ;
• Efekt afiliace: Využívá lidskou sociální potřebu „patřit někam“, sdílet něco, být součástí něčeho, být součástí společnosti, kde se cítím dobře. Děti začínají chodit do sportovní skupiny proto, že tam jsou kamarádi. Setrvávají, když je ve skupině dobrá atmosféra a přátelské vztahy, chtějí patřit k dobře hodnocené či jinak významné slupině. Na principu afiliace byl postaven Berdychové systém cvičení rodičů s dětmi, v současnosti různé typy klubů „plaváčků“. Opakem je syndrom vykořenění nebo bezdomoví (nechtějí mne mezi sebe, obtíže se začleněním při přestěhování, emigrace).
• Efekt sebeuplatnění (seberealizace): Využívá se především tehdy, jestli jedinec už má nějakou zkušenost, ať pozitivní či negativní, když předchozí činnost byla shledána nepříliš úspěšnou, stereotypní, nudnou. Stává se, že děcko nejdříve „vyzkouší“ několik typů činností, než zakotví tam, kde se objeví naděje na úspěch (třeba od hudebky, výtvarky přes mažoretky až po volejbal. Nebo naopak. Seberealizace s sebou nese pocit samostatnosti, možnosti být ve středu pozornosti, být obdivován druhým pohlavím, mít příležitost vést, ale i snahu po soutěžení. Podporujme soutěže sám se sebou. (Typické nápisy na dětských tričkách v USA: I do it! I master it!)
• Efekt sociálního srovnávání: Využívá příkladu, ať už působícího bezděčně (lokální či mediální hvězdy, rodiče či učitel). Být jako on/ona, mít takovou postavu, svaly, takové dovednosti či výkony, chovat se podle vzoru, který mi imponuje. Je to i srovnávání v rámci vrstevníků, srovnávají se i příslušníci druhého pohlaví. Záměrné sociální hodnocení navozuje systém hodnocení, soutěž, ale s druhými. Je patrnější u těch, co jsou úspěšnější (ne každý rád soutěží). Slovní povzbuzení u méně schopných u soutěží aktuálních, určení konkrétní pozice v soutěži může tuto tendenci podpořit. Důležité jsou dlouhodobé soutěže s variabilními úkoly, protože je možné dílčí neúspěch něčím kompenzovat.
• Efekt hry: Kombinuje v sobě mnoho z efektů předchozích, tj. emotivita, afiliace, seberealizace, soutěžení. Trestem je – nebýt vybrán do hry nebo z ní být vyloučen.
• Efekt přesvědčování, racionálního zdůvodňování. Přesvědčování je založeno na stejných principech, jako praktiky změnit postoje.
• Efekt odměny: Je využitelný jak u dětí, tak ve vrcholovém sportu. Odměny mohou být morální (pochvala, diplom, medaile, zařazení do vyššího celku, na zájezd, atd.,), nebo hmotné (vybavení, hmotná cena za umístění, profesionální ekonomická smlouva). Ekonomické ohodnocení do vrcholového sportu patří, ovšem nemělo by docházet k urychlování věku pro hmotné ocenění a neúměrných hmotných cen v kategoriích mládeže. Odměny totiž nelze stupňovat do nekonečna a mnohdy pak už starší dorostenec „nemá o co hrát“.
  • Asi 15 dětí se zúčastnilo lokální soutěže v přespolním běhu (Kokino běh). Při vyhlašování výsledků bylo určeno pořadí od prvního do x-tého místa. Všechny děti dostaly diplom s vyznačeným umístěním, všechny děti dostaly stejný pytlík „kokina“. Soutěživá matka při vyhlašování výsledků vyvolala scénu, že se jedná o nespravedlivé ohodnocení, jelikož její synek na druhém místě měl přece dostat něco víc než ti na místech ostatních. Děti byly ve věku mezi 3-4 lety.
• Efekt tlaku, moci, trestu: Využije se především tam, kde by mohly být ohrožena bezpečnost, kde jde o důslednost, dodržování stanovených norem a současně spravedlivého pozitivního či kritického hodnocení. I v přátelsky laděných skupinách musí být jasné, kdo to vede. (Mezi trenéry se mluví o metodě cukru a biče.)
• Efekt negativní motivace: Působí tehdy, když nepříznivé okolnosti naladí jedince či družstvo bojovat proti nim. Někdy s tímto efektem manipulují i trenéři, když projeví lehkou nedůvěru, aby sportovce mobilizovali. Efekt platí především u jedinců s tzv. vysokou výkonovou motivací. (…trenér mi nevěří, nepostavil mně do základu, ale já teď ukážu; …vyfauloval se nám nejlepší hráč, ale my nejsme o nic horší, tak teď jdeme do toho; …nepovedl se mi sice začátek, ale já to „nezabalím“. Srovnej dříve „zdravý sportovní vztek“, vnitřní řeč.)

Výkonová motivace (někdy se užívá termín „vysoká potřeba výkonu“) je intenzivní orientace jedince na výkon, je sycena především motivací vnitřní. Jedinec koná sám, iniciativně, z vlastního přesvědčení bez vnějšího tlaku. I laik pozná jednání osoby s vysokou výkonovou motivací na první pohled. (Stačí se zeptat: …tak kdo půjde první?…kdo to zkusí? Vidíme, že někteří se hned hlásí a jsou akční, někteří projeví tzv. „reflex stáda“: já ne, já ne, běž první ty…“). Ve sportovní hantýrce je používán termín „vítězný typ“. Osoba s vysokou výkonovou motivací je sebevědomá i cílevědomá, ctižádostivá. Je charakterizovaná několika základními znaky:

• Započatou činnost „dotáhnout“ do konce;
• Musí-li být přerušena, vrací se k ní, aby ji dokončila;
• Pokud není úspěšná, má tendenci ji opravit;
• Při neúspěchu neužívá únikové reakce, ale aktivní (typ sportovního vzteku);
• Má-li možnost volby úkolu, tak volí ty, kde je naděje na úspěch či neúspěch stejná.

Jedinec s nízkou výkonovou motivací má sebevědomí nízké, nechává se „předbíhat“, po neúspěchu vzdává, neguje, dosahuje horších výsledků, než jsou skutečné schopnosti a předpoklady. Má-li možnost volby úkolu, tak buď příliš jednoduché, kde je jasná možnost úspěchu, nebo příliš obtížné, neboť je možné alibistické řešení: bylo to tak těžké, že ani ostatní by nezvládli.

Jak si vysvětlit, že někteří jedinci mají vysokou, jiní nízkou výkonovou motivaci?

Jednání člověka aktuálně i celoživotně je hodnoceno vnímáním vlastního úspěchu nebo neúspěchu. Úspěch většinou potřebu výkonu (výkonovou motivaci) zvyšuje, neúspěch tlumí. Potřeba výkonu je výslednicí boje bloku motivů: naděje na úspěch, přání, očekávání úspěchu VERSUS obava před selháním. Tam, kde převažuje blok očekávání úspěchu, je i vyšší aspirace (očekávání výsledku). Potřeba výkonu pak souvisí nejen se silným základem temperamentovým, ale především s výchovnými praktikami. Usuzuje se, že je to trvalejší osobnostní rys, který se vytváří už kolem 3. roku dítěte a je velmi fixovaný už mezi 10. až 12. rokem. (Příklady sportovců, kteří mají vynikající výsledky v tréninku, cvičných zápasech, ale ve vrcholových soutěží moc přemýšlejí a většinou nepodají očekávaný výkon. Příklady pojmenujete sami). Výchovný styl RUT demokratický, povzbuzující, s podporou kriticky se na sebe podívat a následně pracovat, neuhýbat, se zadáním odpovědnosti sama za sebe, s kontrolou výsledku, to jsou podstatné prvky výchovy v rodině i v dalším prostředí, které posilují vysokou potřebu výkonu. Výchovný styl RUT pedantický či perfekcionistický potřebu výkonu tlumí. Problém spočívá už v rodině (syndrom chleba v alobalu a ještě v krabičce). Odpovědnost sama za sebe pak je „motorem“ pro vlastní motivaci vnitřní.

Vyšší výkonová motivace je pro uplatnění nejen v PAS, ale obecně v životě důležitá, výhodnější (dovede se uplatnit, dovede „prodat“ to, co umí, má dobré „lokty“). Ovšem nadměrnou výkonovou motivaci, kdy jedinec nejedná fair-play, prosazuje na úkor jiných, chování s podrazy či „hvězdnými manýrami“, je třeba tlumit (je třeba dát pocítit také neúspěch). Nadměrná ctižádost vede i k rizikovému chování a souvisí s bezpečností v PAS. Stejně tak je třeba usměrňovat nerealistické aspirace, neboť jejich nenaplnění vede k neurózám, depresím, vzdávání se.

Ovlivňování: Kultivujte výkonovou motivaci, mějte na paměti, že potřebný je prožitek úspěchu (ale za něco – viz dále tělocvikářský fenomén „výborně“), ať už kolektivní nebo individuální. Nezadávejte pro hodinu Tv JEN cíl skupinový, snažte se upřesnit i cíle individuální. Nestačí jen obecné hodnocení „dnes jste byli všichni dobří“, nebo „vyhráli jsme všichni“, ale podtrhněte i hodnocení jednotlivců vzhledem k jejich aspiracím a možnostem.

Volní úsilí

Opakování:

• Pozitivní +     ← vers. →    + Pozitivní
  • Ať se rozhodneme pro cokoliv, vždy to bude pozitivní, příjemné. Často s vědomím si příjemného se rozhodujeme tak dlouho, že neuděláme skoro nic. Případ osla filosofa Bouridana: tak dlouho se rozhodoval, ze které ze dvou kupek voňavého sena nažere, až chcípnul.
• Pozitivní +     ← vers.    →    – Negativní
  • Je logické, že prioritou je volba pozitivního, příjemného, přičemž to příjemné nemusí být společensky hodnotné či jednoduše dosažitelné (vydělat si na hodnotnou věc prací nebo ji ukrást; jít cvičit pro zhubnutí nebo polykat zaručené prášky…).
• Negativní -     ← vers. →    – Negativní
  • Nejhorší volba, ze dvou „zel“. Ať se rozhodnu pro cokoliv, vždy to bude nepříjemné, nebo negativně vnímáno. Velmi častá situace v PAS. Bojím se přeskočit, ale současně vím, že když se neodhodlám, mohu být vysmíván. Do situace může přivést i rodič: buď spapáš tu polívčičku, nebo dostaneš pár facek. Ale i učitel-trenér: kdo toto nedokáže, tak není hoden…, má špatnou klasifikaci… Proto by se jeden z negativních trsů měl „vylepšit“ (viz předchozí teorie změny postojů). Je to obtížné, ale věřím, že to dokážete… jistě to zvládnete a stoupnete v mých očích…

Rozhodnutí je obvykle doprovázeno motorickým aktem (silné vydechnutí, zatnutí pěstí, bouchnutí do stolu, rázné vykročení ke skoku – vidíme často v televizi). Tento rázný motorický akt svědčí i přijetí rozhodnutí a pohybový akt realizovat. Fakt, zda rozhodnutí je samostatně přijato (zvnitřněno – viz vnitřní motivace) nebo je činěno jen pod vnějším tlakem, ovlivňuje realizaci okamžitou či oddalovanou, ale také kvalitu výsledku (… ano, ano, už jdu, ale stále koukám na televizi; normální „nepořádník“ pečlivě skládá věci než nastoupí na trénink; …tenista několikrát, opakovaně bouchá míčem o zem, než se rozhodne pro servis.)

Tabulka 4. Charakteristika volního úsilí

Tam, kde cíl je časově blízký a atraktivní, nemusí se vůbec řešit komplikované rozhodování mezi trsy motivů. Rozhodnutí je podtrženo emotivní stránkou volního úsilí. Tam, kde je časově vzdálený a obtížně dosažitelný je také složitější přijetí rozhodnutí, nastupuje i tlak a racionální zdůvodňování daného řešení. Volní úsilí, spojené s emotivitou, se snadněji „zvnitřňuje“. Naštěstí, při požitku úspěchu, i činnosti původně neoblíbené, racionálně zdůvodňované, se mohou stát příjemnými a oblíbenými (opět viz stránky postojů). Tohoto principu by měly využívat kursy snižování nadváhy, ale i kursy začátečníků apod.

Volní úsilí jako stav organismu a proces udržování tohoto stavu můžeme rozdělit do tří kategorií (srovnej s typy koncentrace a sportografií):

• Volní úsilí zaměřené k překonávání únavy cirkulorespiračního charakteru, k možnému překonávání „mrtvého bodu“, stereotypie pohybů (vytrvalostní disciplíny s pohyby cyklickými – funkčně mobilizační sporty vytrvalostního charakteru).
• Volní úsilí zaměřené na krátkodobou mobilizaci psychických i fyzických sil, na jednorázovou koncentraci na koordinačně náročnější pohyby v kratším časovém úseku (esteticko-koordinační, funkčně mobilizační, jako skoky, hody).
• Volní úsilí v podstatě kombinující předchozí dva typy – krátkodobá koncentrace na detail s přepojováním na celek s využitím periferního vidění a překonáváním různé intenzity cirkulorespirační únavy (anticipační sporty).

Příklad: Kondiční trénink vytrvalostní (na dráze). Hoši se evidentně snažili, ale „přepálili“ začátek. Je viditelné, že v monotónní činnosti ochabují a v posledním kole se snaží „toho nechat“ s vyjádřením, že je píchá v boku, že už nemůžou. Jak si situaci vysvětli? Jak ji řešit?

Stádia motivace v celoživotním vývoji sportovce

Motivační struktura obecně, ale také ve vztahu k volbě PAS, významu PAS se v průběhu života jedince mění. Podle toho pak volba PAS, jejich objem a intenzita je jiná v každé životní etapě. Následující schéma vývoje motivační struktury v celoživotním spektru je sice orientováno na budoucí profesní zaměření, ale zrovna tak v etapě prvotní expanze se může octnout osoba, která hledá vhodnou skupinu pro formování postavy, zhubnutí, nebo svou adekvátní činnost po infarktu (pak ve stádiu stabilizace intenzivně vyhledávají závody a soutěže běhů příchozích, což je adekvátní, nebo dokonce ocenění nejstaršího, nejvzdálenějšího závodníka, atd., což už je na pomezí …). Římské číslice a název tedy označují vývojovou etapu od dětství, trojúhelníkový symbol ► tzv. etapu přechodu (transition). Jsou významné proto, že v přechodových etapách dochází k fixaci nebo naopak ztrátě motivace pro pokračování v činnosti na jakékoliv úrovni.

Obr. 2. Vývoj motivační struktury v celoživotním spektru

Motivační etapa I. – Prvotní pohybová expanze

• Věk:
  • Od zvládnutí chůze, uchopování asi do 10 let.
• Motivace:
  • Primární – Založena na orientačně pátracím reflexu a potřebě pohybu, také potřebě afiliace. Zdravé dítě hledá, chce být aktivní, chce si hrát, pohybuje se (pokud okolí tuto primární motivaci netlumí: nechoď k vodě, utopíš se; neběhej – spadneš; neskákej, spotíš se, zašpiníš se…, atd.).
• Spektrum aktivit:
  • Všestrannost – Založená na základních dovednostech chůze, skákání, běhání, házení, ale také základy klouzání a následně bruslení, lyžování, dále plavání, jízdy na dětských prostředcích, později jízdního kola. Zvládnutí základních dovedností prostřednictvím her je podstatné nejen pro zafixování komplexních vjemů (oko-ruka, vnímání časoprostoru a specifického citu „pro něco“, také z hlediska motorického učení (latentní učení), ale především z hlediska rané sportovní socializace.
• Výkonnost:Nízká, i když v závěru etapy jsou děti součástí přípravek, sportovních kroužků a mohou se účastnit i různých typů soutěží „pro všechny“ nebo „mini-her“.
• Funkce rodiny:
  • Raná sportovní socializace – termín je užíván pro proces, jímž se získává motorická kompetence či pohybová gramotnost. Hlavním činitelem je rodina, protožedo vstupu do školy dává-nedává prostor k pohybu, nasměruje k činnosti, umožňuje orientaciv okolí i v přírodě, učí vzorcům chování, dává najevo vztah k výhře-prohře. Jde o založenípostojů k únavě, k obtížím, nepohodlí s následným radostným pocitem – dokázali jsme to.Dítě se učí také sociálnímu chování v kolektivu „přípravky“, odpovědnosti (nezapomínatvěci“), hygieně, stravování. Rodina nejvíce rozhoduje o tom, zda dítě v PAS, ať směrem kesportu rekreačnímu nebo soutěžnímu, bude pokračovat. Významně působí tzv. generačnípřenos. Stejné přístupy by pak měly volit jak učitelky-elementaristky, tak trenéři dětskýchpřípravek. Obvykle by to měl být táta-máma, ale s odpovídajícími znalostmi PAS dětí.

Motivační etapa II. – Výběrové sebeuplatnění

• Věk:
  • Starší žactvo, dorost.
• Motivace:
  • Smíšená – nejdříve pokračuje primární motivace ve smyslu potřeby pohybu, ale také potřebě afiliace (být tam s kamarády). Vyšší potřeby (seberealizace, být úspěšný, být ohodnocen) mají stále pozitivní náboj. Sekundární, zprostředkovaná motivace působí u těch, co inklinují k rekreačnímu pojetí, motivací k dobré postavě, kondice, být středem obdivu. U těch, co směřují k soutěžnímu sportu, jsou to hodnocení na žebříčcích, výběry, ale ekonomická či sociální zvýhodnění v rámci výběrů, v rámci dalších životních postupů. Není dobré sekundární stimuly urychlovat, včetně zahraničních angažmá.
• Spektrum aktivit:
  • Volba PAS, případně specializace v ní – jedinec si už vybral sport, což ovlivňuje mnoho faktorů (stále determinace rodinou a kamarády, ale už determinace lokalitou a existencí možností, především rozhoduje vlastní úspěšnost). Vybral si už i disciplinu ve sportech individuálních, nebo inklinuje k určité pozici v týmu.
• Výkonnost:
  • Střední až vysoká – právě vyšší výkonnost je faktorem adherence. V závěru už to bývají různé výběry do typů reprezentací, do klubů nebo center vyšší úrovně, apod.
• Funkce RUT „šťastná volba“:
  • Období je citlivé na spolupráci všech tří složek. Rodina stále má hlavní odpovědnost, hlavní úlohu. Buď spolupráci zvládne, podporuje tréninkový systém, sleduje i školu, nebo užívá mladého sportovce jako kompenzační prostředek své předchozí dráhy (táta skončil v přeboru „v Kotěhůlkách“, synek musí být nejlépe Maradona nebo Nadale). Vytváří dvojí vedení a synek pak buď nic nehraje nebo úplně uteče ze sportu. Trenér už není táta-máma, ale autorita, sycená odborností. Díky této odbornosti buď mladého sportovce „vytáhne“ pro budoucí uplatnění nebo zdravotně i psychicky poničí. Do odbornosti patří i objektivita a stále také výchova k adekvátnímu chování. K tomu patří spolupráce s učitelem: nebojte se individuálních plánů, nebojte se klást vzdělávací nároky i ve sportovních třídách. Je to důležité jak pro profesi (ne všichni se uživí vrcholovým sportem), tak pro schopnost zorganizovat čas a poprat se s těžkostmi. V přechodu mezi II. a III. etapou je největší procento úbytku ze sportu. Jednak výběr do dalších etap je už „drsný“, jednak při přetěžování jsou to úrazy, ale také neuvážené přestupy nevyzrálých jedinců mezi kluby, včetně zahraničních (pak sedí na lavičce a hlídají tepláky). Bohužel, i zde má úlohu nejen trenér, ale i rodič, nově i tzv. „skauti mládeže“. I pro ty, co „z pavouka vypadnou“, by měla být ve spojení RUT možnost pokračovat, případně začít s dráhou trenéra, rozhodčího, atd. Ne každý je schopen kompenzovat pocity zklamání v hodnotných činnostech a skupinách. Velké ztráty osobní, rodinné jsou tam, kde se jedinec chytne závadové skupiny.

Motivační etapa III. – Stabilizace (sportovního mistrovství)

• Věk:
  • Dospělost (i ve vztahu k typu sportu). Jiné parametry nastavuje např. rytmická gymnastika, jiné sporty anticipační či funkčně mobilizační.
• Motivace:
  • Sekundární – sport je vymezen profesionální smlouvou, je prostředkem obživy, existence, s tím spojený mediální tlak. Přesto pozitivní vztah k dané činnosti musí být, jinak by nebylo možné setrvání po dobu dlouhých let, se střídajícími se úspěchy-neúspěchy.
• Spektrum aktivit:
  • Vysoká specializace
• Výkonnost:
  • Vysoká, srovnatelná s úrovní národní či mezinárodní.
• Funkce trenéra:
  • Udržování a zvyšování motivace po dlouhou dobu. Trenér je hlavním činitelem, který ovlivňuje výkonnost a délku „sportovního života“. Trenéři, stejně jako hráči, se střídají a musejí si „padnout do oka“. Pokud ne, je lepší oboustranná změna. Původní rodinné zázemí už sportovce tolik neovlivňuje, spíše nový partnerský či rodinný kontext. Přechodná etapa do stádia involuce je rozdílná vzhledem k charakteru sportů. U některých sportů je šance „prodloužení“ involuční sportovní kariéry, u některých nikoliv (např. gymnastika).

Motivační etapa IV. – Involuce

• Věk:
  • Pozdní dospělost (ve vztahu ke sportu)
• Motivace:
  • Primární – sportovec znovu dělá sport především pro radost, pro kondici, pro prodloužení aktivity, byť s větším či menším ekonomickým příspěvkem. Má vyřešenou existenci, rozumí si, na sport se těší a hraje v klidu.
• Spektrum aktivit:
  • Specializace, pokračuje v ní, ale nelpí na ní (herní post).
• Výkonnost:
  • Zralá – je typická u sportů anticipačních. Sportovec se zná, rozumí si, dovede „vyladit“ formu. Netrpí anticipační tenzí z nominace a následného existenčního ovlivnění. Má bohaté zkušenosti z vypjatých soutěží, takže je schopen hrát více hlavou a dovednostmi než kondicí. Mnozí jedinci jsou cennými posilami.
• Funkce sportovce:
  • Zvládnutá involuce – za svůj další osud si může sportovec sám (doplnění kvalifikace v involuci, hledání dalšího profesního uplatnění, ať už ve sportu nebo v jiné oblasti). Význam má i nové rodinné zázemí. Také trenér by k tomu měl být nápomocen k zvládnutí involuční etapy, i když to není jeho povinnost a není za to hodnocen. Zatímco v zahraničí jsou nejen kluby sportujících veteránů (jako u nás, včetně např. klubu olympioniků), ale i profesně poradenská centra, zabývající se „sportovci v důchodu“. Jsou oslovováni jako „ambasadoři sportu“, pracují v klubech mládeže. Jsou pro ně pořádány rekvalifikační kursy, připravují se na řešení skutečného odchodu, což má přínos osobní i společenský. Sportovec, který byl oslavován (a využíván) v době vrcholu si podporu v involuci zaslouží. Současně se ale zabraňuje se i morálním a ekonomickým ztrátám (příklady sportovců alkoholiků u nás i v zahraničí, drogových dealerů, bezdomovců).

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu:

Krejčí, M.: Problematika psychotréninku mládeže. Příspěvek na Psychologických dnech v září 2008, Olomouc.

Slepička, P., Hošek, V. & Hátlová, B.: Psychologie sportu. Karolinum, Praha 2006.

Svoboda, B. & Vaněk, M.: Psychologie sportovních her. Olympia, Praha 1986.

Válková, H.: Psychologie tělesné výchovy. Univerzita Palackého, Olomouc, 1983.

Válková, H.: Základní poznatky z psychologie v podmínkách tělovýchovného procesu. In Bokůvka, J. a kol.: Základy tělesné kultury. Univerzita Palackého, Olomouc 1990.

Válková, H.: Profesní kompetence v učitelství tělesné výchovy – obecný základ. Studia Kinanthropologica, 9(1), 39-46, 2008.

Weinberg, R. S. & Gould, D.: Foundations of Sport and exercise psychology. Human Kinetics Publisher, 1997.

www.pages ^[1]

Zpracovala: prof. PhDr. Hana Válková, CSc., Fakulta tělesné kultury, UP v Olomouci. Zpracované téma je částí obsáhlého komplexního materiálu uveřejněného na adrese Psychologické aspekty pohybových aktivit, tělesné výchovy a sportu (vybraná témata) ^[2] (http://pfyziolmysl.upol.cz/?p=1611 ^[2]).