- E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na UP Olomouc - http://pfyziolmysl.upol.cz -

Jak popsat jazyk I – Metoda

Posted By Božena Bednaříková On 7.2.2013 @ 11:40 In Komunikace, řeč | Comments Disabled

Klasické období funkčního strukturalismu

V roce 1928 se v Haagu konal 1. mezinárodní sjezd lingvistů, kde se věda o jazyce, lingvistika, poprvé prezentovala jako autonomní věda. Hlavním úkolem tohoto kongresu byla zpracovat metoda pro úplný rozbor daného jazyka, tedy metoda pro jazykovou deskripci.

Českou lingvistickou scénu tehdy zastupoval mj. Vilém Mathesius, zakladatel Pražského lingvistického kroužku (v r. 1926), později jednoho z uznávaných center strukturalismu, tzv. funkčního strukturalismu. Hlavními obecnými atributy jeho lingvistického uvažování byly:

  • synchronní přístup k jazykovým jevům,
  • analytické srovnávání jazyků bez ohledu na jejich genetickou (ne)příbuznost,
  • zřetel k vyjadřovacím potřebám člověka a důsledné uplatňování funkčního přístupu.

Funkcí se ovšem nemyslela relace ve smyslu matematickém, nýbrž úkol.: „(…) pražská lingvistika je funkční – kde ovšem slovo funkce znamená úkol, nikoli závislost“ (Vachek 2005, 62).

Základní problém „vědeckého rozboru jazyka“ vidí Mathesius v tom, jak najít způsobu, kterým zkoumaný jazyk odpovídá na „dvě základní vyjadřovací potřeby“, tj. jak „provádí“ jazykové pojmenování a jazykové usouvztažnění (Mathesius 1936).

Když Mathesius hledal metodu pro „úplný rozbor“ daného jazyka, vycházel od mluvčího, produktora textu:

  • (…) funkční lingvistika staví na stanovisko mluvčího. Je velmi nesnadno, ba snad vůbec nemožno postihnout při hladkém mluvení nějakou introspekcí jednotlivá stadia vnitřního procesu, kterým se připravuje konkrétní promluvení. Ať se sebeusilovněji snažíme poznati, co se v nás vlastně při mluvení děje, jak se dostáváme k tomu, abychom řekli to, co říkáme, právě takovou jazykovou formou, výsledky našeho úsilí jsou v normálním případě velice nedostatečné. Teprve když nás zarazí nějaká překážka, ať již povahy nahodilé nebo patologické, objeví se nám část duševního postupu, kterým připravujeme konkrétní promluvení, v jasnějším světle. Příkladem takového vyjádření s normálními překážkami může být spisovatelský zápas o výraz nebo nesnáze cizincovy při pokusu o mluvení jazykem, který dosud neovládá, příkladem patologických překážek jsou různé poruchy řeči. Z pozorování takových případů a z doplňujících konkluzí, které můžeme činiti zpětně z jazyka na mluvení, lze odvoditi tyto závěry: Příprava každého členěného promluvení náleží ve dvojím aktu, v rozložení toho, co chceme vyjádřiti, v pojmenovatelné prvky a jejich usouvztažnění způsobem v jazyku, kterého užíváme, obvyklým. Výsledek pak těchto dvou aktů formujících se pronáší v aktu konečném buď ústně, nebo se vtěluje v písmo“ (Mathesius 1982, 34).

Komunikace pomocí jazyka spočívá tedy ve dvojím procesu:

  • to, co chceme vyjádřit (realitu světa), rozložíme na pojmenovatelné segmenty,
  • tyto segmenty „usouvztažníme“ způsobem v daném jazyku obvyklým. Usouvztažněním se myslí vyjádření relací existujících mezi segmenty reality. Z tohoto hlediska každý jazyk potřebuje GRAMATIKU!

Příklady:

  • Annina vila, vila Anny
  • Ann´s villa, the villa of Ann
  • la villa di Anna

Posesivní vztah mezi Annou a vilou vyjádří čeština pomocí segmentu -in- (tzv. slovotvorný sufix), jenž v sobě zobecněný význam posesivity (vlastnictví). Podobnou funkci nese český genitiv (tzv. 2. pád), srov. koncovku -y.

Angličtina se s vyjádřením takového významu vyrovnává užitím tvz. anglosaského genitivu ´s (jenž skutečně v minulosti genitivem byl, leč v současnosti již hostí spíše zobecněný význam posesivity a nabývá statusu slovotvorné přípony).

Italština disponuje pro tento význam předložkou di.

Z hlediska funkčního rozeznával Mathesius při rozboru jazyka nauku o jazykovém pojmenování, již nazval funkční onomatologií, a nauku o jazykovém usouvztažnění, již nazval funkční syntaxí (Mathesius 1936). Funkční onomatologie je podle něj nauka o zásobě jazykových pojmenování v nejširším smyslu – zahrnuje i pojmenování víceslovná a větná.

Měřeno pohledem dnešním, lze na za pojmenování víceslovná považovat slovní spojení/konotace typu postavení mimo hru. Větnými pojmenováními jsou označovány jevy mimojazykové skutečnosti, jež nejsou pojmenovány výrazem primárně pojmenovacím (např. zbabělec), nýbrž jsou popsány/opsány pomocí větné výpovědi: Ten, kdo se bojí. Děje se tak často v případech, kdy daný jev mluvčí nechce/nemůže pojmenovat jinak. Většinou jde o entity předmětné povahy (Kdo lže, ten krade. Neminulo ho to, co ho minout nemělo. Na toho, kdo tím hlasem ke mně mluvil, jsem spoléhal.). Může jít ale i o různá okolnostní určení apod. (Polož to tam, odkuds to vzal).

Zdá se, že Mathesius překračuje hranice gramatiky a zabírá i část tradiční lexikologie (jazykovědné disciplíny zabývající se slovní zásobou jazyka). Základní funkcí jednotek funkční onomatologie je pojmenovávat. Na straně druhé, základní funkcí jednotek funkční syntaxe je vypovídat, sdělovat. „Usouvztažňovací“ akt je pojímán jako akt větotvorný, věta je pak „elementární promluva sdělná, kterou se mluvčí způsobem zanechávajícím po stránce formální dojem obvyklosti a subjektivní úplnosti staví k nějaké skutečnosti nebo ke skupině skutečností“ (Mathesius 1961, 89).

Podívejme se, jak jsou z tohoto hlediska potom uchopeny tzv. gramatické kategorie (gramatické prostředky slovních druhů), jak jsme je poznali ve školských mluvnických popisech. I ty se rozpadají se při popisu dle toho, zda mají platnost pojmenovací, nebo usouvztažňovací. Mají-li platnost pojmenovací, dnešní terminologií řečeno by šlo o funkci odrazovou, syntakticky nezávislou, a pak o nich bude pojednávat funkční onomatologie. To je případ slovesného času (ne však relativního, jenž je záležitostí syntaktickou), slovesného způsobu, slovesného vidu, kategorie čísla u substantiv apod. Mají-li však funkcí usouvztažňovací, tj. syntakticky závisle proměnnou (kongruenční) nebo syntakticky vázanou (valenční), dostávají se do kompetence funkční syntaxe – srov. rod a číslo u adjektiv, pád u substantiv apod. (Daneš 1991, 168; ale i Mluvnice češtiny 2, 1986). Slovní druhy samotné jsou pak dle Mathesia nositeli hlavních syntaktických funkcí (zde však srov. i Komárek 1978; 2006, a Mluvnice češtiny 2, a výklady níže).

Schéma: Rozdělení gramatických kategorií/prostředků podle funkce

  • pojmenovávací (odrazová) – číslo u substantiv.
    • (syntakticky nezávislá) – slovesný čas (absolutní)
    • slovesný způsob
    • slovesný vid
  • usouvztažňovací
    • funkce syntakt. závisle proměnná (kongruenční) – rod a číslo u adjektiv
    • syntakticky vázaná (valenční) – pád u substantiv

Funkce pojmenovávací, odrazová (syntakticky nezávislá)

  • číslo u substantiv:
    • Nabízí studentce / studentkám pomoc.
    • O tom, zda požijete u substantiva jednotné číslo, či množné číslo (singulár, nebo plurál), rozhodujete vy, jako mluvčí, respektive realita, již popisujete. Je-li tam jedna studentka, použijeme sg., je-li jich tam více, použijeme pl. (popř. duál, má-li ho jazyk jako prostředek pro vyjádření množství = 2 k dispozici).
  • slovesný čas:
    • Nabízí / nabízel té studentce pomoc.
    • Absolutní slovesný čas měříme vzhledem k okamžiku promluvy. Od toho se odvíjí současnost, minulost či budoucnost. V češtině tomu odpovídají slovesné tvary času přítomného (prézens), minulého (préteritum) a budoucího (futurum).
  • slovesný způsob:
    • Nabídl jí pomoc. (konstatujeme realizaci děje)
    • Nabídl by jí pomoc. (hypotetičnost děje)
    • Nabídni jí pomoc! (výzva k uskutečnění děje)
    • O svém vztahu k adresátovi, či ke skutečnosti, o níž komunikujeme, můžeme vypovídat pomocí forem slovesa, jež nazýváme slovesný způsob (modus verbi). O jejich použítí rovněž rozhodujeme my, popř. naše komunikační potřeba (ne stavba věty).
  • slovesný vid:
    • Nabídl jí pomoc. (vyjádření děje v jeho výsledku)
    • Nabízel jí pomoc. (vyjádření děje probíhajícího, bez zřetele k jeho možnému dokončení, děj je pojímán neohraničeně, neuzavřeně, jako proces v jeho průběhu)
    • Vid je další kategorií „odrazovou“, o níž rozhodujeme my, jako autoři projevu.

Funkce usouvztažňovací

  • funkce syntakticky závisle proměnná (kongruenční) - rod a číslo u adjektiv:
    • Nabízí nerozhodné studentce / nerozhodnému studentovi / nerozhodným studentkám.
    • Tvar adjektiva (jeho rod a číslo, ale i pád) plně vyplývá ze stavby věty. Adjektivní tvar „kopíruje“ (reduplikuje) tvar rozvíjeného substantiva, a je z tohoto hlediska vlastně redundantní.
  • funkce syntakticky vázaná (valenční) – pád:
    • Nabízí studentce pomoc (nabízet + dat. + acc)
    • Pád substantiva, jež doplňuje význam slovesa, je plně „v kompetenci“ slovesa, tj. sloveso jeho tvar určuje (srov. tzv. slovesné vazby v tradičních a školských mluvnických popisech).

Sedmdesátá léta 20. stol. – „bílá kniha“ a „teoretické základy“

V sedmdesátých letech 20. století vznikl návrh koncepce vědecké synchronní mluvnice spisovné češtiny, a to na výzvu Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků. Tato komise již od svého vzniku v r. 1963 měla za úkol konfrontovat teoretická a metodologická východiska jednotlivých slavistických pracovišť při řešení základních otázek slovanské morfologie a syntaxe (srov. Grepl – Hausenblas 1975, 49). Jednotlivá témata byla projednávána formou mezinárodních sympozií a konferencí. V roce 1974 se konalo pracovní zasedání Mezinárodní komise v Lipsku, na němž měly být představeny projekty popisu gramatické stavby češtiny, slovenštiny, polštiny a ruštiny. Koncepci české gramatiky zpracovali členové České komise pro zkoumání gramatické stavby slovanských jazyků. Výše zmíněná výzva jim však nebyla jen pouhým impulzem k vypracování takové koncepce (konec konců samotné pojetí synchronní vědecké mluvnice vzniklo již dříve opírajíc se „o dlouholetou soustavnou práci v oboru morfologie a syntaxe“ (srov. Vědecká synchronní mluvnice spisovné češtiny 1974, I), nýbrž i příležitostí k pokusu o syntézu dosavadního, již dlouhodobě existujícího teoretického úsilí v oblasti české, slovanské a vůbec obecné morfologie a syntaxe. Ač jde o dílo kolektivní, lze v jednotlivých kapitolách vystopovat osobitý vklad a rukopis jednotlivých autorů. František Daneš, Miroslav Grepl, Zdeněk Hlavsa a Roman Mrázek se zasloužili o zpracování otázek syntaktických, Karel Hausenblas o nadvětnou syntax a Miroslav Komárek a Jan Kořenský o problematiku morfologickou (srov. ibid., II–III). Tato dvě poslední jména svědčí o tom, jak silný metodologický vklad má v akademickém mluvnictví olomoucká lingvistika! Textu samotnému, jenž byl „vydán“ v Ústavu pro jazyk český AV ČR a předložen Mezinárodní komisi na zasedání v Lipsku v rotaprintové verzi, se dostalo přízviska „bílá kniha“ (srov. Vědecká synchronní mluvnice spisovné češtiny 1974). Zestručněnou a mírně upravenou verzi tohoto elaborátu (mezi lingvistickou veřejností a mezi posluchači nejen české filologie známou jako „teoretické základy“) poté pořídili František Daneš a Miroslav Komárek a uveřejnili ji ve Slově a slovesnosti (srov. Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny 1975).

Koncepci vědecké synchronní mluvnice spisovné češtiny charakterizují především následující rysy:

  • Gramatikou se rozumí syntax a morfologie, není do ní zahrnuto tvoření slov. Koncepce dle slov autorů však nebrání vzniku slovotvorného oddílu, ovšem za podmínky, že by vycházel ze stejných teoretických zásad jako syntax a morfologie. Teoretické předpoklady jsou dle nich dány. Jak známo, první díl Mluvnice češtiny skutečně slovotvorbu obsahuje, jen stěží se však dá mluvit o její kompatibilitě s pojetím morfologie v Mluvnici češtiny 2.
  • Deskripce gramatiky má charakter synchronní, ne však statický. Gramatická stavba je v souladu s tradicí Pražského lingvistického kroužku chápána jako dynamický systém, bohatě diferencovaný jak z hlediska funkčního, tak i chronologického.
  • Vůdčí metodologickou zásadou koncepce gramatiky je postup od významu k výrazu (formě), což je přístup právě opačný tomu, který uplatňují české základní školy. Uplatnění této zásady má ovšem své další důsledky:
    • pojem PROPOZICE – tomuto pojmu je přičítán prvořadý význam. Propozice, sémantická báze („extrakt“) výpovědi, intelektuální, jazykově zpracovaný model nějakého stavu věcí nebo situace, je chápána jako spojovací článek mezi jazykovým vyjádřením a odrazem skutečnosti ve vědomí;
    • pojem PREDIKÁT – může být různého druhu, ale má rozhodující úlohu při organizaci propozice. S predikátem je spojen jistý počet participantů, jež mají charakter lexikálních, pojmenovacích významů. Predikát jim přiděluje větněsémantické funkce, n. je „usouvztažňuje“;
    • služebný charakter slovních druhů a jejich tvarů vzhledem k propozici;
    • funkce morfologického znaku (počítá se s bilaterálností znaku) – výrazový komponent znaku syntaktického.
  • 4) Gramatika je pojímána jako MORFOSYNTAX. Je definována jako „hierarchicky uspořádaná struktura znakových vztahů, v níž dominantní postavení má složka syntaktická“ (srov. Vědecká synchronní mluvnice spisovné češtiny 1974, 2). Z tohoto hlediska je příznačné, že výklady syntaktické předcházejí výkladům morfologickým.

Úkol morfologického komponentu

Z obecných zásad, výše uvedených, vyplývá následující: Navrhovaná koncepce gramatického popisu uvažuje o dvou komponentech gramatiky – komponentu syntaktickém a komponentu morfologickém. Uvedené pořadí není přitom náhodné.

  • Úkolem syntaktického komponentu je vypracování takového popisného a interpretativního aparátu, který dovede postihnout všechny pravidelnosti větné stavby:
    • pro každou gramaticky správnou výpověď musí určit její formální i sémantickou strukturu,
    • musí postihnout systém formálně-významových typů (tj. včetně jejich souvztažností a hierarchie).
  • Úkol morfologického komponentu není v „bílé knize“ ani v „teoretických základech“ explicitně stanoven. V této souvislosti je však možno zdůraznit, že MORFOSYNTAX je chápána komplexně jako struktura znakových vztahů různého řádu. Z charakteru znaku morfologického a syntaktického lze snad vyčíst i „úkol“ komponentu morfologického.

Morfologický znak

Výrazová složka morfologického znaku je založena na prostředcích fonologické roviny. V mechanismu slovního tvaru formuje MORF. Jeho obsahová složka je dána vztahem k systému slovních druhů a příslušnými morfologickými kategoriemi.

Syntaktický znak

Výrazovou složkou syntaktického znaku je morfologický znak jako celek (jako nedílná jednota výrazové a obsahové stránky). Jeho obsahovou složkou je propoziční význam, soubor významových vztahů daný sémantikou větného vzorce.

V procesu fungování jazyka se tedy morfologický znak stává výrazovou složkou znaku syntaktického! Tato přeměna je v uvedené koncepci nazírána jako doklad nejen stupňovité stavby jazyka, ale i služebného charakteru morfologického komponentu vzhledem ke komponentu syntaktickému.

Konečně akademická Mluvnice češtiny

V tzv. akademické Mluvnici češtiny je morfologii věnován druhý svazek (srov. Mluvnice češtiny 2, 1986), syntaxi svazek třetí (srov. Mluvnice češtiny 3, 1987). První svazek (srov. Mluvnice češtiny 1, 1986) zahrnuje překvapivě vedle oddílů věnovaných fonetice a fonologii také kapitoly o morfonologii a morfemice a tvoření slov. Morfologie je v Mluvnici češtiny 2 rozdělena na tzv. morfologii funkční a morfologii formální. Výklady o funkční morfologii jsou založeny na teoretické koncepci vycházející z „bílé knihy“, „teoretických základů“, ale také Komárkových Příspěvků k české morfologii (srov. Komárek 1978; 2006). Ač se dominantním principem jeví důsledně funkční výklad systému morfologických prostředků (a zdá se odpovídat nejen tradicím novodobé jazykovědné bohemistiky, ale i aktuálním trendům světové lingvistiky), je uspořádání výkladů o jednotlivých slovních druzích a jejich gramatických kategoriích, dle všeho s ohledem na očekávanou orientaci čtenáře (?), veskrze tradiční.

Funkční tvarosloví se zabývá výkladem funkcí slov a slovních tvarů v systému jazykových prostředků a v procesu komunikace. Pojmem FUNKCE se přitom rozumí úkol, který neohebné slovo nebo slovní tvar (tvar slova ohebného) plní v rámci tvaroslovné struktury, v rámci základové větné struktury (srov. syntaktické výklady v Mluvnici češtiny 3, 1987) a jejích derivátů a v rámci komunikačních prostředků. V některých starších mluvnicích byla pojednání o takovýchto gramatických jevech řazena do skladby, a to do oddílu zabývajícího se významem slovních druhů a tvarů (to se týká např. mluvnice J. Gebauera, F. Trávníčka a také Novočeské skladby V. Šmilauera (srov. Gebauer – Ertl 1926, Trávníček 1951, Šmilauer 1966). Ve známé a doposud ve školské praxi snad nejvíce užívané České mluvnici B. Havránka a A. Jedličky (srov. Havránek – Jedlička 1981, dále i Stručná mluvnice česká týchž autorů – srov. Havránek – Jedlička 1996) jsou však součástí výkladů tvaroslovných.

Formální tvarosloví, ač probíráno v Mluvnici češtiny 2 v samostatném oddílu, je souvztažné a paralelní s kapitolami věnovanými funkčnímu tvarosloví. Probírány jsou zde jen ohebné slovní druhy. Formální morfologií se v tomto oddílu rozumí (relativně) úplný a zevrubný popis systému tvarů (paradigmatiky) ohebných slovních druhů současného spisovného jazyka. Zřetel je dle autorů přitom brán na morfematickou strukturu slovních tvarů, na dynamiku morfologického systému i na funkční stylovou diferenciaci morfologických prostředků jazyka. Za ústřední pojem (a základní jednotku) morfologie se považuje SLOVO. Rozlišuje se ovšem SLOVO SYSTÉMOVÉ a SLOVO TEXTOVÉ (slovní tvar).

O obou „slovech“, o syntagmatickém chápání pojmu „slovní tvar“ i o očekávané souvztažnosti (vzhledem k úvodní definici morfologie) s pojmem „morfém“ bude v těchto textech pojednáno později (srov. i Bednaříková 2009).

Ještě o kompatibilitě prvního a druhého svazku Mluvnice češtiny

Již samotné rozvržení látky, ač pravděpodobně diktováno hledisky praktickými či výrobními, je poněkud nešťastné, neboť odtrhuje morfemiku od morfologie a morfologii od tvoření slov. I když autoři elaborátu Vědecká synchronní mluvnice současné češtiny (srov. Vědecká synchronní mluvnice spisovné češtiny 1974, I) uvádějí, že teoretické předpoklady pro případné zahrnutí oddílu slovotvorného jsou dány, nelze mluvit při srovnávání prvního a druhého svazku o jednotném metodologickém rámci. Důvodů může být více:

  • Gramatikou se rozumí syntax a morfologie, ve slovotvorbě je spatřována jakási přechodová oblast mezi morfologií a slovníkem (srov. Komárek 1989, 37).
  • Slovotvorné prostředky jsou považovány za prostředky nemorfologické, stejně jako např. prostředky lexikální, slovosledné, intonační aj. (srov. Vědecká synchronní mluvnice spisovné češtiny 1974, II), a analýza utvořeného slova na slovotvorný základ a slovotvorný formant má pro slovotvorbu znamenat zásadní odlišení od morfematické analýzy slova (srov. Komárek 1989, 37).¨
  • Slovotvorný oddíl se teoreticky opírá již o hotovou koncepci Dokulilovu, ve své době průkopnickou (srov. Dokulil 1962 a Tvoření slov v češtině 2, 1967), ale v mnoha ohledech s koncepcí morfologie ve druhém svazku nekompatibilní.

Několik dílčích závěrů

  • Hledání kořenů „novodobého“ pojetí morfologie (a gramatiky) směřuje, dle očekávání, do klasického období Pražského lingvistického kroužku.
    • Mathesius jako jediný vypracoval systematickou funkčněstrukturální koncepci gramatiky, metodu „vědeckého rozboru jazyka“, a dokonce ji jako první použil pro deskripci přirozeného jazyka (a to angličtiny).
    • Východiskem pro „plný rozbor“ přirozeného jazyka je Mathesiovi „mluvčí sám“.
    • Komunikační akt je rozčleněn na akt jazykového pojmenování a akt jazykového usouvztažnění.
    • Odpovídajícími jazykovými disciplínami pro popis obou aktů jsou funkční onomatologie a funkční syntax.
    • „Morfologie“ v Mathesiově koncepci gramatiky: „Funkční“ morfologie se rozplynula ve funkční onomatologii a funkční syntaxi, a to podle toho, zda příslušné tvary slova hrají úlohu v aktu pojmenování, nebo v aktu usouvztažnění. „Formální“ morfologie eviduje systémy, v něž se seskupují tvary slov.
  • Mluvnice češtiny 2 nešla cestou mathesiovskou (v hlavní koncepci, dílčí rysy je však možno vystopovat).
  • Mluvnice češtiny 3 vědomě na mathesiovské koncepci staví.
  • V 70. letech vzniká návrh koncepce vědecké synchronní mluvnice současné spisovné češtiny – „bílá kniha“ a „teoretické základy“.
    • Koncepce postuluje postup od významu k výrazu (dodržen v Mluvnici češtiny 2, ne však beze zbytku v Mluvnici češtiny 3).
    • Morfologický znak se stává komponentem znaku syntaktického.
    • Gramatika je pojímána jako morfosyntax.
  • Morfologie v Mluvnici češtiny 2 má dva samostatné oddíly: funkční (!) tvarosloví a formální tvarosloví.
  • Výklady morfologické v Mluvnici češtiny předcházejí výkladům syntaktickým.
  • Ústřední jednotkou morfologie v Mluvnici češtiny II je slovo (!), a to se svou dvojí stránkou.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

BEDNAŘÍKOVÁ, B. SLOVO a jeho KONVERZE. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009. ISBN: 978-80-244-2220-6.

DANEŠ, F., 1991. Mathesiova koncepce funkční gramatiky v kontextu dnešní jazykovědy. Slovo a slovesnost, 1992, roč. 52, s. 161–174.

DOKULIL, M. Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov. Praha: Academia, 1962.

GEBAUER, J. – ERTL, V. Mluvnice česká I, II. Praha: Česká grafická Unie, 1926.

GREPL, M. – HAUSENBLAS, K. Zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků v Lipsku. Slovo a slovesnost. 1975, roč. 36, s. 75.

HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A. Česká mluvnice. Praha: SPN, 1981.

HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A. Stručná mluvnice česká. Praha: Fortuna, 1996. ISBN: 80-7168-555-0.

KOMÁREK, M. Nad 1. svazkem akademické Mluvnice češtiny. Slovo a slovesnost, 1989, roč. 50, s. 32–42.

KOMÁREK, M. Příspěvky k české morfologii. Praha: SPN, Periplum, 1978, 2006.

MATHESIUS, V. Pokus o teorii strukturální mluvnice. Slovo a slovesnost, 1936, roč. 2, s. 47–54.

MATHESIUS, V. Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1961.

MATHESIUS, V., 1982: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha.

Mluvnice češtiny 1, 2, 3. Praha: Academia, 1986, 1986, 1987.

ŠMILAUER, V. Novočeská skladba. Praha: SPN, 1966.

Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny. Slovo a slovesnost, 1975, roč. 36, s. 18–46.

TRÁVNÍČEK, F. Mluvnice spisovné češtiny I, II. Praha: Slovanské nakladatelství, 1951.

Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných jmen. (eds. Daneš, F. – Dokulil, M. – Kuchař, J.). Praha: Academia, 1967.

VACHEK, J. Lingvistický slovník Pražské školy. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0933-9 -2005.

Vědecká synchronní mluvnice spisovné češtiny (Základní koncepce a problémy). (eds. Daneš, F. – Komárek, M.), Praha: Komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků ČKS, rotaprint, 1974.

Klíčová slova

Metoda, funkce (pojmenovávací, usouvztažňovací, odrazová, kongruenční, valenční), funkční strukturalismus, Pražský lingvistický kroužek, gramatika, akademická mluvnice, morfologie, syntax, propozice, predikát, morfologický znak, syntaktický znak, morfosyntax, slovo

Zpracovala: Božena Bednaříková, Katedra bohemistiky FF UP Olomouc a Universita degli Studi di Udine


Article printed from E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na UP Olomouc: http://pfyziolmysl.upol.cz

URL to article: http://pfyziolmysl.upol.cz/?p=4607

Copyright © 2011 E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na UP Olomouc. All rights reserved.