- E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na UP Olomouc - http://pfyziolmysl.upol.cz -
Kazuistiky: Rizikové faktory chování – omamné a psychotropní látky
Posted By 0003 On 8.12.2012 @ 14:05 In Motivace, jednání, chování, emoce,Psychické poruchy, psychopatologie | Comments Disabled
V rámci globálního přístupu jsme se na úrovni případových studií zaměřili na otázku nejvýznamnějších rizikových faktorů a jejich kombinací a kontextuálnosti na vznik a rozvoj závislosti a dalších souvisejících sociálně-patologických jevů. Rizikovým faktorem je kontextu studie v užším pojetí míněna taková událost v životě jednotlivce, která se jako potenciálně významný činitel může podílet na objevení a rozvoji rizikového chování ve vztahu k užívání omamných a psychotropních látek (OPL). V širším pojetí se pak rizikovým faktorem míní konstelace několika událostí na různých úrovních (individuální zkušenost, rodina, škola, práce apod.), které vytvářejí vysoce rizikové prostředí pro objevení se a rozvoj rizikového chování.
Na úrovni práce s případovými studiemi ověřujeme čtyři základní okruhy možných zdrojů vysoce rizikových faktorů jak v hlediska širšího, tak užšího pojetí:
Ačkoli práce s případovými studiemi jasně ukázala, že určitá „vulnerabilita“ mladých lidí vzhledem k užívání OPL je dána vzájemnou interakcí mezi intrapsychickými procesy a osobními predispozicemi (samozřejmě že také biologickými), prokázala také, že faktory zkoumané ve vnějším prostředím s fokusem na uvedené čtyři oblasti nemají vždy stejnou váhu. Znamená to tedy, že míra rizikovosti vnějších faktorů není v žádném případě stejná pro všechny mladé lidi a dokonce že za různých okolností může pro téhož jednotlivce být v různých životních etapách odlišná. Což současně přináší některé nové pohledy na možnosti včasné intervence a kompenzace některých rizikových faktorů.
Pro potřeby výzkumu, který nedisponoval příliš velkým rozpočtem, ani časovým prostorem, bylo nakonec rozhodnuto užším vedením týmu, že psychologická rovina bude ve výzkumu zohledněna méně. Znamená to tedy, že jednotlivé skupiny faktorů a jejich vzájemné konstelace byly zkoumány na úrovni sociálně-psychologické, sociální a sociologické, s přihlédnutím ke kulturně-společenskému kontextu. Potlačen byl výzkum zaměřený více na individuální psychologické charakteristiky a více se zaměřil na interaktivní složku jednání a komunikace.
Hlavní fokus byl na:
Zcela samostatnou oblastí zájmu pak zůstala analýza drogové kariéry, v jejímž rámci se hlavní fokus soustředil na identifikace nejvýznamnějších faktorů, majících potenciál ovlivnit průběh této kariéry a to v jak negativním, tak pozitivním významu. Zvláště pak na faktory zvyšující či snižující rizikovost chování ve vztahu k užívání OPL.
U prvních pět kasuistik bylo postupováno v souladu se všemi základními kroky popsanými v procedurálním schématu průběhu analýzy. Pro další kasuistiku již byla zvolena práce poněkud odlišná, vynechávající některé z procedur a sledující již pouze cíl identifikace nových kategorií nevyskytujících s prvních pěti kasuistikách. V případě nalezení takovéto nové kategorie je tato zařazena do vytvářené sítě vztahů a jsou zkoumány kontextuální vztahy a vazby této kategorie na ostatní. Tímto způsobem je zajištěn efektivní a časově únosný podíl analytické práce, která by v případě detailní práce a rozboru každé z 50 kasuistik znamenala příliš velké časové a finanční zatížení, které navíc není smysluplné vzhledem k potřebám a cíli analýzy.
Na základě informací které máme k dispozici z jednotlivých analýz okruhů je následně proveden pokus o rekonstrukci life story (LS) jako celku, tedy propojení všech okruhů. Do závěrečné rekonstrukce LS včetně následné analýzy vstupují tři zdroje dat:
Rekonstruované LS prošlo při redukci a analýze dvěma koly validizace přes tazatele, který participanta důvěrně zná několik let.
Z ukázek je zřetelné, že marihuana pro Pavla má v jeho životě klíčový význam a vše nasvědčuje tomu, že její užívání je spojeno s nevědomím motivem automedikace, tak jak je tento vzorec užívání popsán v odborné literatuře. Ačkoli není zcela možné bez dalších vyšetření diagnosticky uzavřít celou případovou studii, jsou zřetelné výrazné známky osobností patologie s výrazným podílem vlivu rodiny, stejně jako poznamenání intenzívním užíváním cannabis. Za tímto účelem jsme se rozhodli v práci s Pavlem pokračovat a podrobit jej psychologickému vyšetření (se kterým souhlasí a má o něj výrazný zájem). Současně byl Pavel nominován do souboru pro longitudinální pokračující studii sledující uživatele cannabis. Mezi různými styly a pojetími LS byl vybrán styl odpovídající narativnímu přístupu a jedná se tedy vlastně o určitou formu „příběhu“ – ten je však sestaven na základě identifikovaných významových jednotek, nikoli vyfabulovaný výzkumníkem. Tento způsob práce se jevil jako nejvýhodnější z hlediska vyhovují úrovně zachování autenticity použitých výroků a jejich spojení a současně při stále vysoké srozumitelnosti a jasnosti ponechává prostor pro zapracování pozorování a výsledků prvních analýz. V neposlední řadě byl tento styl zvolen také proto, že nejvíce vyhovuje našemu způsobu uvažování a práci s daty.
Pavlovi je 27 let a se narodil v úplné rodině. Otci bylo 52 let, matce 32. Z dětství si nevybavuje příliš mnoho vzpomínek. Původní rodina je sociálně velmi dobře zajištěna (finančně, nemovitostmi apod.). Pavla však tato stránka nikdy příliš nezajímala.
Svůj prostor v pokojíku měl oddělený závěsem, což mu brzy začalo vadit. Několikrát se zmiňuje, že ho matka bere pořád jako děcko, jako by mu bránila dospět. Hodnotí ji jako velmi neurotickou, a prý „to“ na něj dle jeho názoru přenášela („..iritace mé matky by mě trvale handicapovala…“ – iritací myslí její projev vůči němu). Od dětství údajně trpěl LMD.
Zjistil, že má dva starší sourozence (bratry – jeden o 10 a druhý o 20 let starší). S oběma nedokázal navázat vztah. To že má nevlastní sourozence zjistil až na pohřbu svého otce (ve dvaceti), to znamená, že se spolu zřejmě jejich rodiny nestýkaly a že mu o nich ani neřekli. Jsou to tedy pro něj v podstatě cizí lidé… a on se k nim chová jako k ostatním cizím lidem. Jeden zemřel na epilepsii („…už zdechl na nějakou epilepsii nebo co..“). S druhým bratrem se seznámil po telefonu před 4 lety. Údajně se oboustranně dohodli že se budou kontaktovat jednou za 2 roky. Naposledy mu Pavel volal na záznamník „…volám v rámci smluvené konfrontační periodicity (…) to je asi vše, co jsem chtěl, za dva roky zase zavolám..“.
Podobně bizardní vztahy měl také s babičkou, „…já to beru aji naopak, že tohle je nejvyšší bytost, ten strom (ukazuje na strom), rostlina a tak, protože vlastně už nic nemusí řešit, prostě jenom přijímá a je – jinak konopí je nejvyšší rostlina samozřejmě… nejvyšší vůbec bytost, co může být – no a člověk je zas nejvíc v prdeli, protože už musí přemýšlet a musí se z něčeho vyhrabávat, zvíře má ještě instinkty – a to není primitivita, to je inteligence – že je, jak kdyby nebylo…aji brácha od Havla říkal, že jeden kmen přírodní to tak uctívá …opačně…“ (tazatel upřesňuje: mluví o tom “ co právě čet – že indiáni a různí primitivové, jak se jim říká, ty primitivní kultury, tak oni když nic nedělaj, tak nad ničím nepřemýšlí, oni prostě jenom sedí a klimbají, a pak když mají něco udělat, tak jenom něco dělají…jakože nic neřeší, oni neřeší jak my tady v Evropě pořád jako)…(…)….“Jenomže moje babička taky ne, ona si čichne ke gulášu prostě a jí nic nechybí…nevím…ona stresuje, ale jako ona jak kdyby tam byla…ona je jak to zvířátko.“
Vztah s otcem byl pravděpodobně značně narušený, ačkoli Pavel se sám zdráhá jej jako problematický označit. Nicméně jeho v žertu míněný výrok je zřejmě velmi výstižný: „jeho smrt výrazně zkvalitnila náš vztah…“ Otec zemřel když bylo Pavlovi 20 let.
S matkou má problémy od dětství. Ve škole (viz) řešila většinu problémů za něj, později stále Pavla směřovala dle „svých“ představ: „..potřebovala, abych se nějak realizoval (…) tak mi zařídila ten obchódek ve městě (…) jako by řídila a mě, když někdo chytá řízení, tak já přestanu řídit…“. Ve vztahu k matce se opět objevuje velice zvláštní konstelace, kdy Pavel udává, že matka před ním občas chodívala nahá. V této souvislosti dodává jednu příhodu, že mu jeden kamarád v žertu řekl, že by „…měl svoji matku ošukat, ať už to s ní nějak vyřeší…“ Pavel pak v průběhu další debaty dodává, že matka na svůj věk (téměř šedesát – pozn.) vypadá velice zachovale, „…že má hezkou postavu a pěkný pevná prsa, na svůj věk…“ U Pavla se postupně objevila velmi silná potřeba soukromí a osamostatnění se. Začal se ve svém pokoji zamykat. Jeho matka v pokoji nebyla od smrti otce (kromě jeho odjezdu do zahraničí). Dokonce prý strávil půl roku životem ve stromě na zahradě. V zimě přebýval v obří kádi na řepu…“…No, já jsem se zavřel v takové bývalé kádi na řepu..(smích)..dal jsem si tam kamínka v zimě a sedačky z trabanta a tam jsem stále hulil v soukromí…“ Paradoxně však nikdy nebyl sám mimo domov v přírodě přes noc.
Pavel uvádí vzpomínku na předškolní přípravu a období první třídy. Má dojem že většinou vůbec nechápal co po něm okolí chce „…tam jsem vůbec nechápal co po mě chcou, pamatuju tu strašnou dezorientaci…“. Celkově svoji školní docházku hodnotí: „…jako umírání jsem vnímal veškerou školu…“
První třídu chápe jako velmi problémovou, což dokládá i výrok: „…ve škole jsem občas poplakával, chvilku, (…) pak jsem začal postupně vyrušovat, postupně v reakci na to vnitřní utrpení…“ Ve druhé třídě se to dle názoru Pavla zlepšilo, ovšem sám do souvislosti dává aklimatizaci na školu a paralelní objevení se bronchitidy. Od lékaře měl na bronchitis dlouhodobě předepsán efedrin (!). Až během nástupu adolescentního věku se záchvaty kašle trochu umírnily. Efedrin však užíval dále celkově po dobu asi 12 let. Sám o dalším období hovoří v žertu jako o „proumírávání“. V páté třídě dostal Pavel dvojku z chování, později už jej prý spíše chválili za to že má „jen“ ředitelské důtky. Většinu problémů řešila maminka a výrazné vyrušování bylo omlouváno efedrinovými kapkami. Současně všal Pavel uvádí, že při ježdění na kole, neměl a nemá žádné problémy s dechem: „…bronchitis se neprojevoval při fyzické zátěži na kole, protože tam asi byl ten klad, nebyla tam ta negace…“
Se spolužáka neměl problémy: „…vycházel jsem i s velkými, hrubými, silnými žáky (…) nikdy jsem se vážně nepral. Protože jsem z toho vždycky udělal pičovinu…“ Svoji roli v kolektivu označuje tak, že „…vždycky jsem byl šašek…to byla moje obrana…“ Nikdy však moc s nikým nekamarádil.
Sám má dojem, že asi nejsilnější vztahy má s domácími zvířaty ,,… vlastně nejhlubší vztah, který jsem v životě navázal, byl s kocourkem černým, u jehož porodu jsem asistoval…(…)…já jedu přes intelekt, já nejedu srdcem…(…)…jenom s těma zvířátkama snad trošičku, protože ony jsou takový nejrozumější „. V hovoru užívá pro zvířata zdrobněliny, snad jako vyjádření určitého emočního náboje.
Učebním oborem prošel jak sám hodnotí opět s odřenými ušima a s velkou pomocí a zapojením rodičů: „…oni mě ti rodiče vlastně prokopali…(…) já jsem to dělal bez chuti, motivace…“. Trochu byl zaskočen otázkou po oblíbených předmětech: „…hmm, oblíbený předměty v tomhle pekle…(…)… my jsme měli dobrýho třídního učitele, kterej byl přírodovědec… (…) tak ten příroďák se mi celkem líbil, protože, tam… spíš osoba toho člověka…“.
I přes to, že po delší čas má dojem výraznějšího zlepšení, vrací se k nedávné vzpomínce na autoškolu, kde se mu psychické potíže „…okamžitě vrátí v tom kontextu…“.
Po ukončení učení nastoupil do sladovny, kde se pracoval jako technik. Odešel sám. Tři dny zkusil prodávat popcorn, pak 4 měsíce pracoval jako hlídač. Po těchto 4 měsících se ujala akce maminka: „…mě nahnali do nějaké samostatně výdělečné činnosti, maminka, protože potřebovala, abych se nějak realizoval.. (…)..tak mi zařídila ten obchódek ve městě…“ Po roce a půl obchod zkrachoval, na čemž se bezesporu podílel naprostý nedostatek Pavlovy motivace …“ tak jsem tam zavíral, kdy jsem chtěl, já jsem to měl prostě na háku, já jsem nechtěl vydělávat, mě to nezajímalo…“. Po tomto neúspěchu Pavel střídavě pracoval jako hlídač, střídavě byl v evidenci PÚ. Po asi půl roce nastoupil do dělnické profese, kde pracoval 5 měsíců. Našetřil si na výlet do zahraničí a po návratu zpět byl opět v evidenci PÚ: „…no a teďka půl roku na pracáku…(…).. to jako se mi líbí, ještě neumírám…“ V současnosti pracuje jako elektrikář.
Pouze jednou v životě zažil to, že si k někomu cizímu přisedl v hospodě, po dlouhé době kdy chodil na pivo do jedné hospody a z vidění se znal se štamgasty, tak s nimi začal sedávat více, on pil piva, oni kouřili trávu. Začal s nimi občas kouřit také. Když pracoval v obchodě (viz práce) scházeli se kamarádi u něj: „…jako byla tam pohoda…(…)…jsme tam hulili..ideální coffee-shop…“. I dnes se mezi kamarády vnímá podobně jako ve škole: „…pořád su ten šašek..to bylo základní stanovisko…“ a to paradoxně ke svému věku vzhledem k ostatním: „…no já většinou jsem byl starší, ale vypadal jsem mladší…“ Stýká se prakticky pouze se známými uživateli: „…tak jsou to asi vazby výhradně s těma zhulencama…(…)…,,to už je velice úzké spektrum…asi tak pěti až šesti lidí…“
S lidmi se ale celkově stýká minimálně, včetně party. Většinu času tráví sám. „…jsem prakticky neměl žádný koníčky..(…)..veškerej volnej čas věděli rodiče, že do mě musí lít nějakým způsobem tu školu…“ Bavila jej jízda na kole, při které se paradoxně bronchitis neprojevovala. Vzpomíná že jej chvíli bavilo pracovat s elektronickými věcmi „…elektronický součástky jsem oživoval… (…) ale většinou to nefungovalo, z 80%… ale bylo to milé, byl to substituent, snad toho konopí, pěstování….(…) teď už jenom to konopí převážilo…“
V 16 letech si dal poprvé pivo. Pravidelně pivo pil během práce sladovně: „…přestože jsem ještě furt nehulil, pil jsem piva, těch pět,…“ V prostředí hospody se postupně seznámil s kluky z party (viz 3 – vrstevnické skupiny). Poprvé se opil v 18 letech. Až do 20 let pil pravidelně 3 – 5 piv denně.
Cigarety nekouří. Poprvé si dal trávu v 19 letech s kamarádem: „…líbilo se mi to, ten stav vědomí…“ Pak po půl roce začal kouřit pravidelně. Sám si pěstuje. Kouří s občasnými přestávkami 7 let ve frekvenci téměř každodenní. Nikdy neprodával. LSD asi 4 krát v životě s kamarády. Podobně s lysohlávkami. Nenachází žádné zápory na kouření marihuany: „…ani zdravotní ani jiný…důsledky bronchitis 100% zmizely, prostě, nevím co je hlen už tak 4 roky…“ Svůj postoj ke konopí vyjadřuje jednoduše: „…konopí je nejvyšší rostlina samozřejmě…nejvyšší vůbec bytost, co může být …(…)… to je prostě chleba to konopí… “ je velmi pečlivý v tom, aby nekouřil v prostředí, kterému nevyhovuje, či lidmi s kterými nechce: „…já hulím téměř výhradně, když si předem připravím ideální sterilní podmínky…“. Naopak, vnímá významný klad na užívání marihuany, kterým je možnost podívat se na věci z jiného úhlu nebo usmířit se sám se sebou …“prohrnout to„..“konopí je na resuscitaci„…..Když ještě nekouřil marihuanu, cítil se „…100x hůř…“ a teď už jsem na „..90 procentech normálního způsobu konfrontace, díky těm brkům…“)
Pouze výjimečně kouří nepřipravený v situaci náhodného setkání s někým známým. S policií nikdy konflikt neměl (ve vztahu k droze).
Matka ví, že kouří marihuanu, nicméně vůbec nemá představu, jak často ji Pavel užívá (tj. že kouří denně), a kdyby to zjistila, mohl by to být, dle jeho názoru, dost velký problém….
Poslední dobou se zavírá ve svém pokoji a styk ze světem chápe jako nutné zlo: „…doma si prostě odbudu tu konfrontaci, zevní nezbytnou, než proběhnu do toho pokojíčka nebo než si něco uvařím…“. Na televizi se Pavel nedívá vůbec. Pouze občas čte noviny – nechodí na záchod, ale močí do kbelíku a kálí do novin u sebe v pokoji. Čte „…výhradně při kálení – článek přeruším, když dokálím, nečtu dál…(…)…když je tam třeba někdo velice slušnej, tak do nich nekálím, ale když je tam Severa, tak do nich seru nadšeně…myslím, že to má nějakou magickou funkci částečně…“ říká žertem. Zbytek času tráví rozjímáním a zahloubáním ve svém pokoji, většinou pod vlivem konopí. Hudba není pro Pavla příliš významná a když už něco poslouchá, tak spíše alternativu. Knih také moc nepřečte, Zaujal jej Osho, a nějaká další produkce Votobie apod.
Nikdy neměl žádný bližší sexuální vztah nebo zkušenost. Na sexuální vztah se ženami se ve svých 27 letech cítí nezralý: „…jsem nevyzrálý k tomuto…napsal jsem si někdy „nakonec poprvé zamrdám“…(…) teďka, že záměrně do toho nejdu…(…) já su dítě, mentální, v dost značných aspektech…“
Udává že občas trpí depresemi. Jejich zdroj dává do souvislostí tím, že: „… prvopočátek je asi deprimace z konečné existence, možná kterou jsem si uvědomil v 8 letech poprvé… to je asi zdroj takové…“ (otázka tazatele: „Jakože smrti?“) „Jo, smrt.. prostě konec existence bytí…. Teď už jako intelektem si to umím prohrnout, že nezastresuju, ale já vím, že nakonec asi stejně zastresuju…to každej…jsme zvířátka, který začaly a skončijou (…) každej svatej muž nakonec stejně musí zastresnout…v hodině smrti…“
Aktuálně (doplněno po několika týdnech po provedení interview) pracuje u Technických služeb – jezdí na motorové tříkolce, na které má přidělaný vysavač a sbírá psí výkaly. Během zpracování tohoto článku 0došlo k další změně a u nyní pracuje jako elektrikář v tomtéž podniku.
Z rekonstruovaného LS je zřejmé, že určité bizardní projevy a skutečnosti by nikdy nemohly nastat nezávisle na sobě bez vnějších podmínek, které je umožnily. Z této interakce je zcela bez jakýchkoli pochybností zřejmá úzká souvislost psychologických a sociálních faktorů. LS Pavla odpovídá v hlavních znacích profilu, který byl pojmenován jako „automedikace,“ tedy profil v jehož ústředních vztazích dominují kategorie vědomé či nevědomé kompenzace duševních či somatických poruch a problémů a kde droga sehrává roli ústředního prostředku těchto kompenzačních mechanismů.
Při analýze LS se postupně začaly objevovat zajímavé souvislosti. Analyzované případové studie vytvořily několik skupin, které vykazovaly podobnost v kombinace ústředních kategorií vzhledem k tématu vulnerability k užívání OPL. Pokusili jsme se na tyto podobnosti zaměřit a vytvořit typologické jednotky, ty jsme pracovně nazvali „profily“.
Při tvorbě tzv. profilů jsme se snažili držet určité šablony, tedy souboru charakteristik, které popisují co největší část takové (dodatečně vytvářené) skupiny uživatelů. Úroveň případových studií je však zatížena takovým množstvím individuálních odlišností a specifických konstelací faktorů, že podobnou práci dovoluje pouze do určité míry. Míra zobecnění s níž pracujeme je tak do jisté míry zavádějící jednak malým počtem zohledněných případů a dále nemožností ověřovat vztahy prostřednictvím standardizovaných metod a postupů. Je proto nutná velká zdrženlivost k závěrům k nimž analýza dospěla a výsledek stále považovat za spíše pracovní verzi připravenou pro další pokračování ve výzkumu.
Identifikované faktory ovlivňující vulnerabilitu jsou pojímány indiferentně. Tedy jako faktory, které při za různých konstelací nabývat různých kvalit. Stejně jako v jednom případě mohou působit pozitivně a jako podpůrné mechanismy, za jiné konstelace se mohou jevit jako výrazně komplikující faktory zhoršující pravděpodobnost dobré prognózy při terapeutickém zásahu atd.
Dále prezentovaný model profilů nemůže být samozřejmě vyčerpávající a představuje určitý soubor charakteristik, dle něhož lze na základě klinických projevů konkrétní profil identifikovat. Reálným omezením však samozřejmě je určitá míra idealizace těchto profilů, neboť ty se u reálných případů mohou vzájemně kombinovat (a většinou také vzájemně kombinují) a samozřejmě, že jedná-li se o jevy procesuálního charakteru, je každý statický model a popis omezující a nepřesný. Tyto nedostatky jsme se pokusili řešit při popisu průběhu (tedy zjednodušené a schematizované formě zachycení procesu), kde nám šlo o zachycení typického scénáře vývoje spolu se zvýrazněním míst v nichž riziko začátku a pokračování užívání drog je nejvyšší.
V celkovém 2D modelu vztahů jsme se pro každý profil pokusily zvýraznit konstelaci ústředních kategorií (reprezentujících hledané faktory) typické pro ten který profil. Je důležité zopakovat a zdůraznit, že hledané faktory zvyšující vulnerabilitu vzhledem k užívání OPL mohou být reprezentovány i větším počtem kategorií nebo dokonce pouze jejich vztahem (či vzájemnou konstelací kategorií a vztahů). Tato skutečnost je nesmírně důležitá pro jakoukoli interpretaci závěrů a úvah nad jejich využitím, neboť na takové úrovni analýzy, je již nutné ověření standardními nástroji a větším počtem případových studií.
Při popisu každého profilu jsme zvolili následující strukturu:
U posledních dvou jmenovaných se jedná o pokus rekonstruovat průběh vývoje symptomů a možnosti práce s nimi. Zde tedy vědomě do jisté míry překračujeme možnosti samotných dat a vkládáme do nich své představy a zkušenosti z práce z terénu. Samozřejmým rizikem takovéhoto kroku je, že se materiál odchýlí od reálných dat a stane se více vypovídajícím o výzkumníkovi a jeho konstruktech. I přes toto zmíněné riziko jsme se i z tak relativně malého množství dat pokusili zformulovat naši představu o možnostech včasné identifikace a intervence opřenou o data z výzkumu. V případě pokračujícího výzkumu pak může být jistě velmi zajímavé vzájemně konfrontovat výsledky.
„Průměrné dítě“ je jako profil uživatele (dále jen PDF) charakteristické tím, že není ničím zvlášť nápadné. Rodinné zázemí bývá průměrné, nijak zvláštní, stejně jako sociální zázemí rodiny (v rámci širších norem společnosti). Výsledky ve škole mívá průměrné, s kamarády ve škole i v partě vychází obvykle dobře, bez dalších zvláštností. Nemívá nijak odlišné názory na život, na sebe, na společnost – vše součást majoritního proudu ve stejně staré populaci vrstevníků atd. Mívá podobné problémy obtíže jako většina ostatních dětí. Právě vlastnost, že takové dítě není ničím nápadné dala jméno i celému profilu. Ke zkušenosti s drogou přichází obvykle ve věku, kdy tuto zkušenost učiní největší část populace v jeho věku. Charakteristické je, že v drtivé většině případů tuto učiní v partě či při nějaké společenské události. Velmi častým projevem je, že takové dítě chce (samo) být stejné jako ostatní a nijak moc se neodlišovat a projevy jinakosti vnímá indiferentně, spíše však negativně. Největší vliv na opakování zkušenosti s drogou, druh drogy i způsob aplikace má parta (velmi výrazný je podíl a vliv settingu). Typické a charakteristické pro tento profil je spojitost s partou, tedy okolnostmi spojenými s místem bydlení, školy atd. Velmi časté jsou pouze spíše povrchní zájmy, převládají spíše příjemné a „pohodové“ aktivity nevyžadující velké nasazení a oběti. Trávení volného času bývá spojené s hedonistickým přístupem pobavit se, uvolnit se, odreagovat se, nenamáhat se atd. Nízká výkonová motivace, nízká cílevědomost a úroveň aspirace. To souvisí s poměrně výrazně pasivním přístupem. Ten bývá narušen především tehdy, kdy se ocitne v nesouladu s ostatními (jiné oblečené, účes, nevlastnění určité věci jako odznaku atd.). V takových situacích se pak může objevit nečekaně velká motivace změnit nežádoucí stav (jít na brigádu a vydělat potřebné peníze, podstoupit nějakou zkoušku atd.). Dochází-li ke změnám, neděje se tak obvykle na základě vlastní aktivity PDF, ale v důsledku vnějších změn a tlaku.
V případě, že se PDF dostane do party či kolektivu kde se objeví drogy, nechává se často unést největším „proudem“, tedy přidá se k převládajícímu názorovému poli. Vliv vrstevníků se tak pro tento profil ukazuje jako naprosto klíčový. V případě, že v partě pozvolna začne docházet k častějšímu kontaktu s drogou a ze strany PDF nenastane nic neobvyklého, začne užívat drogy tak jak se konstituuje kontext užívání v dané partě. V případě, že nedojde k výskytu zdravotních problémů u někoho v partě, není často po dlouhou dobu možnost tuto skutečnost objevit, neboť výskyt zvláštností je spíše výjimkou. Často jediným problémem který nastává, jsou problémy spojené s tím, že se užívání „prozradí“ – tedy že se na ně přijde ve škole či u některého z dětí v rodině. Kategorii takových vlivů můžeme jednotně označit jako sociální – neboť vycházejí z okolí, nikoli ze členů party samotných. Na dalším průběhu (tedy negativní či pozitivní prognóze) se nejvíce podílejí faktory zvyšující vulnerabilitu (viz).
Mezi nejvýznamnější faktory ovlivňující individuální vulnerabilitu patří v případě PDF jednoznačně rodina či partner/ka u starších. Čím kvalitnější (vřelejší, stálejší, důvěrnější) je vztah mezi rodiči či partnery PDF je podpora největší. Se snižující se kvalitou podpory a kontaktu, se prodlužuje doba, kdy se o zneužívání u dítěte někdo dozví a současně se zvyšuje pravděpodobnost, že nebude možné využít podpory rodiny pro terapii, což u mladších dětí je výrazně negativním faktorem. Násobit se tento vliv může uplatněným výchovným stylem, který u dítěte může zformovat velmi negativní postoj ve smyslu důvěry a sebedůvěry, tedy dvou velmi významných kvalit podílejících se na případném terapeutickém procesu. Dalšími negativními faktory jsou nižší sociální statut rodiny (nižší příjem, míra izolace rodiny, vzdělání rodičů a celkové nadání a inteligence dítěte).
Podstatnou je však charateristická kombinace malé motivace k aktivní činnosti a vytváření vlastního prostoru. Tedy velmi malé nasazení a motivace k vyhledávání zájmů, koníčků apod. Typické je pasivní očekávání od okolí, malá schopnost zorganizovat si vlastní čas. Výrazně přitěžující je pak komplementártní nezájem rodičů a jejich pocit že není nutné v dítěti podporovat cokoli co by je odlišovalo od kamarádů. Naopak jsme se zde setkali v něolika výrazně rizikovými kombinacemi, kterými jsou silnější potřeba uniformity u rodičů či dokonce přímo strach a úzkost z jinakosti a odlišení se od ostatních. To v konenčném důsledku také výrazně strhává dítě zpět a ubírá na síle jakýmkoli kreativním projevům.
PDF je charakteristický tím, že případné zneužívání se nijak zvláště neprojevuje. PDF je typický svojí průměrností, neodlišováním se a právě to činí případnou možnost včasné identifikace velmi komplikovanou. Většinou dochází k tomu, že se stane „chyba“ – tedy situace kdy například někdo z party má nenadále potíže s játry či krevním tlakem po požití lysohlávek a nikdo není schopen stav zvládnout a dotyčný skončí na JIP. Tam dochází k „prozrazení“ toho, že parta dlouhodobě užívá různé látky včetně lysohlávek. Jinou situací může být kdy nedopatřením objeví rodiče či učitel drogu přímo u dítěte. Vzhledem k tomu, že délka užívání může u těchto part být i několik let, může být drogová anamnéza velmi obsáhlá.
U PDF je velmi důležití zvážit všechny okolnosti a při návrhu strategie raději kombinovat více možností. Je třeba si uvědomit, že stejně tak jako mírně indiferentní postoj měl PDF ke světu i sobě v době kdy začal koketovat s drogou, má jej s vysokou pravděpodobnosti i nyní. Motivace bývá velmi nízká a bez spolupráce rodiny se účinnost terapie výrazně snižuje. Čím dříve intervence přijde, tím větší na naději na úspěch. Ze všech ostatních profilů, je včasná identifikace PDF užívajícího drogy nejvíce náročná a nejobtížnější pro absenci či obtížnou „čitelnost“ vnějších projevů takové činnosti.
Komplikací je především nezájem rodiny a horší vztahy (emoční kontakt a podpora dítěte). Samozřejmě v kombinaci s nízkým vzděláním a příjmem rodičů. Dalším výrazným problémem může být silná vůdčí osobnost party (v kombinaci s výrazně psychopatickými rysy) a naopak tendence či sklon k výrazně submisivním vzorcům chování na straně PDF. Paralela pak je u starších PDF jejich partner. Dalším negativním vlivem u PDF bývá při sníženém sebehodnocení, současné odsouzení a devalvace kolektivem ve škole.
Profil „výkonné dítě“ (dále jen PVD) je velmi zajímavým a specifickým profilem. PDV odráží z největší části nenaplněné či necitlivě přenášené ambice rodičů (či rodiče) a očekávání od dítěte. Pěstování velmi vysoké výkonové motivace a často i extrémně vysokých nároků a cílů, vedou u dítěte často k postupnému vyčlenění z kolektivu – ovšem na rozdíl od jiných profilů, PDV je schopen s tímto handicapem existovat a často si svoji osamělost umí „racionálně“ zdůvodnit. Postupná izolace pak svádí k ještě vyšší metám. Postupem času dochází ke vzniku introjektu a čím silnější je tento vnitřní rodičovský introjekt, tím usilovnější a výraznější bývá snaha naplnit jeho poslání. Nejrizikovějším obdobím je střední a případně vysoká škola. Oblast není rozhodující. U několika participantů této skupiny se bylo možné setkat s velkým nasazením až posedlostí v oblasti práce. Ovšem stejně tak možné je uplatnění např. ve fitcentrech (kde se může jednat o propojení s problémy s přijetím vlastního těla apod.), u koníčků kterým je obětováno naprosto vše atd. Podstatným rysem je, že droga je prostředkem k ještě lepšímu a dokonalejšímu výkonu. Je tedy v roli prostředku umožňujícího lépe a snadněji dosáhnout požadovaných met. Proto se v drtivé převaze jedná o stimulanty či směsy obsahující stimulancia. Kromě toho pak samozřejmě anabolika a steroidy atd.
Čím více začíná PDV chápat poslání rodičů více jako své poslání, tím začíná být usilovnější ve svém nasazení. Velká touha po dobrém výsledku a rychlém a výkonném zvládnutí (někdy může být negativní průběh naopak posílen snahou dosáhnout výsledků s co nejmenším nasazením – to však u tohoto profilu není obvyklé), pokud nestačí tělo (např. u sportovců) nebo mozek (u studentů) začíná PDV hledat jiné řešení, protože další zvýšení úsilí již nevede ke zlepšení výkonu. Je tak otázkou informací a možností PDV kdy přijde na možnost řešit problém přes nějakou látku. U sportovců se jedná u tohoto profilu o dopingové látky (většinou záleží na mnoha dalších faktorech zda a kdy sáhne i po nelegálních), u studentů se jedná v drtivé většině případů o speed (amfetamin, metamfetamin atd.).
Jak bylo poznamenáno, opět klíčovým mechanismem v konstelaci k vulnerabilitě jsou u PDV rodiče. Čím větší důraz a nereálnost v požadavcích rodiče od dítěte mají, tím patologičtější vzorce se obvykle vyvíjí. Kolektiv může u PDV paradoxně sehrát spíše korektivní úlohu, díky tomu, že dítě má možnost srovnání – problém může být při současném výskytu pocitů méněcennosti (který není u PDV ničím neobvyklým) nebo skutečně nižší výkonnost (tedy reálně horší výsledky než u vrstevníků), což může zvýšit napětí a vybičovat k dalšímu úsilí. Podobnou roli může sehrát případný partner či partnerka, kteří mohou za určitých okolností sehrát kompenzační roli, stejně tak jako prohloubit maladaptivní, v tomto případě především sebedestruktivní vzorec chování. Sociální sankce bývají výjimečné, neboť PDV si většinou dobře uvědomuje, že droga není ideálním řešením a je si často (min. z počátku) vědom možných následků. Největší rizika jsou spojena se sebepoškozením a ublížením si na zdraví. PDV často mívá v pracovní kariéře sklon k workoholismu spíše v negativním smyslu slova.
Ačkoli by se mohlo na první pohled zdát, že PDV je snadno rozeznatelný a identifikovatelný v kolektivu, opak je pravdou. Tito jednici jsou často relativně velmi nenápadní, dokud u nich vnitřní puzení k výkonu nepřekročí určitou hranici. Mezi dětmi se PDV projevuje jako velmi socializované, cílevědomé, zralé a „dospělejší“. V tom tkví současně jistá záludnost, neboť za to vše je okolím (dospělými) spíše oceňováno a naopak vrstevníky izolováno. U dítěte to často vede k potvrzení, že tato cesta je správná. Skutečně rozeznat tento profil lze jen velmi citlivými pozorováními kolektivu dětí (či pracovního kolektivu) se snahou získat informaci kolik úsilí a snahy musí děti vynaložit aby dosáhly výsledku (a srovnat úroveň jejich aspirace vzhledem k výkonu). Obvykle k identifikaci dochází v situaci, kdy jedinec začne opakovaně selhávat za současného prudkého nárůstu ambicí a nereálných cílů. Častou situací je úplné vysílení organizmu a jeho selhání – obvykle se až zde objeví souvislosti s enormním vybičováním a stimulací nějakou látkou.
Možnosti včasné intervence jsou dány především mírou sebereflexe a zachování dostatečně kvalitního kontaktu s okolím. Bohužel častěji dochází k tomu, že PDV není ochoten do poslední chvíle připustit, že něco není v pořádku a dokud nedojde k velmi závažným pochybením či dokonce zdravotním a sociálním selháním, není ochoten k dialogu (někdy ani potom ne). Práce je velmi náročná a obecně lze říci, že čím inteligentnější PDV je, tím je práce často těžší.
Jednou z největších komplikací bývají velmi sofistikované a propracované racionalizace, kterými se PDV brání jakýmkoli narušením jak ze své strany, tak ze strany okolí. K tomu se často přidává velmi zatěžující skutečnost společenského schválení a ocenění nadměrné práce a úsilí. U dětí bývá komplikací postoj rodičů, kteří často naprosto nechápou v čem by mohl být problém, když jejich dítě je tak skvělé a dělá nejen to co se po něm chce, ale ještě tolik navíc. Jak bylo poznamenáno, party či vrstevnická jiná skupina může mít i pozitivní kompenzační funkci, ovšem častější je určitá izolace, kterou lze v tomto kontextu považovat za spíše komplikující faktor.
Profil „sociálka“ (dále jen PS) je pravděpodobně v rámci populace relativně novou typologickou jednotkou, početněji se vyskytujícím až po roce 1989 – díky změně socioekonomických podmínek. Děti zařaditelné do tohoto profilu se vyznačují několika charakteristikami (a přestože lze zřetelně rozeznat minimálně dvě podskupiny, budeme se držet jednoho dělení). Především se jedná o děti z rodin, které jsou ze sociálně slabších rodin (nezaměstnaný rodič či rodiče, malý příjem rodičů, bydlení v laciném bytě – často u prarodičů či nájmu v malých či jinak nevhodných prostorách, jinak handicapovaných rodin – zdravotní postižení, příslušnost k etnické minoritě atd.). To však samo o sobě je pouze předpokladem – nejdůležitějším znakem je to, že toto vše si dítě velmi palčivě uvědomuje a představuje to pro něj určitou blokaci směrem k vrstevníků či autoritám či institucím. V kolektivu často PS nacházejí odezvu – jejich horší oblečení, účes, doplňky, nemožnost mít mobilní telefon, nedostatek peněz na zábavu a utrácení, u etnických minorit pak odlišnost v jazyce, chování, chápání určitých kulturně daných kontextuálních informací apod. jsou vším, co těmto dětem velmi komplikuje velmi navazování vztahu s vrstevníky a často je přímo žene z kolektivu ven. U osobnostně disponovanějších PS to vede k určité izolaci, kterou dokáží zvládnout adaptivními mechanismy (větší úsilí, nacházení náhradních kompenzujících vztahů apod.). Část dětí však není schopna situaci adaptivně řešit (obvyklé zejména u autoritativních rodičů, vyskytujících se silnějších pocitů méněcenosti atd.) a dochází k hluboké frustraci, kdy všechny hodnoty, které jsou dítěti odepřeny, se stávají stále významnějšími a dítě jim přikládá stále větší úlohu.
V rámci PS lze identifikovat minimálně dva možné scénáře:
Oba scénáře jsou vysoce rizikové a představují velmi závažný problém pro případnou intervenci. Rizikovost je dána především nevyváženým postavením vzhledem k vrstevnické skupině. Přitom se nemusí jednat o reálný nepoměr, ale o nevyváženost prožívanou především na straně PS – právě tato prožívaná nevyváženost je klíčovým handicapem.
Jak bylo řečeno, profil PS vzniká nejčastěji v rodinách s určitým sociálním handicapem. Pokud však hovoříme o určité prožívané nevyváženosti, je třeba zdůraznit, že tento jev je generačně přenášen výchovou a že je to právě rodina, která takové prožívání posiluje (výroky typu: „necpi se mezi ostatní a dopředu, budeš z toho mít jen problémy“ nebo „pamatuj jsi že jsi pro ně vždycky jen póvl a budou tě využívat a nikdy s nimi nebudeš na stejné úrovni“ atd.). Tato rodinou sdílená „křivda“ a maladaptivní vzorce se pak mohou stát jádrem generujícím uvedené postoje v dětech pocházejících z podobných podmínek. Průměrnost pro PS znamená hlubokou podprůměrnost a důkaz o vlastní neschopnosti potvrzující jeho status. Málokteré dítě PS má však sílu tomu odolat a vyrovnat se s tím, proto častěji dochází ke kompenzaci prostřednictvím jiných mechanismů. Celkově tedy vzdělání rodičů, profese rodičů, příjem rodičů, místo bydlení apod. jsou nejčastějšími faktory zvyšujícími vulnerabilitu. Samozřejmě že takové faktory jako výskyt alkoholismu v rodně (za který se tyto děti hluboce často stydí) jsou násobiteli předchozích. Velmi vysoce rizikovým faktorem u žen, násobícím celkovou vulnerabilitu je situace kdy mladá žena (přitěžující faktory: nižší intelekt a výrazné vztahové problémy v rodině) naváže nevyvážený vztah se starším partnerem užívajícím drogy.
Profil PS poskytuje relativně spoustu možností včasně identifikace ze strany především pedagoga či školního psychologa spolupracujícího s pedagogem. Samotné sociální poměry rodiny jsou první výzvou k pozornosti. Posměšky, častá šikana, „vystrčenost“ z kolektivu, uzavřenost či naopak rušení, projevy zlomyslnosti a zloby nebo naopak naprostá neschopnost se bránit vrstevníkům apod. Často nezájem rodičů, zanedbanost atd. – to vše jsou naprosto jasnými vodítky. Zdánlivý obrat k lepšímu, může v tomto případě být právě známkou začátku užívání – respektive zapojení nového kompenzačního mechanismu. Není neobvyklé, že právě tyto děti mohou být těmi, kdo do školy přinesou drogu – právě droga přístup k ní může být dlouho hledaným nástrojem jak se dostat do kolektivu a mít v něm nějakou váhu. Bohužel většinou v těchto případech dojde k naplnění „scénáře“ a učitelé či ředitelé v případě nálezu drogy naprosto do posledního písmene splní očekávání: vše se hodí na PS, které nese zodpovědnost i za ostatní (tento scénář pak obvykle ústí do velmi rizikového užívání a úplného drop out efektu).
Z možností včasní identifikace vyplývá současně možnost včasné intervence. Při všasné identifikaci je na místě zvážit pečlivě další strategii, neboť psychoterapie je příliš zužující a je třeba zapojit též speciálního pedagoga a případně sociálního pracovníka. Bez spolupráce všech těchto složek je naděje na úspěch velmi malá. Právě zohlednění více rovin problému a přihlédnutí k tomu, že PS z těchto rodin mívají velmi malou podporu a naopak se rodina často staví tak, že působí jako negativní faktor, je nezbytné aby intervence byla jemná a citlivá a přitom dokázala vyjít vstříct potřebám PS. U straších jedinců může být výhodou jejich relativní samostatnost, ovšem na druhou stranu se potýkáme z nevýhodou toho, že postoj charakteristický pro tento profil bývá velmi zažitý a internalizovaný.
Jak bylo opakovaně zmíněno, jde především znovu o rodinu. Ovšem ani škola není právě za současných podmínek pozitivním faktorem. Naopak se lze často setkat s obrovskou necitlivostí a „slepotou“ ze strany zejména ženské části pedagogických sborů, které bohužel často svých chování pouze podporují maladaptivní vzorce chování dítěte. Především tím, že reagují podobně jako vrstevníci či cizí lidé okolo – svojí vysokou konformitou dítěti potvrzují očekávané vzorce. Jak již pak bylo popsáno v průběhu klinického obrazu, je škola jako celek institucí, která se dosti obvykle podílí negativně na tom, že PS bude mít svoje očekávání z rodiny pouze potvrzeno nejen na úrovni rodiny, ale i úrovni instituce, potažmo společnosti.
U participantů zařazených do této skupiny bylo z analýzy LS patrné, že specifické projevy chování kterými si tato skupina „vysloužila“ svůj název, se prakticky vždy vztahují k již velmi ranným obdobím a že s nimi bylo možné pracovat – charakteristické je, že místo toho se tyto projevy setkaly s nepochopením a neschopností adekvátního řešení. Velmi často jsme nacházeli mezi těmito participanty nediagnostikované LMD nebo diagnostikované, avšak bez adekvátních opatření. Vedlo toho se zde objevovaly případy s problémy evidentně mající souvislost se vztahovými problémy v rodině (často velmi náročné a dramatické rozvodové řízení rodičů v ranném věku či patologické vztahy mezi rodiči).
V souboru objevily tři základní scénáře toho, kam vývoj participantů v této skupině vyústil a které lze dělit na:
Všem třem scénářům je společná vysoký sklon k manipulativnímu a „využívajícímu“ způsobu jednání a zacházení se svým okolím, které vnímají spíše jako prostředek k dosažení a uspokojení svých potřeb. Přestože popis odpovídá velmi maladaptivním formám projevů, v souboru jsme se nesetkali s více „socializovanými formami“ jednání odpovídajícími právě tomuto profilu, ačkoli takové rozhodně jsou. Velmi charakteristickou skutečností byl vždy velmi špatný emoční kontakt a podpora ze strany rodičů (či rodiče u neúplných původních rodin) a současná absence jiné vztahové osoby dostatečně kompenzující tento stav.
Pomineme-li oblast rodiny (neboť do ní až do manifestace problému nikdo nemůže pochopitelně zvenčí nezasáhnout ani ji ovlivnit), pak již na úrovni předškolních zařízení participanti spontánně udávají a popisují své problémy s okolím. Nadměrná živost a pohyblivost, obtížná zvladatelnost a neposednost vzbuzující u okolí nevoli, časté drobné i větší úrazy, rozbité věci atd. Sami si vzpomínají na to, že se chovali agresivně k ostatním dětem, brali jim hračky a jinak provokovali. Přítomné jsou též různé méně obvyklé projevy neodpovídající věku dítěte. Při přechodu na základní školu jsou charakteristické obrovské problémy s adaptací na nové prostředí a lidi. Velké problémy s disciplínou, velká nepozornost a roztěkanost. Velmi často již v nejnižších třídách ZŠ se začínají objevovat první známky sociálně patologického jednání – agrese k ostatním dětem, drobné krádeže, opakované lhaní, drobné podvody, záměrně provokují učitele, kouření, někdy též čichání těkavých látek apod. Nesmírně zajímavé je, že téměř všichni participanti této skupiny mají společný prožitek toho, že okolí místo zvýšené pozornosti (o kterou tyto děti často přímo těmito prostředky bojují) reagovalo velmi agresivně, nechápajícím způsobem a vše se řešilo kázeňskými postihy a omezeními – což zákonitě vedlo eskalaci problémů. Velmi zajímavým (v praxi známým) je poměr chlapců a dívek – tato skupina byla v souboru tvořena drtivou převahou chlapců. Jejich zkušenost s prvním stupněm základní školy je zkušeností kterou lze shrnout a popsat jako sekundární patologizaci vlivem zcela neadekvátního chování většinou ženských postav mezi pedagogy. Nátlakové řešení (zákazy, příkazy, různé formy a intenzita trestů) jsou těmto lidem důvěrně známy.
Záměrně se zde nepouštíme do diskuse nad problémy biologických (dědičných) predispozic k určitým formám a projevům psychopatických osobností, ani různému podílu a míře tzv. „sekundární psychopatizace“ vlivem rodiny (vzor a výchovné scénáře), včetně vlivů širšího okolí (školy, party atd.). K těmto diskusím není tento výzkum schopen na této úrovni přinést žádné relevantní výsledky – naším cílem stále je vyhledávat a prozatím bez určování váhy identifikovat všechny potenciální faktory a vlivy, které se mohou podílet na rychlejším a hlubším rozvoji maladaptivních projevů spojených s užíváním OPL k nimž může být (za různého uvažovaného potenciálu) biologická dispozice (či nemusí být a jedná se o sociálně-psychologicky podmíněné vzorce chování).
První zkušenost s OPL se objevuje ve velmi nízkém věku a má od samého začátku charakter spíše škodlivého užívání, nežli dlouhé přechodové formy rekreačních užívání a vzorců – typické jsou problémy s kontrolou a sebekontrolou. S tím souvisí i výrazně rizikovější vzorce užívání a horší ovlivnitelnost těchto projevů.
Nižší vzdělání rodičů, horší sociální podmínky (není podmínkou), malá podpora rodiny a kvalitní vztah k rodičům, neúplná či konfliktní rodina, nevhodný výchovný styl, styl trestů, málo podnětné prostředí, zanedbaná diagnostika, protipřenos učitele/ky, Dítě vyžaduje mnohem větší pozornost a čas trávený s ním, obvyklá je určitá emoční nezralost
Děti, které lze na základě popsaných charakteristik zařadit k tomuto profilu přiřadit je mezi ostatními dětmi obvykle snadné identifikovat. Upozorňují na sebe svým chováním, kterým se nápadně liší od vrstevníků. Kromě nadměrné živosti, pohyblivosti a nezvladatelnosti se obvykle projevují i různé asociální reakce jako např. extrémní trápení zvířat (např. i usmrcování koček, psů atd.) nebo bezohlednost vůči vrstevníkům (opět většinou velmi výrazná a nápadně odlišná od chování ostatních dětí). Výjimkou nejsou ani podobné neobvyklosti jako sexuální projevy ve velmi nízkém věku často spojené s agresí, brzká zkušenost s cigaretami atd. Jak ukázala analýza, velmi spolehlivým indikátorem jsou reakce okolí, zejména pedagogů. Okolí většinou reaguje velmi negativně, nechápavě a podniká protiopatření která se nejčastěji zcela míjí účinkem a roztáčí se tak spirála bez řešení na konci. Čím později se začne s problémy pracovat, tím horší je prognóza a z výsledků analýzy LS se zdá, že značná část této skupiny je poznamenána něčím co nazýváme sekundární psychopatizací, tedy že vliv prostředí sehrál na formování chování a postojů vyznačujících se psychopatickými rysy zcela zásadní roli.
Možnost intervence není u tohoto profilu tak zásadně poznamenána problémy s identifikací jako je tomu u některých jiných profilů. Naopak, relativně snadná identifikace umožňuje velmi včasné zachycení a identifikování. Zásadní problém pro možnost intervence však představuje její realizace. Jak ukazuje zkušenost participantů, byli svým okolím prakticky téměř až stigmatizováni a odsuzováni, ovšem prakticky ani v jednom případě se nenašel nikdo (kombinace s disfunkčními rodinami), kdo by se takto zvláštním dětem dokázal věnovat s potřebnou trpělivostí a péčí. Nejčastější reakce pedagogů ženského pohlaví a vyššího věku na prvním stupni ZŠ působí naopak jako katalizátor v procesu zhoršení a prohloubení maladaptivity popisovaných projevů. Z terapeutického hlediska lze hovořit o nezvládnutém protipřenosu ze strany pedagoga, jinými slovy že obvykle pedagog přistoupí na scénář rodiny a začne se k dítěti chovat stejně nebo se naopak zcela oddělí a začne chovat opačně. V obou případech reaguje více sám na sebe než na dítě které v něm tyto reakce provokuje.
Výrazně disfunkční rodinné prostředí vytvářející podmínky pro formování tohoto profilu je současně také faktorem výrazně komplikující možnost intervence. Rodiče nemají zájem k jakoukoli pomoc, odmítají ji a naopak v nich podobná snaha vyvolává agresi. Často díky obviňují z toho, že je rodině věnována přílišná nežádoucí pozornost a trestají je za to. V mnoha případech se jedná u minimálně jednoho z rodičů o psychopatii. Druhým rodič se často jeví jako selhávající v ochraně a podpoře dítěte. U starších participantů byl zřetelný vypěstovaný popisovaný postoj uzavřenosti, neochoty vstoupit do kontaktu a odmítání pomoci. Další výraznou komplikací mohou být často extrémní projevy násilí různých dalších nepřípustných forem jednání, které dříve, než může přijít jakákoli pomoc, v podstatě takovéto dítě či mladého člověka zcela diskvalifikuje z kolektivu či přímo školy atd. Dále se může jednat o nekooperující kolektiv pedagogů ve škole, který se násilným normativním způsobem pokouší řešit takové chování. Tedy situace selhávající podpory pedagoga který se snaží pomoci školou (ředitelem či ostatními pedagogy) a který nakonec zůstává osamocen. V neposlední řadě je pak velmi závažným nedostatkem špatná a příliš pozdní diagnostika. Pro část participantů bylo shodné určité počáteční nastavení ke spolupráci a otevřenost, které se však velmi rychle ztrácely a každá další negativní zkušenost již handicap jen prohlubovala za současné absence mechanismům kteréby naopak popisované problémy mohly alespoň do určité míry kompenzovat.
Tento profil reprezentuje relativně velmi nesourodou skupinu participantů, jejichž společným znakem, je velmi výrazná tendence a touha zažívat jen příjemné pocity, stavy, být šťastný, spojený, nezažívat nic nepříjemného atd. V některých projevech se může překrývat s jinými bližšími profily („prázdno a peníze“ nebo „automedikace“). Na jedné straně spektra skupiny (profilu) tyto participanty nic nápadného od jejich vrstevníků neodlišuje – tedy relativní nenápadnost mezi vrstevníky a absence výraznějších sociálně-patologických či psychiatricko-psychologických projevů. Na opačném konci spektra jsme se u našich participantů setkali s nápadně pasivním životním postojem, absencí koníčků, zálib, neschopnosti řešit a vyhýbání se konfliktům, únikové reakce a vyhýbání se povinnostem apod. Celková lhostejnost k věcem a lidem okolo působí až demonstrativním dojmem.
Velmi silná touha vyhýbat se nepříjemným věcem a zažívat stále stav vysoké příjemnosti, blaženosti a excitovanosti nenarušuje destruktivně běžný princip reality života ve společnosti (škola, práce atd.), nedojde-li k rozvoji silné závislosti. Z dat získaných prostřednictvím interview se nepodařilo ujednotit představu o etiologii tohoto profilu. Zdá se, že se jedná o velmi různorodé důvody k úniku od běžného života bez OPL. Větší část této skupiny tvoří participanti v kategorii dlouhodobých rekreačních uživatelů OPL. Přání být ve stavu pod vlivem drogy je silné a jsou ochotni obětovat velmi mnoho a mezi ostatními potřebami je staví velmi vysoko, ne-li nejvýše. Zřejmě jediným dalším společným znakem této skupiny participantů je to, že nemají jiný způsob, který by považovali za plnohodnotný a srovnatelný s účinkem drogy a kterým by dosáhli uspokojení a příjemný prožitek (např. sport, četba, koníčky atd.). Takové činnosti sice mohou přinášet určité uspokojení a mohou být vyhledávány, avšak participanti je nevnímají jako plnohodnotné „není to ono, není to takové jako když si dám trávu„.
Velmi obtížná komunikace o citlivých tématech nepřinesla mnoho dat potřebných ke kvalitnější rekonstrukci zejména předškolního a ranně školního (1.-4.třída) období v rámci LS. Z dostupných údajů se zdá, že rodiče sehrávají klíčovou roli ve dvou různých smyslech. Sami jako vzor a zdroj podobného postoje k životu, který je tak silný a prodchnutý celou rodinnou, že ovlivňuje veškerý její vnitřní i vnější život. Spojitost (nepotvrzená) se objevila v tom, že se často jednalo o nezaměstnané rodiče. Ovšem významnější se zdá skutečnost, že obdobný životní postoj může vzniknout i jinými událostmi a důležitá je především ona poměrně silná hořkost, rezignace, odmítání pomoci, nechuť cokoli dělat, někdy téměř až nenávist k celému světu atd. Setkali jsme se spíše s mírnějšími formami pro které bylo charakteristické spíše velmi nenápadné, velmi obtížně ovlivnitelné, uzavřené chování a malá ochota diskutovat o podobných tématech. Druhou variantou pak je revoltující postoj dospívajícího člověka v rodině, která je extrémně výkonově zaměřená. Tedy opačná situace, kdy se uvedený pasivní postoj stává nástrojem revolty a vyhraničení se vůči rodičům a jejich životnímu stylu ve spojení s postojem, že „to“ stejně nejde ovlivnit a že se nedá nic dělat, než se snažit si alespoň co nejvíce užít.
Droga má při vstupu do života u této skupiny velmi pozitivní atributy. Rekreační vzorce užívání mohou spíše ve výjimečných případech přecházet v závislost a rizikovější vzorce – volba drog bývá totiž obvykle ze skupiny halucinogenů, kanabis či extáze. Nicméně u některých participantů byla zaznamenatelná tak velká náruživost, že předpokládané riziko vývoje do rizikovějších forem užívání se jeví být reálné. Je velmi obtížné popsat obvyklý scénář průběhu, neboť z naznačené skladby drog nejčastější volby je zřejmé, že přechod k rizikovým vzorcům užívání či nebezpečnějším typům drog je spojen především s faktory na straně uživatele, nežli faktory spojenými s farmakologickým účinkem drogy. Dlouhodobé užívání drog u participantů tohoto profilu postupně vedlo spíše k prohloubení popisovaných mechanismů, ústících ve větší a větší nechuť s někým komunikovat i něčem jiném, než sami chtějí, cokoli „řešit“ a stahují se více do svého vnitřního světa. Omezují styk s okolím na nejnižší možnou míru a je jim nepříjemné natom cokoli měnit. Tomu přizpůsobují i své prostředí – bydlení, hudba, přátele, práce, zábava (stejná místa, stejné vzorce, minimální obměna). Při tomto průběhu se droga stává ústředním prostředkem uvolnění a příjemných zážitků, nebo minimálně přijatelných zážitků.
Nedostatek či žádné koníčky a záliby, špatný vztah k tělu i sobě, pocity méněcennosti, únikové reakce, neschopnost řešit konflikty, vnější „lhostejnost“ (až demonstrativní), projevuje se obecnou tendencí uhýbat a vyhýbat se úkolům, povinnostem atd. Partner užívající drogy
Možnost včasné identifikace je velmi nízká, či téměř nulová. Důvodem je především volba skupiny drog, kterou jsou především halucinogenní látky, kanabis, extáze apod. U dalších drog je situace samozřejmě odlišná vzhledem ke možným komplikacím. Podstatným znakem je neochota a nezájem o nějakou pomoc a přesvědčení že žádná není třeba. Důležité je třeba podotknout, že se u mírnějších projevů skutečně setkáváme s lidmi, jejichž problémy jsou spíše v rovině psychologické a které je možné řešit spíše v rámci psychoterapeutické léčby k níž chybí motivace. U vyhraněných forem se pak jednalo o participanty s velmi silnou vůlí a tendencí unikat za každou cenu do stavů vyvolaných drogou a kteří normální (střízlivý stav bez drogy) stav považují za nesnesitelný, nepříjemný, nekvalitní atd. Příležitostí identifikace problému tak u tohoto profilu může být např. nápadné nahromadění nezvládnutých úkolů a neschopnost je řešit a stálé „lavírování“ a úniky před jejich řešením.
Možnost včasné intervence je nejvíce podmíněna důsledky (vlivem) užívání drogy, tedy sociálními, trestními, zdravotními či psychickými komplikacemi. Jejich množství a intenzita úzce ovlivňují postoj k přijetí nabízené pomoci. V čím nižším věku je participant, tím se zdála celková nastavenost být spíše otevřenější a spontánnější. Bohužel při nezachycení ve škole se s tímto profilem setkáváme až při výskytu vážných komplikací, což je již zbytečně velmi pozdě.
Za pravděpodobně nejzávažnější komplikující faktory lze jednoznačně označit často se vyskytující nedůvěru k okolí a s tím spojené odmítání nových kontaktů a podnětů. To samo o sobě prohlubuje izolaci nebo podněcuje k různým intenzivnějším snahám směrem k partě (většinou s výsledkem dalšího zhoršení stavu). Menší znalost, předpojatost špatný kontakt, odmítání.
Název „prázdno a peníze“ sám o sobě napovídá, že se jedná o participanty pocházející většinou z relativně dobrých až výborných sociálních podmínek. Popisují-li své dětství a rodiny, většinou nehovoří o nějakém nedostatku. Sami vnímají že se jim dostávalo všeho co „si umanuli“ a že po materiální stránce byli (či jsou) dobře zabezpečení. Pouze v některých případech se bylo možné navzdory vysokému standardu setkat s nespokojeností s tímto stavem, to se však v širších souvislostech jevilo jako náhradní zástupný problém (participant si nedostatek v jiné oblasti pojmenoval jako hmotný nedostatek, neboť uvažování v této rovině pro něj bylo snazší, bližší a méně konfrontační). Velmi zajímavým znakem byl častý kontrast mezi prvním dojmem a tím, když participant začal hovořit o svých prožitcích a pocitech. Na první dojem působí velmi spokojeně, společensky, bezproblémově, umí se bavit a je okolo nich veselo, někdy až příliš. Někdy se snaží obklopovat lidmi, hodně pořádat večírky, párty, chodit do zábavných podniků a bavit se velmi dlouho. „Obklopují se lidmi“ tak, jako se někdo může obklopovat starým nábytkem, či věcmi. Vedle toho však při přiblížení je znatelný určitý moment prázdnoty, vyprahlosti, někdy povrchnosti a intenzivního pocitu nespokojenosti. Relativně výrazný byl malý zájem o ostatní, o jejich problémy a snaha chápat je a naopak větší „zahleděnost“ do svých problémů, svého světa, svého „vidění“ věcí atd. Tato menší citlivost a horší kontakt s okolím však opět nebyl patrný ihned – spíše při první dojmu byla patrná velká sociální obratnost. Ta se však zdá být pouze nástrojem k dosažení vlastních cílů – pobavit se, či něco získat, něčeho u druhých dosáhnout. Jistě nezajímavá je skutečnost, že díky tomuto dobrému vystupování a sociálnímu zázemí se často jedná o v kolektivu oblíbené či respektované osoby požívající vysoký neformální sociální status. Ve vrstevnických skupinách bývají často označováni jako ti „kterým vždycky všechno projde“ a „rodiče je z toho vysekají“. Zřejmě nejzásadnějším rozdílem od stejné sociální skupiny ale bez zkušenosti s drogou je, že se u původní rodiny jedná často o podnikatelské rodiny a skupiny tzv. „rychlozbohatlíků“. Jedním s typických znaků je, že možnosti které dává ekonomický status jsou využívány velice úzkoprofilově se zaměřením na hmotné věci. Tedy obklopování se věcmi atd. Lidský vztah je nahrazován vztahem k věci. Absence doma a času stráveného s dětmi překrývají bohaté a nesmyslné dary (nejdražší hračky, auta atd.). Naopak děti z lépe situovaných rodin, které dokáží „žít“ se svým majetkem bývají od útlého věku vedeny např. k hudbě, vzdělání, divadlu, setkávají se s jinými vysoce postavenými lidmi a jejich dětmi atd. Volný čas bývá strukturován a spíše zde hrozí opačný extrém. U dětí z této skupiny se zdá být užívání drog mnohem méně pravděpodobné.
V nižším věku se tyto děti projevují ve vyhrocených formách v duchu přibližně dvou scénářů. První variantou je podobný obraz jako je tomu u profilu „grázl“. Velká živost až živelnost, bezhraničnost a drzé výpady k okolí. Setkat se je možné se již u velmi nízkého věku se zneužíváním své pozice vůči ostatním dětem. Co však tento profil od profilu „grázl“ jednoznačně odlišuje je skutečnost, že participanti tohoto profilu dokázali odlišit kde si „to mohou“ dovolit a a kde nikoli. Tedy selektivně prezentovat a jednat dle své potřeby, což je činí mnohem více sociálně přijatelné pro okolí a nevystavuje takovému tlaku. Určitý stupeň vypočítavosti a někdy i zlomyslnosti a manipulace s okolím je pro tento scénář charakteristický. Druhý scénář má poněkud méně vyhraněnou podobu. Lze jej popsat spíše jako klidné dítě, ne příliš nápadné, avšak se všemi atributy patřící ke sociální skupině. Tedy oblečení, věci denní potřeby atd. Děti řazené k tomuto profilu často vyžadují větší pozornost a jsou ochotny „si ji koupit“ – právě proto že je jejich motivační aparát obvykle nevybičuje k nijak výjimečným činnostem či výkonům, snaží se tento stav kompenzovat právě prostřednictvím věcí a lidí kterými se obklopují. Společný oběma scénářům je relativně nízký práh tolerance a adaptability, hůře snáší nové situace, lidi atd. kteří jim nesedí či které jsou pro ně něčím nepříjemné nebo nevyhovující.
Droga se může stát jak prostředkem sociální zajímavosti a přitažlivosti, tak manipulace s okolím. S drogou je vždy spojen ekonomický limit pro uživatele, právě ten se stává ústředním nástrojem, neboť finanční prostředky rozhodují o možnosti, typu, množství a čistotě drogy. Navíc samotná sociální atraktivita participantů tohoto profilu prakticky vždy znamená výjimečné postavení v kolektivu a snadnější přístup k droze. Zdá se, že u děvčat nejsou popisované jevy tak často takto vyhraněné. Jistě ne zcela zanedbatelným faktem je též skutečnost, že v případě problémů ve škole ve spojitosti s drogou („průšvihu“) nebývají tyto děti postiženy stejně jako ostatní. Tresty po zásahu rodičů mohou být mírněny či jejich dopad rodina snadno sníží (přechod na jinou soukromou školu atd.). Jejich vnímání trestu a možných následků je tak velmi odlišné od ostatních participantů. Co je velmi důležité, je že podobně jako se u těchto participantů objevily určité výhody spojené s tresty na škole apod., tak lze nalézt obdobnou paralelu i při užívání drog. Dobré advokáty, zasahující rodina, vlivné přátele – to jsou samozřejmě velké výhody při kontaktu s policií a soudy. Dalším zajímavým poznatkem je potvrzení očekávání, že tato skupina bude přitahovat participanty profilu „sociálka“ výrazně více, než jiné profily. Vzájemná interakce participantů obou těchto profilů v rámci party uživatelů drog přináší zajímavé poznatky o dynamice vztahů v těchto skupinách a vlivu drogy na ni.
Špatný emoční kontakt a podpora rodičů, lhostejnost rodičů, příliš volný výchovný styl, uhýbání učitele (špatné hranice),vysoká finanční hotovost, málo či žádné koníčky, povrchní a klouzavé vztahy, dominantní postavení v partě, častý dominantní nezájem o školu apod. revolty a frázovité hesla (často právě bez obsahu, porozumění a skutečného zájmu – např. četbou dovolávaných autorů, knih, myšlenek).
Obtížnost v deskripci možností pro včasnou identifikaci lze bezpochyby spatřovat již v tom, že jakékoli simplifikující a generalizující výroky vyznívají jako sociální diskriminace. Je nutné zdůraznit mnohá omezení a úskalí při zacházení s nimi. Již při popisu tohoto profilu byly vyřčeny nejdůležitější znaky jichž se je možné pro potřeby identifikace přidržet. Kromě nadprůměrného materiálního zabezpečení (oblečení, boty, sportovní vybavení, taška, mobilní telefon atd.) je podstatný vztah k těmto věcem. Pro participanty tohoto profilu bylo charakteristické určité upnutí a velký význam těchto věcí v kontextu vztahu k vrstevníkům. Tedy že se tyto věci stávají jakýmsi komunikačním prostředkem modelujícím a ovlivňujícím komunikační vzorce a směr komunikace a podílejí se na definování a vnímání pozic a rolí v kolektivu atd. Čím mohou být tito participanti nápadní pro okolí je zejména jejich chování odlišující se od ostatních a především i samotné výroky kterými často přímo a explicitně dávají najevo uvedené skutečnosti za kterými si stojí. Je to současně pravděpodobně nejslabší místo umožňující včasné rozpoznání a diagnostiku: čím sebejistější a bez vnějších hranic jsou, tím rychlejší je průběh a nápadnější projevy a současně snadnější identifikace. To platí zejména pro vůdčí osobnosti kolektivu. U druhé skupiny se zdá být naopak nápadným právě určité stažení, neochota komunikovat, demonstrativně projevované odmítaní čehokoli a někdy téměř až opovrhování. Opět však podstatným znakem je, že ani v této druhé poloze nezůstávají obvykle participanti osamocenými „jezdci“ ale mají odezvu a podporu v kolektivu či minimálně v části kolektivu.
Pro možnost včasné intervence mající nějaký úspěch není u participantů tohoto profilu možné uvést mnoho faktorů. Pomoci lze tomu kdo o pomoc stojí. Motivace a pocit potřeby pomoci je největší překážkou a problémem. Pro participanty tohoto profilu byl charakteristický pocit a postoj že žádnou pomoc nepotřebují a ani o žádnou nestojí. Naopak, veškeré takové pokusy vnímají většinou nelibě a jako určité omezení. Zjednodušeně lze říci, že participanti tohoto profilu mají většinou problémy se svým okolím s nímž přicházejí do konfliktu a které je zdrojem jimi vnímaných problémů. Oni samotní pocit že problémy které mají jsou způsobeny okolními faktory a nikoli jimi samotnými a že problém je v jejich okolí a ne v nich.
Zásadní komplikací pro možnost včasné intervence je již zmíněná nízká motivace a postoj k event. vzniklým problémům, za jejichž původce (či minimálně podíl na nich) se participanti rozhodně nepovažují. V nižším věku je postoj rodiny velmi podobný a víceméně formuje uvedený scénář. Setkat se je možné s výroky „náš syn (dcera) se k tomu celému dostala náhodně a způsobili to jeho (její) kamarádi, vždyť je to přece jasné, podívejte se na to takhle, copak to nechápete? On (ona) by něčeho takového ani nebyl (a) schopný (á).“ Takto zjednodušit lze jistě pouze část postoje rodiny, neboť obvyklejší by zřejmě bylo přímé či nepřímé zneužití postavení a vlivu někoho z rodičů apod. Ne náhodou se zdá být koncentrace participantů tohoto profilu vyšší na soukromých školách kde jsou případné excesy lépe zvládnutelné a řešitelné pro uvedenou sociální skupinu a kde díky právě ekonomickým souvislostem nalézáme vhodné podmínky pro rozvoj užívání především rekreačních tanečních drog, případně výjimečně i takových drog jako kokain apod. Důležitým komplikujícím faktorem je jistě i výrazná a pochopitelná motivace rodiny případný exces potomka skrýt před okolím a tak jsou ochotni zaplatit horentní sumy i za naprosto neefektivní léčbu s soukromých sanatoriích apod. kde je skrytí identity snadnější, ovšem potvrzuje klientům jejich pocit výjimečnosti což se vzhledem k léčbě jeví jako velmi kontraproduktivní proces. Možnosti školy i terapeuta jsou v případě participantů tohoto profilu velmi omezené a rodina často sehrává klíčovou roli v tom, že se proces dostává do patových situací bez východiska spojeného s adekvátním léčebným plánem majícím naději na úspěch.
Profil „automedikace“ popisuje skupinu participantů, u kterých byl motiv k užívání drog řešit své problémy. Tento motiv převyšuje všechny ostatní je ústředním tématem scénáře. Spektrum je opět velmi široké. Na jednom konci tohoto spektra nalézáme participanty u nichž nalézáme velmi podobné prvky a klinické projevy jako u profilu „za každou cenu šťastný“. Jejich schopnost snášet frustraci a neúspěchy je velmi nízká a při nahromadění podobných problémů sáhnou k droze (častá volba u celé skupiny je na tlumivé látky – léky, větší množství alkoholu, opiáty atd.). Zde se jedná o méně rizikové jedince a vzorce užívání nemusí nabýt příliš rizikových forem. Na opačném konci spektra jsme se však setkali s participanty, kteří vykazují klinické projevy odpovídající konceptu predisponovaných osob k určitým typům poruch. Hlubší deprese či osobní problémy (nezvládnuté vztahové problémy atd.) v kombinaci se špatnými výsledky práce, problémy v rodině atd. se mohou stát startovacím mechanismem. Popsány jsou minimálně dva případy, které se jeví jako velmi podobné (ačkoli se jedná také o oblast psychotických onemocnění se kterými jsme se u našich participantů nesetkali a pro tuto oblast nám chybí data):
S oběma variantami jsme se u našich participantů setkali ve spojitosti s manifestními projevy deprese. Jak ukázala rekonstrukce LS, u jednoho z participantů se jednalo o zahájení drogové kariéry před manifestací symtomů a u dvou se jednalo o snahu řešit nepříjemný stav spojený s probíhající depresí. Demonstrační LS použité v předešlých kapitolách pak popisuje participanta, pro něhož se kanabisové látky staly prostředkem ke zlepšení psychických stavů, které popisuje jako neúnosné. Scénář průběhu Pavlova LS zcela odpovídá intencím profilu „automedikace“.
Pro praxi velmi zajímavým (a jistě i očekávatelným) zjištěním je, že část praticipantů díky velmi narušené schopnosti sebereflexe, si mnoha svých potíží není přímo vědoma a hledají náhradní vysvětlení pro pocity nepohody a nepříjemnosti. U těchto participantů tak nedochází ani k pojmenování problémů, natož potom možnosti využít odbornou pomoc. Klinický obraz je dát charakterem problémů jimiž participant trpí a na které „nasedá“ užívání drogy. U některých z nich pak užívání drogy dokonce překrylo původní problémy, které bylo jen velmi obtížné rozeznávat. Tím by bylo možné otevřít diskusi nad diferenciální diagnostikou u těchto typů poruch a jako významný moment se jeví délka, intenzita a typ drogy na jedné straně, a závažnost a stádium rozvoje symptomů poruchy na straně druhé. To vše ve vzájemné interakci za přispění rekonstruovaného LS přinést zajímavé poznatky pro oblast diferenciální diagnostiky.
Obvyklý průběh je dán oblastí problémů které ústí do zkušenosti s drogou a později k pravidelnému užívání až závislosti. V případě již existující a vyvíjejícího se onemocnění je velmi vysoké riziko výrazných komplikací a celkové zhoršení stavu v krátkém časovém úseku. Je třeba poznamenat, že nejde jen o vysoké riziko rychlého vzniku a rozvoje závislosti, ale že pro tuto skupinu lidí je vysoce riziková i jednorázová aplikace. V souboru jsme měli pouze dva participanty popisující projevy hlubších typů depresí před tím, než zkusili drog kterou se je pokoušeli řešit, v literatuře je však popsáno mnoho případů u psychotických onemocnění a afektivních poruch. Pro tyto skupiny mohou být velice nebezpečné i drogy ze skupiny halucinogenů a kanabis.
Druhá skupina participantů, kteří dříve užívali drog, než u nich došlo k projevům nějaké poruchy za sebou měli různě dlouhou drogovou anamnézu a obtížně lze určit míru podílu drogy jako etiologického faktoru. Společným znakem je výrazné a rychlé zkomplikování celkového stavu v případě že je droga užívána dál. Naopak velmi nejednotný je vývoj po přerušení užívání drogy, který je velmi individuální.
Více či méně uvědomované somatické či tělesné problémy. Tendence užít látku v podobných intencích jako lék (tlumit velkou tenzi či naopak povzbudit při velkém útlumu a slabosti). Nevšímavost rodiny i učitele, náznaky volání „o pomoc“ bez odezvy, často odlišné chování od vrstevníků (někdy se snahou maskovat). Patologické komunikační vzorce v rodině a rodinná zátěž (výskyt užívání OPL v rodině či dalších duševních poruch a poruch chování). Problémy v psycho-sexuálním vývoji, zejména s navázáním zralého partnerského vztahu.
Pro každou z identifikovaných skupin existuje odlišná konstelace identifikačních znaků. První skupina participantů („nevědomý motiv automedikace před propuknutím symptomů a zahájení užívání drogy často s následkem provokace a propuknutí poruchy“) je velmi obtížně identifikovatelné a zdá se, že v mnoha případech prakticky není možné z dostupných znalostí vůbec popsat znaky, jimiž by se tito jedinci nějak odlišovali ve specifických a relevantních oblastech od svých vrstevníků. Velmi povšechné konstatování, že se často jedná o děti které jsou velmi (až extrémně) citlivé, špatně snášejí frustraci, obtížně se začleňují do kolektivu, trpí často různými problémy (častější počůrávání do pozdějšího věku, fobie atd.), bývají velmi úzkostné a občas i velmi somatizují – to vše nepřináší mnoho charakteristických znaků o něž by se bylo možné spolehlivěji opřít.
Lépe jsme na tom s možnostmi včasné identifikace u druhé skupiny participantů tohoto profilu (při již probíhající duševní poruše jiné, než ve spojitosti s návykovými látkami se objeví velmi silný motiv tyto látky užívat, což často komplikuje proběh a terapii takových poruch – deprese, psychotická onemocnění atd.). Již z naznačené etiologie ve vztahu k užívání OPL je zřejmé, že diagnostické možnosti se zde opírají o včasnou a kvalitní diagnostiku preexistujících problémů dřív, než dojde je komplikovanému kombinovanému výskytu spolu s užíváním OPL. Jakékoli adekvátní diagnostika a volba intervence je závislá právě na kvalitě diagnostiky těchto preexistujících problémů a nalezení vhodné cesty pro jejich řešení – to současně také efektivně snižuje možnost výskytu kombinace s užíváním OPL.
Jako největší oblast zdroje potenciálních komplikací se jeví kromě postoje rodiny a přitěžujících faktorů (málo kvalitních a trvalejších koníčků a zájmů, problémy v kamarádských či partnerských vztazích apod.) se jeví nepřijaté symptomy preexistující poruchy (poruch). Ať již se může jednat o larvovanou depresi či plíživě se rozvíjejí psychotickou symptomatologii – vždy se zdá být zásadním problémem zvládnutí a přijetí těchto projevů jako klíčové na cestě k pochopení a především přijetí tzv. „nasedajících“ problémů. Roviny neuvědomovaných problémů a obranná snaha nepřipouštět si je velmi ztěžuje jakýkoli zásah, neboť ten v takovém případě reaguje až na sekundární projevy a není schopen adekvátně pracovat se skutečným zdrojem problémů.
Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu
Crossley, N. (1996): Intersubjectivity. Sage, Thousand Oaks, London, New Delhi.
Moustakas, C. (1994): Phenomenological Research Metods. Sage, Thousand Oaks, London, New Delhi.
Valle, R., Halling, S. (eds.) (1989): Existential-Phenomenological Perspectives in Psychology.Plenum Press.
Polák, A. (1991-2): Gestalt terapie – fenomenologický přístup. Nepublikované písemné materiály pro frekventanty výcviku v Gestalt terapii.
Spinelli, E. (1997): The inpterpretative world. Sage, Thousand Oaks, London, New Delhi.
Denzin, N.K., Lincoln, Y.S. (eds.) (1998): Strategies of Qualitative Inquiry. Sage, Thousand Oaks, London, New Delhi.
Marschal, C., Rossman, G.B. (1999): Designing Qualitative Research. Sage, Thousand Oaks, London, New Delhi.
Glaser and Strauss (1967): The discovery of grounded theory. Chicago: Aldine.
Corbin and Strass (1990): Basic of qualitative research. Sage. Sage, Thousand Oaks, London, New Delhi.
Barker, G. (2000): Použití kvalitativních výzkumných metod při postupech rychlého posuzování (Rapid Asessment) zneužívání drog ve společnosti. Albert, Boskovice.
Rapid Asessment (1998): IDU-RAR. WHO.
Rapid Asessment (1998): SEX-RAR. WHO.
www.adiktologie.cz/cz/articles/download/3960/039-QA-teorie-pdf [1]
www.adiktologie.cz/cz/articles/…/038-Skolni-studie-ukazky-pdf [2]
Zpracoval: prof. PhDr. Michal Miovský, Ph.D., Klinika adiktologie 1. LF UK v Praze
Article printed from E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na UP Olomouc: http://pfyziolmysl.upol.cz
URL to article: http://pfyziolmysl.upol.cz/?p=3507
URLs in this post:
[1] www.adiktologie.cz/cz/articles/download/3960/039-QA-teorie-pdf: http://www.adiktologie.cz/cz/articles/download/3960/039-QA-teorie-pdf
[2] www.adiktologie.cz/cz/articles/…/038-Skolni-studie-ukazky-pdf: http://www.adiktologie.cz/cz/articles/.../038-Skolni-studie-ukazky-pdf
Click here to print.
Copyright © 2011 E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na UP Olomouc. All rights reserved.