Úvod

Aby mohl být pachatel (je-li jím fyzická osoba) trestně odpovědný za spáchání trestného činu, musí mít k tomuto činu alespoň určitou míru zavinění. České trestní právo nezná objektivní trestní odpovědnost, tedy takovou odpovědnost, kdy by byl pachatel odpovědný za následek bez toho, aby jej zavinil. Je naopak vystavěno na zásadě odpovědnosti za zavinění, proto vždy musí být pachateli prokázána minimálně taková míra zavinění, kterou vyžaduje určitá skutková podstata trestného činu ve zvláštní části trestního zákoníku. V opačném případě není pachatel trestně odpovědný.

Psychika pachatele je při zkoumání zavinění pachatele velice důležitá – zavinění je totiž určitým subjektivním, psychickým vztahem (postojem) pachatele ke skutečnostem, které zakládají trestný čin (Jelínek: Trestní právo hmotné…, 2010, str. 208). Zavinění patří mezi tzv. subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu, vedle pohnutky (neboli motivu) či cíle (záměru). Je však jediným znakem z této skupiny, který je obligatorní, tedy musí být bezpodmínečně prokázán u každého trestného činu, má-li být za něj jeho pachatel odpovědný.

Zavinění

U zavinění zkoumáme dvě složky – složku vědění a složku volní. V jednotlivých případech zkoumáme přítomnost a míru jednotlivých složek a určujeme formu zavinění. Tuto formu musíme srovnat s formou zavinění, kterou vyžaduje konkrétní skutková podstata, a vyvodíme, zda pachatel může být za čin trestně odpovědný.

• a. Složka vědění, neboli složka intelektuální či představová označuje vnímání či představu pachatele o skutečnostech zakládajících trestný čin. Hodnotíme tedy, zda pachatel věděl, že za určitých okolností může určitým jednáním spáchat trestným čin, a zda to považoval za jisté, nutné, pravděpodobné, nepravděpodobné, možné, nemožné apod.
• b. Složka volní označuje míru atraktivity následku pro pachatele – tedy chtění či srozumění, určitou vůli způsobit daný následek.

1. Úmysl – závažnější z obou forem zavinění, která zahrnuje jak složku vědění, tak složku chtění (volní).

• a. Úmysl přímý spočívá v tom, že pachatel nejen ví, že může jednáním způsobit následek (tedy to považuje za nutné, jisté nebo alespoň pravděpodobné), ale také tento následek způsobit chce. Jak složka vědění, tak složka vůle se zde projevují nejsilněji.
• b. Úmysl nepřímý také obsahuje obě složky (vědění i chtění), avšak složka volní je zde oslabena: pachatel ví, že může způsobit následek uvedený v trestním zákoně a pro případ, že se tak stane, je s tím srozuměn. Právní teorie a praxe vykládají srozumění jako v zásadě kladný vztah k oběma variantám, které nastanou, tedy jak to, že následek nastane, tak že nenastane. Jedná se zde tedy o čistou lhostejnost, zda například člověk svázaný pachatelem po loupeži v opuštěném domě na samotě zemře hlady, či zda jej náhodou někdo najde a zachrání. Pachatel s žádnou konkrétní možností jeho záchrany nepočítá.

§ 15 odst. 1 a 2 TZ:

• (1) „Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
  • a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
  • b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
• (2) Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

2. Nedbalost je mírnější formou zavinění, pro kterou je charakteristické, že postrádá složku volní. Pachatel tedy, nehledě na to, zda ví o tom, že může určitý následek způsobit, či nikoliv, takový následek způsobit nechce, ani s ním není srozuměn.

a. Nedbalost vědomá označuje psychický stav pachatele, který sice ví, že může způsobit určitý trestněprávně významný následek, avšak bez přiměřených důvodů spoléhá, že se tak nestane. Pachatel tedy riskuje, a ačkoliv určitý následek způsobit nechce, nedodržuje míru opatrnosti, k jaké je povinen a které je v konkrétní situaci schopen.

b. Nedbalost nevědomá je jedinou formou zavinění, kde chybí obě složky zavinění – jak složka vědění, tak složka chtění. Pachatel tedy nejenže nechce způsobit trestněprávně relevantní následek ale ani neví, že jej může způsobit. Jeho zavinění však spočívá v tom, že to vědět měl a také mohl. Za nevědomou nedbalost by tak byl odpovědný v případě, že by se mu opravdu prokázala povinnost vědět („měl“) a reálná možnost („mohl“) o tomto vědět. Ublížení na zdraví z nedbalosti tak může způsobit např. pachatel-dělník v případě, že nedodrží předpisy bezpečnosti práce, o kterých proběhlo školení a které visí na stěně dílny, avšak on jim nevěnoval pozornost. V důsledku toho manipuluje s elektrickým strojem neopatrně a zraní kolegu – následek způsobit nechtěl a nevěděl, že jej způsobit může, ale z jeho pracovních povinností vyplývá, že je znát měl a mohl.

§ 16 odst. 1 TZ:

„Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

• a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
• b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.“

U každého trestného činu musí být nejen prokázána nějaká forma zavinění, ale musí být vždy určena i jeho konkrétní forma z výše uvedených čtyř variant.

Podle forem zavinění se také dělí skutkové podstaty – na úmyslné a nedbalostní. U úmyslných trestných činů musí být prokázána některá z forem úmyslu – nedbalostní zavinění by k odpovědnosti pachatele nestačilo. Proto pachatel, který svým jednáním usmrtil člověka a kterému se neprokáže úmysl, nemůže být trestný za vraždu, ale pouze (v případě, že se prokáže alespoň nevědomá nedbalost), za usmrcení z nedbalosti. Naopak u nedbalostních trestných činů se vyžaduje některá z forem nedbalosti. Některé trestné činy je možno spáchat jak v úmyslu, tak z nedbalosti – v ustanovení takových trestných činů je zpravidla úsloví „byť i z nedbalosti“. Charakter trestného činu je někdy vyjádřen přímo v textu zákona (např. „usmrcení z nedbalosti“).

Obecně však platí, že u základní skutkové podstaty, které většinou nalezneme vždy v prvním odstavci ustanovení, se vyžaduje úmysl (nejde-li výslovně o nedbalostní trestný čin). Naopak u tzv. kvalifikovaných skutkových podstat, které zpravidla nalezneme v dalších odstavcích a které obsahují další, závažnější znaky zvyšující závažnost činu, postačí ve vztahu k tomuto přídavnému znaku nedbalost (není-li zde uvedeno výslovně, že se vyžaduje úmysl). Tyto okolnosti podmiňují použití vyšší trestní sazby, neboť jednání v nich obsažené je nebezpečnější, než je skutková podstata základní.

§ 17 TZ:

• „K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne,
  • a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, nebo
  • b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.“

• (1) Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.
• (2) Kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let.
• (3) Odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2
  • a) na dvou nebo více osobách,
  • b) na těhotné ženě,
  • c) na dítěti mladším patnácti let,
  • d) na úřední osobě při výkonu nebo pro výkon její pravomoci,
  • e) na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti,
  • f) na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví, nebo na jiném, který plnil svoji obdobnou povinnost při ochraně života, zdraví nebo majetku vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona,
  • g) na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání,
  • h) opětovně,
  • i) zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, nebo
  • j) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky.
• (4) Příprava je trestná

Odstavec 1 představuje základní skutkovou podstatu, kde je třeba úmyslné formy zavinění, které je zde navíc výslovně vyjádřeno „úmyslně usmrtí“. Tento úmysl by zde nemusel být vyjádřen, neboť jde o základní skutkovou podstatu, kde se zásadně vyžaduje úmysl. Protože však v trestním zákoně existuje i skutková podstata „ usmrcení z nedbalosti“ (§ 143 TZ), jde zde o výslovné odlišení od této skutkové podstaty. V odstavci 2 je vyjádřen znak úmyslu přímého „s rozmyslem, po předchozím uvážení“, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. V odstavci 3 přistupují k základnímu, typickému jednání z odstavce 1 další znaky, které odůvodňují použití vyšší trestní sazby. Proto je v těchto odstavcích (2 a 3) uvedena vyšší výměra trestu odnětí svobody, než u základní skutkové podstaty v odstavci 1. U těchto zvláštních znaků pak postačí alespoň nevědomá nedbalost. Pachatel tedy například usmrtí úmyslně osobu, avšak nemusí si být vědom, že šlo o těhotnou ženu. V tomto případě se musí prokázat alespoň nevědomá nedbalost, tedy že to vědět alespoň měl a mohl. Pokud by se však pachateli neprokázala ve vztahu k tomuto znaku ani nevědomá nedbalost, byl by trestně odpovědný pouze za skutkovou podstatu základní (dle odst. 1.)

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, 904 s.

JELÍNEK, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 3. vydání. Praha: Leges, 2012, 1280 s.

ŠÁMAL P. a kol.: Trestní zákoník, komentář 1. a 2. díl. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2500 s.

Právní předpisy:

Zákon č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Omyl v trestním právu

V trestní praxi mohou nastat situace, kdy osoba jedná na základě nějaké představy, která se poté ukáže jako mylná. Trestní právo na toto pamatuje v ustanoveních o omylech. V takových případech se totiž pachatelova mysl (vědění) rozchází se skutečností a má tak zásadní vliv i na pachatelovo zavinění (viz předchozí kapitola „Zavinění“). Pachatel se tak může domnívat, že určité skutečnosti nebo okolnosti existují či neexistují, ačkoliv opak je pravdou.

Trestněprávní teorie rozlišuje omyly na skutkové a právní, pozitivní a negativní. Podle tohoto rozlišení také odvozuje trestněprávní následky pro trestní odpovědnost pachatele takového skutku, který byl učiněn v omylu.

Skutkový omyl spočívá v tom, že se pachatel mýlí v některých okolnostech skutkových. Může jít o nejrůznější okolnosti významné pro kvalifikaci skutkové podstaty činu, například hodnota odcizené věci, věk oběti, atd. Naproti tomu omyl právní nastává v případě, kdy se pachatel mýlí v právních ustanoveních (neví, že je určitý čin trestný, nebo si naopak myslí, že je určitá činnost trestná, ačkoliv to trestní zákoník nestanovuje).

Negativní omyl označuje domněnku pachatele, že trestný není ať už pro neznalost právních či skutkových okolností, které zakládají jeho trestní odpovědnost. Při pozitivní omylu naopak pachatel předpokládá, že je trestně odpovědným, ačkoliv zde pro skutkové či právní okolnosti, které nejsou dány, trestní odpovědnost není.

Nejlépe si případy omylu a jejich řešení z hlediska trestního práva ukážeme na příkladech:

A. skutkový omyl negativní:

Pachatel se domnívá, že nepáchá trestný čin, protože se mýlí v nějaké skutkové okolnosti, která je však ve skutečnosti jiná a zakládá jeho trestní odpovědnost.

Pachatel se například domnívá, že platí pravými penězi. V této okolnosti se však mýlí, jde o padělky, které mu byly zaměněny za pravé bankovky. Nepravost bankovek je ona okolnost, ve které se pachatel mýlí a která je významná pro jeho trestní odpovědnost. Je možno trestat pachatele, který neví o tom, že páchá trestný čin? Řešení najdeme v ustanovení § 18 odst. 1 trestního zákona:

§ 18 odst. 1 TZ: „Kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.“

V tomto případě tedy nemůže být osoba, která udává padělané peníze jako pravé, trestná za trestný čin udávání padělaných a pozměněných peněz dle § 235 TZ, jelikož zde chybí úmysl, který vyžaduje základní skutková podstata tohoto trestného činu.

Ustanovení dalšího odstavce uvedeného § 18 dále pamatuje na případy, kdy se pachatel domnívá, že skutkové okolnosti činu nečiní pachatele zcela beztrestným, ale pouze zakládají odpovědnost za trestný čin mírnější. Pachatel bude trestný za mírnější trestný čin, pokud však nejde o trestný čin nedbalostní a jeho nedbalost by spočívala právě v tom, že nevěděl o okolnosti, která jej činí odpovědným za závažnější trestný čin, ačkoliv to vědět měl a mohl.

§ 18 odst. 2 TZ: „Kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky mírnějšího úmyslného trestného činu, bude potrestán jen za tento mírnější trestný čin, nejde-li o trestný čin spáchaný z nedbalosti.“

V tomto případě například pachatel hodlá ukrást obraz z bytu a předpokládá, že jde o průměrnou olejomalbu neznámého autora v hodnotě 5-10 000,- Kč. Pachatel však netuší, že jde o vzácný originál v hodnotě více než 5 milionů korun. Dopustil by se tak krádeže dle § 205 odst. 5 písm. a TZ s trestní sazbou 5-10 let odnětí svobody. Protože se však ve skutkovém omylu domníval, že jde o dílo mnohem menší hodnoty, bude trestný jen dle § 205 odst. 1, písm. a, s trestní sazbou mnohem mírnější (až dva roky). Opět je zde ale nutné vyřešit otázku nevědomé nedbalosti, tedy zda pachatel mohl a měl vědět, že jde o dílo takové ceny. Ukradl-li například obraz z muzea a překonal řadu bezpečnostních prvků, jde-li o pachatele v umění vzdělaného nebo jde-li o obraz s podpisem věhlasného umělce, pachatel by byl odpovědný za trestný čin závažnější, protože mohl předpokládat vysokou cenu díla. Pokud by ale například ukradl obraz z náhodného, ne příliš honosného domu, kde obraz ležel bez jakéhokoliv zabezpečení na půdě mezi odloženými věcmi, pachatel zřejmě nebude mít důvod předpokládat, že by mělo dílo tak vysokou cenu. V takovém případě by byl pachatel odpovědný za trestný čin mírnější.

V praxi může nastat i případ opačný, kdy se pachatel pokusí ukrást drahý originál, avšak ukáže se, že jde o kopii. Tento případ řeší ustanovení § 18 odst. 3 TZ o skutkovém omylu pozitivním (viz níže).

B. Skutkový omyl pozitivní

Pachatel se při skutkovém omylu pozitivním domnívá, že naplňuje znaky trestného činu a je tedy trestně odpovědný, ale ve skutečnosti tomu tak není. Pachatel například chce zabít určitou osobu, domnívá se, že ji vidí přicházet a vystřelí jejím směrem. Ve skutečnosti se však na tomto místě žádná osoba nenachází.

§ 21 odst. 1 TZ: „Jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.“

Výše uvedené jednání pachatele v úmyslu zabít určitou osobu tedy bude trestné jako pokus vraždy.

Podobně budou řešeny případy, kdy se pachatel domnívá, že skutkové okolnosti zakládají jeho odpovědnost za závažnější trestný čin, avšak není tomu tak. Příkladem může být výše zmiňovaný zloděj obrazu, který chce ukrást drahý originál a později se ukáže, že šlo pouze o kopii v ceně 5-10 000 Kč.

§ 18 odst. 3 TZ: „Kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky přísnějšího úmyslného trestného činu, bude potrestán za pokus tohoto přísnějšího trestného činu.“

Z ustanovení plyne, že pachatel bude odpovědný za trestný čin závažnější, protože k němu směřoval jeho úmysl. Je třeba trestat pachatele za tento čin závažnější, protože je spíše dílem náhody, že pachatelův úmysl nebyl naplněn a jeho čin je tedy stejně nebezpečný, jako kdyby se nemýlil.

V trestní teorii a praxi existují také zvláštní druhy skutkového omylu:

• a. Omyl v předmětu útoku
  • Pachatel se domnívá, že páchá trestný čin na jiném předmětu, než měl v plánu. Pokud jsou objekty rovnocenné, nebude se k omylu přihlížet. Proto pokud chtěl pachatel ukrást vytipované auto, ale místo něj však nedopatřením ukradl jiné auto stejného typu v obdobné ceně, bude jeho omyl právně bezvýznamný, následek trestného činu je stejný.
• b. Aberace, neboli odchýlení rány
  • Tento specifický případ nastane například tehdy, chce-li pachatel usmrtit jednu osobu, avšak při výstřelu na ni mine a zasáhne osobu stojící vedle. Pachatel zamýšlel provést jiný následek (zabít konkrétní osobu) a o něj se také pokusil, Ve vztahu k tomuto skutku musí být dle výše uvedených pravidel odpovědný za pokus vraždy. Zároveň ale svým jednáním nedbalostně usmrtil či zranil jinou osobu, za což bude trestně odpovědný dle způsobeného následku za nedbalostní zabití, popřípadě (těžké) ublížení na zdraví.
• c. Dolus generalis, neboli generální úmysl
  • Pachatelův záměr je naplněn, ale jiným způsobem, než pachatel zamýšlel. Skutek však posoudíme jako jediný dokonaný čin, protože je kryt pachatelovým generálním úmyslem. Pachatel například chce zabít poškozeného výstřelem z revolveru. Po první ráně se však revolver zasekne a oběť je jen zraněna. Pachatel popadne blízko ležící nůž a oběť ubodá. Pachatel sice dosáhl zamýšleného následku jinak, ale naplnil svůj generální úmysl.

C. Právní omyl pozitivní

Při pozitivním právním omylu se pachatel mylně domnívá, že trestní normy označují jeho jednání za trestný čin, nebo si takto trestní normy mylně vykládá. Ve skutečnosti však jeho jednání není trestným činem. Takové jednání se označuje jako tzv. „putativní delikt“ (domnělý delikt). Určitá osoba se například domnívá, že urážka hlavy státu je trestná, přesto se takového činu dopustí. Protože ale tento čin není dle současného českého trestního práva trestným činem, bude „pachatel“ zcela beztrestný, nebude odpovídat ani za pokus trestného činu, protože jeho jednání nenaplňuje žádnou skutkovou podstatu. České trestní právo je založeno na zásadě „nullum crimen sine lege“ – žádný trestný čin bez zákona. Tato zásada vyjadřuje, že pachatel může být trestný jen za takový čin, který je jasně vyjádřen v trestním zákoně. Za jiné jednání není možno nikoho trestně postihnout.

čl. 39 Listiny základních práv a svobod: „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“

D. Právní omyl negativní

Při právním omylu negativním se pachatel domnívá, že trestný čin nepáchá, avšak tato domněnka plyne pouze z jeho neznalosti trestního práva a zákonů. Pachatel buď normy trestního práva vůbec nezná, nebo si je mylně vykládá. Většinu lidí v tuto chvíli napadne známá formulka: “Neznalost zákona (práva) neomlouvá“ Je tomu opravdu tak? Odpověď není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo.

Pachatel se samozřejmě nemůže vymlouvat, že nezná § 205 trestního zákoníku a tak se nemohl dopustit krádeže. Postačí, že je pachateli jasné, že určité jednání je protiprávní a nemusí přesně znát znění skutkových podstat trestných činů. Na druhou stranu by bylo nepřiměřené chtít, aby všichni byli schopni se s nimi okamžitě seznámit. Je legální držet bez povolení vzduchovku? Kolik gramů marihuany je menší než malé množství? Jaké látky jsou na seznamu omamných a psychotropních látek? Co jsou to pletichy v insolvenčním řízení? A jaká pravidla je nutné dodržet při účtování DPH, aby se nedopustil daňového úniku? Při současném stavu, kdy existuje tolik zákonů, prováděcích vyhlášek, jiných právních předpisů a jejich bezpočetných novelizací, nemluvě o jejich složitosti, je to nemožné. Proto se zde užije institut omluvitelného a neomluvitelného omylu.

Omluvitelný omyl je takový právní omyl, kterého se pachatel nemohl vyvarovat.

§ 19 odst. 1 TZ: „Kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat.“

Případy, kdy se bylo možno vyvarovat, upravuje § 19 odst 2. TZ. Je tomu tak zejména pokud povinnost znát právní úpravu vyplývá pro pachatele z různých důvodů, ale také pokud je protiprávnost „zjevná“.

§ 19 odst. 2 TZ: „Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.“

Pokud se tedy pachatel mohl právního omylu vyvarovat, aplikuje se zásada „neznalost neomlouvá“ a pachatel bude za spáchaný čin trestně odpovědný, a to nejen za nedbalost, ale případně i za trestný čin úmyslný. Nikdo se tak nemůže dovolávat neznalosti práva, pokusil-li se např. o vraždu – bude odpovědný za úmyslný trestný čin vraždy bez ohledu na to, zda někdy nahlédl do trestního zákoníku, či zda vůbec ví, že existuje. Postačí, že ví, že zabít člověka je protiprávní. V některých případech negativního neomluvitelného omylu je nicméně možné, aby soud přihlédl k této skutečnosti při ukládání trestu a dokonce i uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby.

Zvláštní ustanovení o negativním právním omylu obsahuje také § 11 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže, které umožňuje upustit od uložení trestního opatření mladistvému, který se provinění dopustil v negativním právním omylu.

§ 11 odst. 1 ZSVM:

• (1) Soud pro mládež může upustit od uložení trestního opatření mladistvému, který spáchal provinění, na které trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě,
• a) (…)
• b) dopustil-li se činu z neznalosti právních předpisů, která je zejména vzhledem k jeho věku, rozumové vyspělosti a prostředí, ve kterém žil, omluvitelná, (…)

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, 904 s.

JELÍNEK, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 3. vydání. Praha: Leges, 2012, 1280 s.

ŠÁMAL P. a kol.: Trestní zákoník, komentář 1. a 2. díl. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2500 s.

Právní předpisy:

Zákon č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 218/2003 Sb., odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů.

Zpracovali: Lenka Jamborová, Filip Ščerba, Právnická fakulta UP, katedra trestního práva