Myšlení a psychický stav v trestním právu
Posted By 0003 On 1.12.2012 @ 7:30 In Myšlení, poznání a inteligence,Vědomí Já | Comments Disabled
Úvod
Právo by nemělo do sféry myšlení člověka zasahovat, myšlení zůstává autonomní oblastí člověka, v níž by měl každý zůstat svobodný. Ačkoliv právo do této autonomní oblasti nezasahuje, určité aspekty myšlení jsou pro něj významné, a odrážejí se proto v některých právních normách. V takových případech je určitý stav myšlení spojen s určitým právním následkem. Proto je nutné zkoumat duševní stav osoby v daném okamžiku, který je pro tuto situaci rozhodný, například v době uzavření smlouvy nebo v době spáchání trestného činu.
Případy, ve kterých je nutné posoudit psychický stav osoby k určité skutečnosti, najdeme v různých právních oborech. Nejvýrazněji vystupují v právu trestním, kde má stav myšlení vliv například na to, zda bude pachatel určitého činu trestně odpovědným, a v různých odvětvích práva soukromého, zejména v právu občanském a obchodním. Tam bude například platnost smlouvy záviset na tom, zda měly obě strany uzavírající smlouvu způsobilost k právním úkonům, čili zda měly dostatečné psychické schopnosti a vlastnosti, aby byly schopny samostatně takovýto právní úkon učinit. Ve správním právu tak bude důležitá příčetnost a zavinění u pachatele přestupku, podobně, jako je tomu u trestných činů v právu trestním. Takových příkladů najdeme v různých oborech práva mnoho. Dále si uvedeme ty nejvýraznější z nich.
Rozebereme jednotlivé pohledy práva na myšlení, tedy různé právní instituty, které se vztahují k myšlení, psychickému stavu a psychice vůbec. V části týkající se soukromého práva se tato témta především dotýkají otázky způsobilosti k právním úkonům, procesní způsobilosti, simulovaným a disimulovaným úkonům, vnitřní rezervaci (vnitřní výhrada), podvodu a dalším institutům. Na stránkách uvedených níže se budeme zabývat částí týkající se práva veřejného, respektive především práva trestního. Osvětlíme jednotlivé instituty od nepříčetnosti, zmenšené příčetnosti, rozumové a mravní vyspělosti mladistvého, actio libera in causa, trestného činu opilství, subjektivní stránky trestného činu (zavinění a pohnutce), posuzování psychického stavu v trestním řízení a dalším institutům, které mají vztah k lidskému myšlení a psychice.
Myšlení a psychický stav z pohledu trestního práva
Trestní právo má za úkol chránit společenské vztahy, zájmy a hodnoty před trestnými činy a jejich pachateli. Co je trestným činem, stanoví trestní zákony, zejména zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Jedině za takové jednání, označené zákonem jako trestný čin, může být jeho pachatel odsouzen a potrestán. Trestný může být pachatel ale také za pokus takového trestného činu, a v některých závažných případech i za jeho přípravu. I v těchto závažných případech musí být ale jistá vůle pachatele projevena navenek (např. koupením zbraně, vniknutím do objektu atd.). Není však možné trestat osobu jen za podezření neprojevené vůle spáchat trestný čin. Nemůžeme proto trestat samotný úmysl spáchat trestný čin, tedy „zločinné myšlenky“. Trestání jen pouhých myšlenek – tzv. „ideozločinu“ – popsal George Orwell ve svém distopickém díle „1984“ o společnosti pod kontrolou ideopolicie a Velkého Bratra. Nic takového ale není v demokratickém právním státě, který zaručuje svobodu myšlení, možné. Myšlení každého člověka je jeho soukromou sférou, do které trestní právo nezasahuje, neprojeví-li pachatel svou vůli ke spáchání činu dostatečně navenek. V okamžiku, kdy je spáchán trestný čin, nebo pokus o něj (popř. příprava trestného činu, u kterého zákon stanoví, že je i příprava trestná – např. trestný čin vraždy, těžkého ublížení na zdraví, obchodování s lidmi, zbavení osobní svobody, loupež, braní rukojmí, vydírání, znásilnění, aj.), pak je psychický stav pachatele důležitý pro určení trestní odpovědnosti pachatele a určení jeho trestu.
OSNOVA
1. Nepříčetnost
2. Zmenšená příčetnost
3. Rozumová a mravní vyspělost mladistvého
4. Odpovědnost za trestné činy spáchané pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky
a. Actio libera in causa
b. Trestný čin opilství
5. Znalecké posuzování psychického stavu v trestním řízení
Nepříčetnost
Aby mohla být určitá osoba uznána trestně odpovědnou za spáchaný trestný čin, musí splňovat jisté zákonem dané podmínky. Mezi tyto podmínky patří u všech pachatelů jejich věk (alespoň 15 let) a také tzv. příčetnost. U mladistvého pachatele (tzn. toho, který dovršil 15 let věku, ale nepřesáhl 18 let věku) k těmto podmínkám přistupuje ještě podmínka třetí – rozumová a mravní vyspělost. Příčetnost je tedy jednou z podmínek trestní odpovědnosti, bez níž nebude osoba, která určitý skutek vykonala, trestně odpovědná. Psychický stav pachatele tedy zkoumáme proto, abychom rozhodli o zásadní otázce důležité pro trestní právo procesní – zda zde půjde o trestný čin a jeho pachatele, kterého je nutno potrestat, či zda bude třeba osobu, která v nepříčetnosti jednala, zprostit obvinění.
Pojem příčetnosti není trestními zákony nijak definován. Zato však trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník v aktuálním znění ke dni 1. 9. 2012, dále jen TZ) spojuje s jejím nedostatkem, tedy s tzv. nepříčetností, závažné právní důsledky, když ve svém § 26 jasně stanovuje kritéria trestní odpovědnosti co do dušeného stavu takto:
- § 26 TZ: „Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“
Příčetností rozumíme dle právní teorie „způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech pachatele“ (J. Jelínek a kol., trestní právo hmotné, 2010, str. 185). Nepříčetnost je, jak vyplývá z citovaného ustanovení § 26 trestního zákona, psychický stav vyvolaný duševní poruchou, kdy osoba není schopna rozpoznat protiprávnost svého jednání (konání či nekonání), nebo není schopna své jednání ovládat, případně jí chybí obě tyto schopnosti. Z toho vyplývá, že aby byla určitá osoba nepříčetná, musí být splněny tři základní podmínky:
- 1. Psychický stav byl způsoben duševní poruchou
- a zároveň
- 2. Osoba
- nebyla schopna rozpoznat protiprávnost svého jednání
- (tj. schopnost rozpoznávací)
- anebo osoba nebyla schopna ovládat své jednání
- (schopnost ovládací).
- nebyla schopna rozpoznat protiprávnost svého jednání
- 3. Příčinná souvislost – mezi duševní poruchou a ztrátou jedné či obou schopností zmíněných v bodu 2., tedy fakt, že tato ztráta je důsledkem duševní poruchy.
Podmínka stavu způsobeného duševní poruchou (neboli kritérium biologické či lékařské) musí být bezpodmínečně splněna. Pojem duševní porucha je definován takto:
- § 123 TZ „Duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.“
Má se za to, že duševní poruchou je zřetelná odchylka od běžné normy, tedy od stavu zdraví. Stanovit, zda osoba trpěla duševní poruchou, je úkolem lékaře-psychiatra jmenovaného v konkrétním případě znalcem, a to ve znaleckém posudku, který je podkladem pro rozhodnutí soudu i příčetnosti či nepříčetnosti pachatele (viz níže).
U druhého kritéria, které nazýváme psychologickým (juristickým) nezáleží na tom, zda osobě chyběla schopnost rozpoznávací či ovládací, nebo dokonce obě současně. Musí být pouze splněna podmínka, že alespoň jedna ze schopností pro určitý okamžik zcela vymizela. Mezi těmito dvěma kritérii musí bezpodmínečně existovat příčinná souvislost, tedy ztráta jedné nebo obou schopností musí nastat následkem duševní poruchy. Zda a do jaké míry tyto schopnosti v daném okamžiku vymizely, posuzuje ve svém znaleckém posudku opět znalec jmenovaný trestním soudem k posouzení duševního stavu obžalovaného.
Aby však stav nepříčetnosti způsobil takový následek, že pachatel nebude trestně odpovědný za vykonaný čin, musí přistoupit ještě poslední podmínka, a to ta, že osoba byla ve stavu nepříčetnosti v době spáchání činu. Takového pachatele by nebylo spravedlivé trestat, protože nebyl v době nepříčetnosti schopen vůbec uvědomit si závažnost a následky svého činu nebo ovládnout své chování v tomto okamžiku. V otázce trestní odpovědnosti však nezáleží na tom, zda poté pachatel setrval ve stavu nepříčetnosti, nebo se stal příčetným. Pokud by byl pachatel v době činu příčetný a nepříčetnost nastala až v době pozdější, jeho odpovědnost za spáchaný trestný čin by to neovlivnilo. Mohlo by to však přinést jiné důsledky, například zastavení trestního stíhání, odklad či přerušení trestu odnětí svobody, změna typu sankce nebo výše trestu. Je tomu tak proto, že pachatel se trestného činu dopustil a naplnil mimo jiných podmínek i podmínku příčetnosti, ale není s to pochopit význam trestního stíhání, a pokud by měl trest vykonáván vůči osobě duševně narušené, trest by pravděpodobně neměl takový výchovný a sankční efekt, jaký by měl na příčetného pachatele. Proto dáváme přednost tomu, aby byl pachatel, u něhož nastala nepříčetnost až po spáchání činu, trestán mírněji a důraz byl kladen především na léčbu a reintegraci pachatele do běžné společnosti.
Příčetnost pachatele zkoumáme vždy ve vztahu ke konkrétnímu činu. Pokud pachatel spáchal v rozhodné době více činů (tzv. jednočinný nebo vícečinný souběh), zkoumáme tak příčetnost pachatele ke každému činu zvlášť. Je tomu tak proto, že pachatel sice mohl být ve vztahu k některým činům nepříčetný, zatímco ve vztahu k jinému činu byl schopen si uvědomit protiprávnost svého chování a své chování ovládat (tzv. parciální příčetnost). Příkladem může být člověk trpící lehkou mentální retardací nebo počátečním stadiem Alzheimerovy choroby, který si může uvědomit protiprávnost vraždy, avšak nebude schopen pochopit protiprávnost složitějších trestných činů, jako jsou například pojistné podvody apod., kterých by se mohl dopustit za pomoci či návodu jiného. Pokud by skutečně nebyl příčetný vzhledem k tomuto činu, nebude za něj ani trestně odpovědný. Opačným příkladem, kdy je parciální nepříčetnost způsobená vymizením ovládací složky jen k některým trestným činům, je například kleptomanie. Kleptoman může být nepříčetný ve vztahu k trestnému činu krádeže, nebude však zpravidla nepříčetný ve vztahu k jiným trestným činům.
Nejsou-li o pachatelově příčetnosti pochybnosti, soud se touto otázkou nezabývá, protože příčetnost pachatelů se předpokládá. Vznikne-li však v průběhu trestního řízení pochybnost o příčetnosti pachatele v okamžiku spáchání trestného činu (popř. později), je nutno zkoumat psychický stav pachatele (resp. obviněného), jelikož nepříčetnost se, na rozdíl od příčetnosti, musí dokazovat. Teprve po vyřešení této otázky může soud dovodit trestní odpovědnost či neodpovědnost pachatele, popř. fakta rozhodná pro uložení trestu (viz výše).
Otázka nepříčetnosti je otázkou právní, a proto o ní musí rozhodnout příslušný trestní soud. Protože ale úzce souvisí s otázkami lékařskými, resp. psychiatrickými, je vždy nutno k rozhodování o nepříčetnosti přizvat znalce z oboru psychiatrie.
- § 116 odst. 1 trestního řádu: „Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přibere se k tomu vždy znalec z oboru psychiatrie.“
Na podkladě jeho znaleckého posudku o duševním stavu obviněného soud rozhodne. Soud však nálezem znalce není vázán, rozhoduje tedy sice na základě jeho posudku, avšak nikoli závazně podle závěrů učiněných znalcem. Nemůže ale sám rozhodnout o příčetnosti či nepříčetnosti pachatele bez přizvání znalce, protože jeho znalost psychiatrie a psychologie je pouze laická a nedostačuje pro posouzení takového otázky samostatně, pouze na základě vlastních úvah. Pokud by přesto soud o otázce příčetnosti rozhodl bez přizvání znalce, šlo by o závažnou procesní chybu, která by mohla mít za následek zrušení celého rozsudku o vině a trestu. (Podrobněji o lékařských znaleckých posudcích v trestních věcech viz oddíl „Znalecké zkoumání duševního stavu v trestním právu“).
Co se týče obou schopností, jejichž vymizení v době činu v důsledku duševní poruchy se zkoumá, jde o kritéria psychologická (juristická). První z obou schopností, schopnost rozpoznávací, spočívá v neschopnosti pachatele určit, zda jeho chování je protiprávní. Takovou ztrátu schopnosti si lze lehce představit například u mentálně retardovaného člověka, který nebude schopen si uvědomit, že odcizení cizí věci je krádeží a jde o protiprávní chování. Přestože může být tento člověk tělesně zcela v pořádku a schopen ovládat své tělo, nebude trestně odpovědný, jelikož jeho psychický stav v době činu tuto odpovědnost vylučuje, co se týče schopnosti rozpoznávací. Naopak ztráta druhé schopnosti, tedy schopnosti ovládat své jednání, bude typická pro poruchy, při nichž si pachatel sice může být vědom, že jeho chování je protiprávní, avšak není schopen vůlí jej ovládnout a zabránit mu. Takovými poruchami mohou být například kleptomanie, pyromanie, některé sexuální deviace aj. V obou případech však musí platit také podmínka, že ztráta jedné či obou ze schopností byla způsobena duševní poruchou. Samotná existence nepříčetnosti však nemusí vždy způsobit trestní neodpovědnost pachatele. V některých případech může být pachatel trestně odpovědný i přesto, že splnil všechny podmínky nepříčetnosti v době činu. Pokud by si totiž pachatel přivodil ztrátu těchto schopností (a tím i příčetnosti) například požitím alkoholu nebo aplikací jiné návykové látky, šlo by o případ, který je trestním právem řešen jiným způsobem. Zpravidla je pachatel činu spáchaného v zaviněné nepříčetnosti trestně odpovědný podle míry zavinění ve vztahu k uvedení se do nepříčetnosti (viz oddíl „Odpovědnost za trestné činy spáchané pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky“).
Pachatel nebude nepříčetný ani v případě, že byl postižen duševní poruchou, ale zůstaly mu zcela, nebo alespoň zčásti zachovány obě výše zmíněné schopnosti. V takovém případě by byl buď zcela příčetný a tedy (co se týče psychického stavu) plně odpovědný, nebo by byl ve stavu tzv. zmenšené příčetnosti (viz oddíl „Zmenšená příčetnost“).
V této souvislosti je ještě nutné zdůraznit, že i když nepříčetný pachatel zásadně nemůže být trestně odpovědný (pokud si stav nepříčetnosti nezavinil), je přesto možné, aby mu soud uložil sankci, a to konkrétně buď ochranné léčení (§ 99 TZ), anebo zabezpečovací detenci (§ 100 TZ). Jsou to druhy tzv. ochranných opatření. Ochrannými opatřeními se nazývají takové prostředky trestního práva, které sice spadají do kategorie trestněprávních sankcí, ale neřadí se mezi tresty. Jejich hlavním účelem není odplata pachateli, ale primárně výchovné působení na pachatele. Ochranná opatření mohou být uložena jak pachateli trestně odpovědnému vedle trestu či místo něj, nebo také pachateli trestně neodpovědnému např. pro nepříčetnost, popř. také jiné osobě, rozdílné od pachatele (ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty). Mezi ochranná opatření řadíme: ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochrannou výchovu.
Je logické, že i když nepříčetný pachatel nemůže být trestně odpovědný, společnost musí mít nástroje pro to, aby se před ním dokázala chránit. Právě proto, když soud dospěje k přesvědčení, že nepříčetný pachatel by byl nebezpečný pro společnost, pokud by zůstal na svobodě, uloží mu ochranné léčení, které se může vykonávat jak v ambulantní, tak i v ústavní formě. Na ochranu před těmi nejnebezpečnějšími, avšak zároveň nepříčetnými pachateli (např. osoby trpící závažnými formami sexuální deviace, které se dopustily sexuální agrese), pak slouží institut zabezpečovací detence, která je vykonávána ve speciálních detenčních ústavech, v nichž ostrahu zajišťuje Vězeňská služba ČR. Avšak i v těchto detenčních ústavech je primárně vyvíjena snaha o léčbu duševně narušeného pachatele.
Obě zmiňované formy ochranného opatření (tj. ochranné léčení i zabezpečovací detence) trvají do té doby, dokud to vyžaduje jejich účel. Soud sice musí periodicky přezkoumávat důvody dalšího trvání (nejméně jednou za dva roky u ochranného léčení a nejméně jednou za rok u zabezpečovací detence), avšak teoreticky může prodlužovat jejich trvání až do konce života osoby, jíž bylo dané ochranné opatření uloženo.
Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu
JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Obecná část. Zvláštní část. Praha: Leges, 2010, 904 s.
JELÍNEK, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 3. vydání. Praha: Leges, 2012, 1280 s.
CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M.: Nepříčetný pachatel. Aktuální praktické i teoretické problémy trestního práva a trestního řízení v ČR v souvislosti s posuzováním nepříčetnosti – srovnávací studie. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1995, 97 s.
ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník, komentář 1. a 2. díl. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2500 s.
Právní předpisy:
Zákon č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č.141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů
Zmenšená příčetnost
S ohledem na to, že existují duševní stavy blízké nepříčetnosti, avšak přísné podmínky vyloučení trestní odpovědnosti pro nepříčetnost nesplňují, upravuje trestní zákoník také institut tzv. zmenšené příčetnosti. Zmenšenou příčetností se označují případy, kdy psychologická kriteria příčetnosti (schopnost rozpoznávací a určovací) jsou sice u osoby, která spáchala určitý čin dány, ale jen v zeslabené míře (D. Císařová a M. Vantuchová, nepříčetný pachatel, 1995, str. 10).
- § 27 TZ: „Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný.“
Zmenšená příčetnost je tedy chorobným stavem, ve kterém v důsledku duševní poruchy byla výrazně snížena schopnost pachatele rozpoznat protiprávnost činu, který osoba spáchala, nebo ovládnout své jednání.
Znamená to, že buď schopnost rozpoznat protiprávnost jednání, nebo schopnost ovládat své jednání, byla u této osoby v době činu výrazně zeslabena, avšak nevymizela úplně (tamtéž, str. 10). Opět musí tato okolnost nastat v důsledku duševní poruchy, jako u nepříčetnosti (k tomuto viz oddíl „Nepříčetnost“). Pokud by alespoň jedna ze schopností vymizela zcela, šlo by o pachatele nepříčetného.
Pokud je jedna či obě ze složek pouze podstatně oslabeny, jde zde o pachatele tzv. zmenšeně příčetného, což má pro jeho trestní odpovědnost a následné ukládání sankcí zcela jiné důsledky. Zmenšená příčetnost totiž, na rozdíl od nepříčetnosti, nevylučuje trestní odpovědnost, avšak pouze odůvodňuje zvláštní postup vůči pachateli (J. Jelínek a kol., Trestní právo hmotné, 2010, s. 190). Pachatel trestného činu tedy zpravidla bude trestně odpovědný, nepřistoupí-li jiný důvod, který by vylučovat trestní odpovědnost (věk, okolnosti vylučující protiprávnost, nedostatek zavinění aj.)
Jaký je tedy onen avizovaný „zvláštní postup vůči pachateli“? Zvláštní přístupy, které se ke zmenšeně příčetnému pachateli užijí, lze rozdělit do dvou skupin podle toho, zda se v případě zmenšeně příčetného pachatele použijí povinně (obligatorně), nebo záleží na úvaze soudu, zda je v konkrétním případě užije, či nikoliv (tzv. fakultativní důsledky zmenšené příčetnosti). Obligatorní zvláštnosti v přístupu ke zmenšeně příčetnému pachateli se týkají výhradně ukládání trestů a jsou upraveny v ustanovení § 40 odst. 1 TZ:
- § 40 odst. 1 TZ: „Jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry.“
V případě dospělého pachatele je tedy podmínkou, že si pachatel nepřivodil stav zmenšené příčetnosti sám, a to ani zaviněně, ani z nedbalosti. Pokud by tak učinil (tedy se například aplikací drog nebo požitím alkoholu uvedl do stavu zmenšené příčetnosti), nebyl by dán důvod pro zvláštní postup soudu vůči tomuto pachateli.
V případě mladistvého pachatele zákon o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen ZSVM) tuto zásadu mění, když stanoví, ve svém ustanovení § 25 odst. 2, že u mladistvého pachatele soud přihlédne také k tomu, že mladistvý spáchal provinění ve stavu zmenšené příčetnosti, který si přivodil vlivem návykové látky.
- § 25 odst. 2 ZSVM: “Při stanovení druhu trestního opatření a jeho výměry soud pro mládež přihlédne také k tomu, že mladistvý spáchal provinění ve stavu zmenšené příčetnosti, který si přivodil vlivem návykové látky.“
Zákon o soudnictví ve věcech mládeže tak zmírňuje postup soudu vůči mladistvým pachatelům, kteří si stav zmenšené příčetnosti sami přivodili návykovou látkou, oproti dospělým pachatelům ve stejné situaci. Je to výraz zvláštního přístupu k mladistvým, který prostupuje celou zákonnou úpravou soudnictví ve věcech mládeže.
Fakultativní důsledky, které může zmenšená příčetnost pachatele přivodit, se týkají především ukládání trestů v návaznosti na tzv. ochranná opatření (viz výše).
V případě zmenšeně příčetného pachatele připadají v úvahu tyto postupy:
- Soud může uložit ochranné léčení zmenšeně příčetnému pachateli, jestliže ten spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Záleží však na úvaze soudu, zda tohoto ustanovení využije.
- § 99 odst. 2 písm. a) TZ: „Soud může uložit ochranné léční i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný“ (…)
- Zároveň je možno, aby soud v případě zmenšené příčetnosti a za uložení ochranného léčení snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, kterou trestní zákoník pro daný trestný čin stanovuje ve své zvláštní části u jednotlivých trestných činů. Z níže uvedeného ustanovení však jasně plyne, že snížené trestu pod dolní hranici trestní sazby je možno pouze za současného uložení ochranného léčení. Soud proto nemůže snížit trest pod tuto hranici a zároveň o ochranném léčení nerozhodnout.
- § 40 odst. 2 TZ: “Má-li soud za to, že by vzhledem ke zdravotnímu stavu pachatele uvedeného v odstavci 1 bylo možno za současného uložení ochranného léčení (§ 99) dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezeními uvedenými v § 58 odst. 3, a uloží zároveň ochranné léčení.“
- Soud může také rozhodnout, že upustí od potrestání za současného uložení ochranného léčení. V tomto případě tedy nedojde jen ke snížení výše trestu, jako v případě zmíněném v bodě 2, ale soud dojde k závěru, že k nápravě pachatele postačí lépe než trest již pouze ochranné léčení.
- § 47 odst. 1 TZ: „Soud může upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a soud má za to, že ochranné léčení (§ 99), které zároveň ukládá, zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. Tohoto ustanovení se nepoužije, jestliže si pachatel stav zmenšené příčetnosti nebo duševní poruchu přivodil, byť i z nedbalosti, vlivem návykové látky.“
- Podobným případem je upuštění od potrestání za současného uložení zabezpečovací detence. V tomto případě soud neukládá ochranné léčení, ale přísnější druh ochranného opatření, který je určen zpravidla pro nebezpečnější osoby s těžšími duševními poruchami.
- § 47 odst. 2 TZ: „Soud může upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a nelze přitom očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, a soud má za to, že zabezpečovací detence (§ 100), kterou pachateli zároveň ukládá, zajistí ochranu společnosti lépe než trest.“
- U mladistvých pachatelů přichází v úvahu ještě jedna alternativa, zakotvená v ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Je jím upuštění od uložení trestního opatření za současného uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence. Chybí zde ustanovení o vyloučení takového postupu v případě, že by si mladistvý přivodil duševní poruchu sám aplikací návykové látky, jako je tomu v ustanovení § 47 odst. 1 TZ z pachatelů dospělých.
- § 12 odst. 2 písm. a) ZSVM: „Soud pro mládež může upustit od uložení trestního opatření mladistvému i tehdy, jestliže mladistvý spáchal provinění ve stavu vyvolaném duševní poruchou a soud pro mládež má za to, že zabezpečovací detence nebo ochranné léčení, které zároveň ukládá, zajistí nápravu mladistvého lépe než trestní opatření,“ (…)
Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu
JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, 904 s.
JELÍNEK, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 3. vydání. Praha: Leges, 2012, 1280 s.
CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M.: Nepříčetný pachatel. Aktuální praktické i teoretické problémy trestního práva a trestního řízení v ČR v souvislosti s posuzováním nepříčetnosti – srovnávací studie. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1995, 97 s.
ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník, komentář 1. a 2. díl. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2500 s.
Právní předpisy:
Zákon č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 218/2003 Sb., odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů
Rozumová a mravní vyspělost mladistvého
U dospělého pachatele je nutné, aby byla z obecných podmínek splněna mimo věku pouze podmínka příčetnosti. U mladistvého pachatele, tedy fyzické osoby, která dovršila 15 let věku, avšak nepřekročila 18. rok věku, přistupuje k těmto dvěma podmínkám ještě podmínka třetí: tzv. rozumová a mravní vyspělost. Hranice, od které považujeme osobu za trestně odpovědnou tak není u mladistvých určena pouze věkem dovršených patnácti let (tzv. absolutní trestní odpovědnost), ale také další podmínkou, jejíž naplnění se může u různých mladistvých pachatelů lišit v čase (tzv. relativní trestní odpovědnost). Mladiství tak mohou spáchat provinění jedině za splnění všech těchto podmínek, které jsou oproti dospělým pachatelům rozšířeny. Proviněním nazýváme trestný čin spáchaný mladistvým pachatelem.
- § 6 odst. 1 ZSVM: „Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá provinění.“
Bez splnění této podmínky by mladistvý, který splnil podmínku věku (tj. je starší patnácti let) i podmínku příčetnosti, nebyl přesto trestně odpovědný za čin, který spáchal, neboť rozumová a mravní vyspělost je dle § 5 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže (Zákon č. 218/2003 Sb., odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, dále jen ZSVM) podmínkou, bez níž nemůže nastat trestní odpovědnost mladistvého.
- § 5 odst. 1 ZSVM: „Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“
Co přesně označuje pojem „rozumová a mravní vyspělost“? Jde o označení určité úrovně vývoje mladistvého, která přibližně odpovídá vývoji jeho vrstevníků v daném věku. Mladistvý tak musí mít intelektuální i mravní schopnosti vyvinuté tak, jak bychom to přibližně očekávali u osob stejně starých (tedy starších patnácti let). Účelem tohoto ustanovení je zamezit tomu, abychom trestali pachatele, kteří dosáhli sice absolutní dolní hranice trestní odpovědnosti (patnácti let), ale vývoj jejich myšlení je opožděn takovým způsobem, že odpovídá věku dítěte mladšího patnácti let. Je-li jeho intelektuální a mravní vývoj takto opožděn, nebude tento mladistvý trestně odpovědný, neboť by to mělo podobný výsledek, jako bychom trestali dítě mladší 15 let. Opoždění vývoje přitom není způsobeno duševní poruchou, a jde pouze o fyziologické (přirozené), avšak výrazné opoždění dospívání daného jedince oproti jeho vrstevníkům. V tom případě by nešlo o provinění (tedy ekvivalent trestného činu u dospělých pachatelů), ale pouze o tzv. čin jinak trestný. Mladistvému pachateli by nebylo možné vzhledem k němu přiznat trestní odpovědnost a uložit za něj trestní opatření (ekvivalent trestu u dospělých pachatelů). Přesto je možné proti němu dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže použit mimo opatření ochranná (ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, ochranná výchova) také postupy pro děti mladší 15 let – tedy opatření dle § 93 odst. 1 ZSVM: výchovná povinnost, výchovné omezení, napomenutí s výstrahou, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, dohled probačního úředníka, ochranná výchova, ochranné léčení).
- § 5 odst. 2 ZSVM: „Dopustí-li-se mladistvý uvedený v odstavci 1 činu jinak trestného nebo není-li z jiných zákonných důvodů trestně odpovědný, lze vůči němu použít vedle ochranných opatření (§ 21) obdobně postupů a opatření uplatňovaných podle tohoto zákona u dětí mladších patnácti let.“
Rozumová a mravní vyspělost mladistvého se zkoumá vedle příčetnosti, samostatně. Jde opět o otázku právní, kterou ale nelze zodpovědět bez znaleckého posouzení psychického stavu mladistvého odborníky se vzděláním z oboru dětské psychologie a psychiatrie. K posouzení rozumové a mravní vyspělosti soud proto ustanoví dva znalce: jednoho znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii a jednoho znalce z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie, se specializací na dětskou psychologii. Pozorování duševního stavu mladistvého je zákonem časově omezeno (§ 58 odst. 2 ZSVM) na maximálně jeden měsíc s možností tuto lhůtu v odůvodněných případech prodloužit, maximálně však o další měsíc. Na základě posouzení odborníků soud rozhodne o tom, zda je mladistvý rozumově a mravně vyspělý natolik, aby mohl být za svůj čin trestně odpovědný. Nešlo by proto o „provinění“, ale o „čin jinak trestný“.
Přestože jde o otázku právní, kterou posuzuje trestní soud, nemůže tak soud učinit bez toho, aby přizval znalce k vyhotovení znaleckého posudku. Pokud by soud rozhodl pouze na základě vlastního uvážení bez znaleckého posudku dvou znalců s výše uvedenými specializacemi, šlo by o závažnou procesní chybu, pro kterou by mohlo být rozhodnutí o vině a trestu zrušeno. Soud totiž nemá takovou odbornou znalost lékařské, psychologické a psychiatrické problematiky, aby mohl rozhodnout bez odborných podkladů vypracovaných v posudku jmenovanými znalci. Přesto příslušný trestní soud není znaleckými posudky vázán a rozhoduje na jejich podkladě, avšak dle vlastního uvážení.
Rozumová a mravní vyspělost mladistvého se stejně jako příčetnost předpokládá, zkoumá se pouze v případech pochybnosti. Proto se znalci nepřizvou vždy, ale pouze pokud by byly důvodné pochybnosti o tom, že podmínka rozumové a mravní vyspělosti mladistvého je v konkrétním případě splněna.
Pro úplnost dodejme, že trestní věci mladistvých pachatelů projednávají tzv. soudy pro mládež, tedy specializované senáty a samosoudci okresních a krajských soudů. Tito justiční pracovníci zvlášť určení pro projednávání věcí mladistvých mají v této problematice hlubší znalosti a zkušenosti, které jsou spolu s citlivým individuálním přístupem potřebné k tomu, aby bylo co nejvíce dosaženo účelu řízení ve věcech mladistvých, nápravě a resocializaci mladistvého pachatele do společnosti.
Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu
JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, 904 s.
JELÍNEK, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 3. vydání. Praha: Leges, 2012, 1280 s.
CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M.: Nepříčetný pachatel. Aktuální praktické i teoretické problémy trestního práva a trestního řízení v ČR v souvislosti s posuzováním nepříčetnosti – srovnávací studie. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1995, 97 s.
ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník, komentář 1. a 2. díl. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2500 s.
Právní předpisy:
Zákon č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 218/2003 Sb., odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů
Odpovědnost za trestné činy spáchané pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky
Osoba, která spáchala čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně musí splnit určité obecné podmínky, aby mohla být trestně odpovědná. Mezi tyto podmínky patří také tzv. příčetnost. Její nedostatek, tedy tzv., nepříčetnost (podrobněji viz oddíl „Nepříčetnost“) zpravidla způsobuje, že pachatel není za spáchaný čin trestně odpovědný. Jedná se však o ty případy, kdy se pachatel do nepříčetnosti dostal nezaviněně (například vlivem duševní choroby a podobně).
Bylo by v rozporu se smyslem a funkcemi trestního práva, kdyby byl pachatel odpovědný za činy spáchané v nezaviněné nepříčetnosti způsobené duševní poruchou. Na druhou stranu by bylo nespravedlivé a zároveň zcela nežádoucí, kdyby se mohl pachatel vyvinit tak, že by se sám do stavu nepříčetnosti přivedl. Zaviněná nepříčetnost proto pachatele trestní odpovědnosti za spáchaný čin nezbavuje.
Jedná se zde o případy, kdy si pachatel zaviněně způsobí vymizení jedné ze složek příčetnosti (složky rozpoznávací či ovládací) a tím se uvede do nepříčetnosti. Zaviněná nepříčetnost bývá způsobena důsledkem požití návykové látky, nejčastěji alkoholu. Pokud u pachatele dojde ke spáchání činu, jenž naplňuje znaky některého trestného činu, v nepříčetnosti způsobené vlivem návykové látky, je pachatel za takovéto jednání odpovědný.
Protože si v tomto případě pachatel stav nepříčetnosti přivodil zaviněně sám, bude zpravidla odpovědný podle principů, které teorie nazývá „actio libera in causa“, případně za trestný čin opilství dle § 360 TZ.
Actio libera in causa
Trestně právní teorie rozlišuje tři kvalitativně odlišné případy zaviněné příčetnosti. V prvních dvou případech je pachatel odpovědný za spáchaný trestný čin, jelikož jeho zavinění se vztahuje přímo k předmětnému činu, nikoliv pouze k uvedení se do stavu nepříčetnosti. Tyto případy nazývá teorie jako tzv. „actio libera in causa“, tedy „jednání svobodné ve své příčině“.
Prvním případem je takzvané actio libera in causa dolosa, kdy přívlastek „dolosa“ zde označuje úmysl (dolosa: z lat. = úmyslný). Jedná se o případ, kdy se pachatel přivede návykovou látkou do stavu nepříčetnosti úmyslně právě proto, aby v tomto stavu spáchal trestný čin. Laicky lze toto jednání označit jako tzv. „napití se na kuráž“. Pachatel od počátku má v úmyslu dopustit se trestného činu. V takovémto případě je pachatel zcela odpovědný za spáchaný úmyslný trestný čin. Jeho nepříčetnost je z hlediska trestního práva pro posouzení jeho viny zcela bezvýznamná.
Druhým případem je tzv. „actio libera in causa culposa“ – zde přívlastek „culposa“ odkazuje na nedbalost (culposa: z lat. = nedbalostní). O tento případ se jedná, pokud se pachatel dopustí nedbalostního trestného činu ve stavu zaviněné nepříčetnosti, přičemž nedbalost spočívá právě v uvedení se do stavu nepříčetnosti. Typickým příkladem tohoto případu zaviněné nepříčetnosti jsou řidiči, kteří se do stavu nepříčetnosti přivedou prostřednictvím návykové látky během přípravy na cestu, přičemž následně svou jízdou způsobí smrtelný úraz. Přivedení se do stavu nepříčetnosti pak představuje nedbalostní jednání, v jehož důsledku došlo ke smrti. Pachatel by ale nemohl být odpovědný za úmyslný trestný čin, resp. takový trestný čin, u kterého zákon vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Vzhledem k takovému činu by byl pachatel nepříčetný, a tudíž trestně neodpovědný.
Tyto případy upravuje trestní zákoník v § 360 odst. 2 takto:
- § 360 odst. 2 TZ: „Ustanovení odst. 1 (trestný čin opilství – pozn. autorů) jakož i § 26 (ustanovení o beztrestnosti v případě nepříčetnosti – pozn. autorů) se neužije, přivedl-li se pachatel do stavu nepříčetnosti v úmyslu spáchat trestný čin, nebo spáchal trestný čin z nedbalosti, která spočívá v tom, že se přivedl do stavu nepříčetnosti.“
Posledním případem je situace, kdy se pachatel uvede prostřednictvím návykové látky do stavu nepříčetnosti a v tomto stavu se pak dopustí jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty některého trestného činu. V daném případě si sice pachatel způsobil nepříčetnost vlastní vinou, nicméně zavinění (úmysl či nedbalost) vedoucí ke spáchání činu vykazujícího znaky skutkové podstaty vzniklo až za situace, kdy pachatel nebyl schopen rozpoznat či ovládat své jednání. Za spáchaný čin by tak pachatel nemohl být trestně odpovědný, protože zavinění nelze dovodit podle konstrukce „actio libera in causa“. Takové situace řeší různé právní systémy různými způsoby od úplné beztrestnosti až po úplnou trestní odpovědnost. Český právní řád, resp. trestní zákoník řeší takové situace zavedením zvláštního trestného činu – „Opilství“, jehož skutková podstata je naplněna právě zaviněným uvedením se do stavu nepříčetnosti, v němž pachatel spáchá čin jinak trestný.
Trestný čin opilství (§ 360 trestního zákoníku)
Specifickým případem, kde hraje stav příčetnosti, respektive nepříčetnosti významnou roli, je trestný čin opilství upravený v § 360 trestního zákoníku. Jedná se o specifický trestný čin, kdy pachatel není odpovědný za jednání, které v opilosti spáchal, tzv. kvazidelikt neboli čin jinak trestný, ale za uvedení se do stavu nepříčetnosti, ve kterém tento čin jinak trestný spáchal. Trestá se tedy dané uvedení se do stavu nepříčetnosti, a to jak užitím alkoholu, tak i jakékoliv jiné návykové látky, nikoliv již jednání v tomto stavu uskutečněné, které by jinak neslo znaky kteréhokoliv trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. Za tento trestný čin umožňuje trestní zákoník uložit trest odnětí svobody v rozmezí tří až deseti let. Takto široce je nastavená hranice trestní sazby proto, že je třeba při ukládání trestu vzít v potaz, zda se pachatel ve stavu nepříčetnosti způsobené návykovou látkou dopustil například loupeže nebo třeba vraždy. Pro případ, že by se pachatel dopustil činu jinak trestného, na který zákon stanoví trest mírnější než tři léta, aplikuje se tento mírnější trest, protože dodržení trestní sazby v rozmezí tří až deseti let by například v případě výtržnictví bylo nepřiměřené.
Trestný čin opilství byl zaveden novelou trestního zákona v roce 1991 a v obdobné podobě byl převzat i do nového trestního zákoníku z roku 2009. Koncepce trestného činu opilství představuje kompromisní řešení mezi dvěma krajnostmi, a sice zbavení jakékoliv trestní odpovědnosti u osoby, která spáchala čin jinak trestný v nepříčetnosti způsobené vlivem návykové látky a uplatnění plné odpovědnosti za spáchané jednání i přes danou nepříčetnost. Tento koncept, který pro danou situaci dal vzniknout specifickému trestnému činu, je vlastní zejména germánským zemím a proto také bývá označován pojmem „Rauschdelikt“. Na rozdíl od těchto zemí, kdy například v Německu je za daný trestný čin stanovena trestní sazba trestu odnětí svobody v délce do pěti let, v Rakousku v délce do tří let a ve Švýcarsku dokonce v délce pouhých šesti měsíců, pojali čeští zákonodárci trest za trestný čin opilství poněkud přísněji a lze za něj uložit, jak již bylo výše uvedeno, trest v rozmezí tří až deseti let odnětí svobody. V mnoha případech, kdy je trest za kvazidelikt stanoven mírněji, pak platí trestní sazba shodná, jako by byl trestný čin spáchán v příčetném stavu, tedy k nepříčetnosti vyvolané návykovou látkou se v rámci výměry možného trestu vůbec nepřihlíží. U trestného činu opilství, je tak nutné vždy ještě kvalifikovat i jednání, kterého se pachatel ve stavu nepříčetnosti dopustil, aby bylo možné určit správnou trestní sazbu za trestný čin opilství, ale i třeba rozhodnout, zda o něm bude rozhodovat samosoudce či senát a zda bude možné vyřídit věc tzv. odklony, které umožňují u méně závažných trestných činů, za splnění daných podmínek, skončit trestní řízení bez uložení trestní sankce. V tomto ohledu je významné zjistit také skutečnost, zda byl pachatelem kvazidelikt spáchán tzv. kvaziúmyslně či kvazinedbalostně, protože to má zásadní význam pro stanovení výše trestní sazby. Bude-li například kvazidelikt kvalifikován jako těžké ublížení na zdraví z nedbalosti bude sankce v případě uložení trestu odnětí svobody stanovena v rozsahu maximálně dvou let, zatímco v případě kvaziúmyslného způsobení těžkého ublížení na zdraví se pohybujeme při ukládání trestu odnětí svobody v rozmezí tří až deseti let. V tomto případě úmyslné těžké újmy je pak trestní sazba kvazideliktu shodná s trestní sazbou stanovenou pro trestný čin opilství. V případě nedbalosti je však možnost uloženého trestu mnohem mírnější, a proto je třeba dopodrobna zkoumat daný kvazidelikt i z hlediska jeho objektivního průběhu, který nám nejlépe napoví, zda šlo ve smyslu kvazizavinění o úmysl či nedbalost. Problémy s dokazováním nastanou u trestných činů, kdy úmysl přesahuje jednání a nelze tak z pouhého jednání vyčíst kam až sahal kvaziúmysl nepříčetného pachatele. To v podstatě neví ani pachatel sám, čeho byl nebo by byl schopen ve stavu nepříčetnosti.
Důvodem, proč zákonodárci trestný čin opilství mezi jednání, které je třeba trestat na základě trestního zákona a nyní trestního zákoníku, zařadil, je udržení veřejného pořádku a ochrana společnosti před nebezpečím plynoucím z osob ovlivněných návykovou látkou. Tyto zákonem chráněné zájmy pak nazýváme objekty trestného činu opilství. Chrání se primárně společnost a veřejný pořádek před jedinci, jejichž chování je vlivem návykové látky nevypočitatelné a nepředvídatelné, a sekundárním objektem (chráněným zájmem) je pak i konkrétní zájem, který byl ohrožen nebo porušen samotným jednáním pod vlivem návykové látky, které nese znaky skutkové podstaty jiného trestného činu. Z toho je tedy patrné, že při trestném činu opilství rozlišujeme dvě jednání. Jednak jde o jednání, kterým se pachatel uvedl do stavu nepříčetnosti a jednak pak jednání ve stavu nepříčetnosti, kterým byl spáchán kvazidelikt neboli čin jinak trestný. Pro založení trestní odpovědnosti není možné, aby jedno z jednání absentovalo, protože by nebyly splněny zákonem dané znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Kdyby chyběla druhá část jednání, tedy spáchání kvazideliktu, jednání by nebylo trestné, protože samotné uvedení se do stavu nepříčetnosti požitím návykové látky, v případě alkoholu, není trestným činem. Stejně tak, kdyby chybělo první jednání – uvedení se do stavu nepříčetnosti, nejednalo by se o trestný čin opilství, ale o jiný trestný čin, jehož znaky dané jednání naplňuje. Abychom tedy mohli jednání pachatele kvalifikovat jako trestný čin opilství, musí být složena z obou dvou složek – actio praecedens (uvedení se do stavu nepříčetnosti) a actio subsequens (spáchání kvazideliktu).
V celém trestním zákoníku je užíván termín návyková látka, jejímž požitím nebo aplikací dojde u konkrétní osoby ke stavu nepříčetnosti, který je, jak je uvedeno výše, nezbytnou podmínkou pro odpovědnost za trestný čin opilství. Co se však pojmem návyková látka pro potřeby trestního zákoníku rozumí, jsme doposud neuvedli. Výklad tohoto pojmu poskytuje ustanovení § 130 trestního zákoníku, který stanoví, že návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Tato definice není přesná, protože je velmi široká a zároveň, ne všechny látky, které jsou způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka, jsou návykové. Pro potřeby trestního zákoníku jsou proto znaky návykové látky naplněny na základě jejich účinků, nikoliv na základě podstaty nebo chemickém složení. Konkrétní látky, které jsou v trestněprávní rovině považovány za omamné nebo psychotropní, jsou uvedeny na konci tohoto pojednání v přehledu, který vznikl jako příloha nařízení vlády z roku 2009. Je přitom nerozhodné, jakým způsobem je látka vpravena do organismu, zda orálně, análně, injekčně, čicháním, šňupáním, vdechováním, kouřením, polykáním nebo působením přes pokožku například formou obkladu nebo koupele. Z dikce zákona dále vyplývá, že osoba, která se přivede do stavu nepříčetnosti například tím, že neužívá předepsané léky, a v daném stavu spáchá trestný čin, nemůže být odpovědná za opilství, protože zákon pro tuto privilegovanou skutkovou podstatu vyžaduje aktivní jednání ve formě aplikace nebo požití, tedy nestačí neužíváním určitých látek. Dřívější úprava platná do roku 2009 výslovně uváděla, kromě požití či aplikace, možnost přivodit si stav nepříčetnosti „i jinak“. To pak dávalo prostor k polemikám, zda neužívání léků může spadat pod přivození si nepříčetnosti jinak a moci tak, v případě spáchání zvlášť závažného zločinu, využít mírnějšího postihu ve formě trestného činu opilství s trestní sazbou nepřesahující deset let. Z tohoto důvodu byla tato možnost jinak si přivodit nepříčetnost z nového znění trestního zákoníku vypuštěna.
Kromě stavu nepříčetnosti, kdy, jak již víme, je při jednání pachatele úplně vymizelá složka vědění, složka volní nebo obě tyto složky, může se pachatel vlivem návykové látky přivést i do stavu zmenšené příčetnosti. Tento stav, kdy jsou jedna nebo obě složky pouze oslabené nezakládá odpovědnost za trestný čin opilství, tedy za přivedení se do dané zmenšené příčetnosti, ale trestní odpovědnost je tu na pachatele kladena za celé jeho počínání a odpovědný by byl podle obecných zásad za ten který konkrétní trestný čin, jehož znaky by jeho jednání spáchané ve zmenšené příčetnosti neslo (Rozhodnutí NS ČR ze dne 04. 06. 1992). V případě, že by došlo k pochybnosti o skutečnosti, zda byl pachatel v době činu nepříčetný nebo pouze ve stavu zmenšené příčetnosti, zvolí se, ve světle zásady „in dubio pro reo“ alternativa pro pachatele příznivější, tedy varianta, že byl nepříčetný a odpovídá tak pouze v intencích trestného činu opilství dle § 360 trestního zákoníku.
Bylo-li výše uvedeno, že kvazideliktem může být kterýkoliv trestný čin uvedený ve zvláštní části trestního zákona, je třeba konstatovat, že tato hypotetická možnost je u některých typů trestných činů zpravidla po faktické stránce vyloučena. Jedná se o ty trestné činy, ke kterým je třeba zvýšené pozornosti a složitého jednání, například trestné činy z oblasti počítačové kriminality, kdy si lze těžko představit jejich provedení ve stavu nepříčetnosti. Stejně tak například padělání a pozměňování peněz a mnohé další trestné činy, u kterých je představa jejich vykonání ve stavu nepříčetnosti až absurdní.
Může nastat i situace, kdy se osoba přivede do stavu nepříčetnosti, ve kterém se dopustí činu jinak trestného pouze na základě toho, že jiná osoba jeho nepříčetného stavu využije a jeho prostřednictvím spáchá trestný čin. Tento pachatel se tak stává tzv. živým nástrojem a za toto jednání není odpovědný ani v intencích trestného činu opilství. Trestně odpovědná je naopak osoba, která nepříčetnosti jiného pro vlastní záměr využila. Tato osoba může živý nástroj i sama do stavu nepříčetnosti uvést, například tím, že jiného opije. V takovém případě je třeba zkoumat úmysl, s jakým jedná osoba, která jiného opíjí. V případě, že již má v plánu osobu využít pro svoji věc a úmyslně si podáváním alkoholu připravuje svůj živý nástroj, situace je shodná s výše uvedenou, tedy odpovědný bude pouze ten, co živý nástroj do stavu nepříčetnosti uvedl. Ovšem v případě, že osoba opíjí jinou osobu pouze s úmyslem ji opít a nemá přitom v plánu páchat prostřednictvím této osoby trestnou činnost, není samozřejmě za tuto, byť záměrně způsobenou nepříčetnost vlivem alkoholu způsobenou, trestněprávně odpovědný, protože opít jiného není trestným činem. V takovém případě, když pak osoba spáchá v tomto stavu nepříčetnosti kvazidelikt, odpovídá sama za trestný čin opilství.
Co se samotné dikce ustanovení § 360 trestního zákona týče, po celou dobu jsme se prozatím věnovali pouze odst. prvnímu. Druhý odstavec pak řeší situace, které byly předmětem již dřívějšího výkladu, a sice ty případy, kdy se osoba do stavu nepříčetnosti uvede záměrně, aby v něm spáchala trestný čin, tedy například se opije na kuráž a jde si vyřídit účty se sousedem od počátku veden úmyslem mu ublížit na zdraví. V takovém případě se trestného činu opilství neužije a pachatel je odpovědný podle obecné trestní odpovědnosti za úmyslný trestný čin ublížení nebo těžkého ublížení na zdraví. Stejně tak, pokus pachatel do stavu nepříčetnosti uvede z nedbalosti, která spočívá v tom, že se přivedl do stavu nepříčetnosti, odpovídá za nedbalostí verzi daného trestné činu, nikoliv za opilství. Příkladem může být řidič, který vědom si své plánované cesty, se během příprav na tuto cestu opije do nepříčetnosti a poté se vydá na cestu. V tomhle případě pachatel věděl, že bude řídit, že se chystá užít vůz a přesto se jal požívat alkoholické nápoje. To, že následnou jízdu vykonal již ve stavu nepříčetnosti, ho nijak nevyviňuje z odpovědnosti za to, že o skutečnosti, že bude v brzké době řídit, věděl, a přesto se uvedl do stavu nepříčetnosti, byť z nedbalosti.
Dalším specifickým případem je situace, kdy pachatel v konečné fázi závislosti na alkoholu, nedokáže ovládnout nutkání požít alkoholické nápoje. Tato osoba pak ani neovládá to, že se přivede požitím alkoholu do stavu nepříčetnosti, v němž se dopouští jednání, které má jinak znaky trestného činu. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu (Usnesení NS ČR ze dne 21. 01. 2008), nelze tuto osobu učinit vůbec trestně odpovědnou, neboť nepříčetnost nastala již před tím, než osoba požila alkoholické nápoje. Ovládací složka vědomí již byla vymizelá natolik, že osoba nemohla alkoholu odolat a není tak možné ji činit odpovědnou ani za ono požití alkoholického nápoje, kterým se přivedla do stavu nepříčetnosti, když ve stavu nepříčetnosti již dávno byla. Odpovědnost je tedy vyloučena jak za v nepříčetnosti spáchané jednání, tak i za trestný čin opilství.
Na závěr se zamysleme, zda může nastat situace, kdy by pachatel zároveň, souběžně, spáchal kromě trestného činu opilství ještě další trestný čin. Toto je samozřejmě vyloučeno již z povahy věci, protože pro ostatní trestné činy je vyžadována příčetnost, která je v rozporu s tím, aby mohl být někdo uznán vinným z trestného činu opilství. Proto kombinace opilství s jiným trestným činem je jednoznačně vyloučena a vždy je buď pachatel uznán po dobu páchání trestné činnosti nepříčetným a stíhán za opilství anebo znaleckým zkoumáním shledán příčetným, popřípadě ve stavu zmenšené příčetnosti pro daný časový úsek, kdy byl čin spáchán a stíhám pro jeden nebo více trestných činů, kterých se dopustil.
Tabulka 1. Srovnání zavinění v případech odpovědnosti za trestné činy spáchané pod vlivem návykové látky a v případě nepříčetnosti.
| Zavinění ve vztahu ke stavu „pod vlivem návykové látky“, tj. zavinění ke stavu nepříčetnosti | Zavinění ve vztahu k trestnému činu, příp. kvazideliktu | |
| Actio libera in causa dolosa | Úmysl | Úmysl |
| Actio libera in causa culposa | Úmysl nebo nedbalost | Nedbalost |
| Trestný čin opilství | Úmysl nebo nedbalost | Bez zavinění |
| Neodpovídá za své chování | Bez zavinění | Bez zavinění |
Pozn.: Tabulka převzata z učebnice: JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, 904 s.
Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu
JELÍNEK, J.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vyd. Praha: Leges, 2010, 912 s.
JELÍNEK, J.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 2. vyd. Praha: Leges, 2011, 1280 s.
Právní předpisy a judikatura:
Nařízení vlády č. 467/2009 Sb. ze dne 14.12.2009, kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů
Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn.: 11 To 73/1992, ze dne 04.06.1992
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 11 Tdo 1482/2007, ze dne 21.01.2008
Zákon č. 40/2009 Sb. ze dne 08.01.2009, trestní zákoník
Znalecké posuzování psychického stavu v trestním řízení
Trestní soud se v některých otázkách musí obrátit na odborníky, aby posoudili jisté otázky, které jsou natolik odborné, že jejich posouzení nemůže být svěřeno pouze soudu. Ačkoliv soud sám na základě vlastního uvážení poté tyto závěry posuzuje a sám si hodnotí otázky právní, nemůže se v určitých případech bez takových odborných podkladů obejít. Tyto odborné otázky mohu být různé povahy a z různých oborů, například z techniky, geologie, medicíny a z mnoha jiných oborů. K zodpovězení konkrétních odborných otázek využívá soud soudní znalce a znalecké ústavy.
Pokud jde o lidské myšlení, i zde je třeba, aby soud v určitých případech zkoumal, jaký byl psychický stav člověka v určitém právně relevantním okamžiku. Je to nutné například pro posouzení příčetnosti nebo nepříčetnosti, popřípadě příčetnosti zmenšené (k tomuto podrobněji viz oddíl „Nepříčetnost“, „Zmenšená příčetnost“), zda byl u mladistvého dostatek rozumové a mravní vyspělosti (viz oddíl „Rozumová a mravní vyspělost“) nebo také míru zavinění pachatele k činu. Trestní řád pro zkoumání duševního stavu stanovuje závazná pravidla, podle kterých se orgány činné v trestním řízení (soud, státní zástupce, policejní orgán) i další subjekty trestního řízení (zde např. znalec) musí řídit. Pravidla pro odborné a znalecké posuzování jsou zakotvena zejména v ustanoveních § 105 – 118 trestního řádu (zák. č. 141/1961 Sb.).
Obecně je třeba v otázkách, které si orgán činný v trestním nemůže posoudit sám, zajistit tzv. odborné vyjádření. Orgán činný v trestním řízení přitom sám rozhodne, zda odborné vyjádření postačí, nebo bude nutné přizvat znalce a nechat vyhotovit znalecký posudek. Posudkem se rozumí „úsudek učiněný na podkladě odborných znalostí o těch skutečnostech, k jejichž objasnění byl povolán“ (J. Jelínek a kol., Trestní právo hmotné, 2010, str. 693). Znalec se přibírá v případě, že nepostačuje odborné vyjádření dle uvážení orgánu, nebo v případě, že to výslovně stanoví zákon.
- § 105 odst. 1 TŘ: „Je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. V přípravném řízení přibírá znalce ten orgán činný v trestním řízení, jež považuje znalecký posudek za nezbytný pro rozhodnutí, pokud byla věc vrácena k došetření, státní zástupce, a v řízení před soudem předseda senátu. O přibrání znalce se vyrozumí obviněný a v řízení před soudem též státní zástupce. Jiná osoba se o přibrání znalce vyrozumí, je-li k podání znaleckého posudku třeba, aby tato osoba něco konala nebo strpěla.“
Trestní řád výslovně stanoví, že v některých případech je přibrání znalce obligatorní (povinné). Mezi tyto případy patří prohlídka a pitva mrtvoly, kde musí být přibrání povinně dokonce dva znalci, jak stanovuje § 115 TŘ, ale také vyšetření duševního stavu obviněného (§ 116 TŘ). Při vyšetření duševního stavu se proto odborné vyjádření (viz výše) nepoužije, neboť trestní řád stanoví, že pro vyšetření duševního stavu je třeba posudek znalce.
K vyšetření duševního stavu dospělého obviněného musí být přibrán znalec z oboru psychiatrie, k vyšetření duševního stavu mladistvého musí být přibrání dva znalci (§ 58 odst. 1 ZSVM) – jeden znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii a jeden znalec z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie, se specializací na dětskou psychologii.
- § 116 odst. 1 TŘ: „Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přibere se k tomu vždy znalec z oboru psychiatrie.“
- § 58 odst. 1 ZSVM: „K vyšetření duševního stavu mladistvého se přibere znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii a znalec z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie, se specializací na dětskou psychologii.“
Do roku 2001 bylo též u dospělých nutno přibrat k posouzení duševního stavu znalce dva, avšak novelou z r. 2001 byla tato povinnost zrušena. Podle současné úpravy tedy postačí u dospělých osob jeden znalec z oboru psychiatrie.
V případě, že by soud přibral znalce s nedostatečnou kvalifikací nebo by přibral pouze jednoho znalce v případě, kdy zákon stanoví, že jsou třeba znalci dva, by se jednalo o neúčinný důkaz a znalecký posudek by musel být vyhotoven nově dle příslušných ustanovení.
Znalec
Znalec je osobou s odbornou kvalifikací v určitém oboru, rozdílnou od procesních stran a orgánů činných v trestním řízení, ustanovenou orgánem činným v trestním řízení, aby objasnila skutečnosti, které vyžadují odborné posouzení a jsou důležité pro trestní řízení. Znalci jsou zapsáni v seznamech znalců a tlumočníků, které vedou krajské soudy (ústřední seznam vede ministerstvo spravedlnosti). Jejich práva a povinnosti, podmínky činnosti další otázky týkající se znalecké činnosti upravuje zvláštní zákon – zákon č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících ve znění pozdějších předpisů, a prováděcí vyhláška k tomuto zákonu č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Osoba nezapsaná v seznamu znalců a tlumočníků může být ustanovena znalcem v trestní věci jen výjimečně (§ 24 zákona o znalcích a tlumočnících), například není-li pro daný obor zapsán v seznamu znalců a tlumočníků žádný znalec, nebo jej žádný ze zapsaných znalců provést nemůže. Funkci znalce mohou dle § 24 citovaného zákona zastávat například i vědecké ústavy, specializovaná pracoviště, vysoké školy nebo jiné vědecké instituce.
- § 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících:
- (1) Znaleckou a tlumočnickou činnost mohou vykonávat pouze znalci a tlumočníci zapsaní do seznamu znalců a tlumočníků; znaleckou činnost vykonávají také ústavy (§ 21).
- (2) Osoby nezapsané do seznamu znalců a tlumočníků mohou být v řízení před orgány veřejné moci ustanoveny znalci nebo tlumočníky jen výjimečně za podmínek stanovených v § 24.
Znalec se k provedení posudku předvolává, a pokud se nedostaví, lze splněné této povinnosti vynutit pořádkovou pokutou až 50.000,-Kč, nikoliv však předvedením, jako u osoby, proti níž se řízení vede. K osobě znalce se mohou účastníci řízení vyjádřit a mohou proti znalci nebo zadanému posudku vznést námitky (např. proti pro podjatost znalce, námitky proti odbornosti znalce, zadání otázek, po jeho vyhotovení k chybám v posudku apod.) Znalci se zpravidla uloží, aby se připravil na znalecký posudek a vypracoval jej též písemně.
Znalecký posudek
Znalci nepřísluší v posudku hodnotit právní otázky. Takové otázky posuzuje sám trestní soud na základě vlastního uvážení, a samozřejmě také na základě odborných posouzení znalce. Je proto třeba otázky pokládat tak, aby mohl z odpovědí na odborné otázky ve znaleckém posudku vyvodit odpovědi na otázky právní. Úkolem zadaným ve znaleckém posudku tak nemůže být otázka „Byla osoba XY v okamžiku spáchání činu nepříčetná?“, protože otázka nepříčetnosti je otázkou právní (stejně tomu je u rozumové a mravní vyspělosti). Proto je třeba otázky zadat znalci např. takto:
- „Ve znaleckém posudku je nutno odpovědět na tyto otázky:
- Zda obviněný trpí duševní poruchou nebo chorobnou a jakou, jak se to projevuje.
- Zda se zjištěná porucha nebo choroba u obviněného projevovala v době páchání trestné činnosti.
- Zda vlivem případné poruchy nebo choroby byla v době páchání trestné činnosti ovlivněna jeho schopnost rozpoznat důsledky svého jednání nebo schopnost toto své jednání ovládat; stanovit případně hranici snížení těchto schopností a jejich příčinu.
- Vyhodnotit schopnost obviněného chápat smysl trestního stíhání a účelně se hájit.
- Vyjádřete se k bezpečnosti pobytu obviněného na svobodě a k možnosti ochranného léčení (zda jsou u obviněného sklony k agresivitě, zda takto jedná ve stresových situacích apod.)
- Posoudit objektivní možnosti vývoje osobnosti obviněného, zejména z hlediska dalšího možného opakování posuzovaného jednání.
- Další skutečnosti dle uvážení znalce významné pro další rozhodování orgánů činných v trestním řízení.“
Znalec proto není oprávněn odpovídat na otázky, zda byla osoba obviněná z trestného činu příčetná, nepříčetná nebo zmenšeně příčetná, zda se dopustila trestného činu opilství, zda byl mladistvý rozumově a mravně vyspělý apod. Takovou kvalifikaci provede až sám soud na základě odpovědí znalce na zadané odborné otázky.
- § 107 odst. 1 TŘ: „Znalci, který je pověřen úkonem, se poskytnou potřebná vysvětlení ze spisů a vymezí se jeho úkoly. Přitom je třeba dbát toho, že znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky. Je-li toho k podání posudku třeba, dovolí se znalci nahlédnout do spisů nebo se mu spisy zapůjčí. Může mu být též dovoleno, aby byl přítomen při výslechu obviněného a svědků a aby jim kladl otázky vztahující se na předmět znaleckého vyšetřování. V odůvodněných případech se znalci umožní, aby se zúčastnil provedení i jiného úkonu trestního řízení, pokud takový úkon má význam pro vypracování znaleckého posudku. Znalec může též navrhnout, aby byly jinými důkazy napřed objasněny okolnosti potřebné k podání posudku.“
Vyšetření duševního stavu
Vyšetření duševního stavu se děje zpravidla ambulantně, tedy jednorázovým vyšetřením. Nelze-li to provést jinak (tedy např. jednorázově či opakovanou návštěvou znalce), může v přípravném řízení soudce a v řízení před soudem soud (tedy samosoudce nebo soudní senát) nařídit, aby byl obviněný pozorován ve zdravotnickém ústavu, nebo ve zvláštním oddělení nápravného zařízení (je-li již ve vazbě).
- § 116 odst. 2 TŘ: „Nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, může soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit, aby obviněný byl pozorován ve zdravotnickém ústavu, nebo je-li ve vazbě, též ve zvláštním oddělení nápravného zařízení. Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.“
V případě takového omezení osobní svobody ve zdravotnickém zařízení je zde dán důvod tzv. nutné obhajoby. To znamená, že osoba, která je podrobena zkoumání duševního stavu, musí mít již od okamžiku, kdy jej její svoboda omezena (v případě vazby již od jejího počátku), obhájce z řad advokátů, kterého si buď sama zvolí, nebo jí je soudem ustanoven.
Toto pozorování je ustanovením § 117 trestním řádu časově omezeno maximálně na dva měsíce s možností mimořádného prodloužení o další jeden měsíc. Celkově tak může pozorování duševního stavu u dospělých osob, proti nimž se řízení vede, trvat maximálně tři měsíce. U mladistvých je tato lhůta upravena odlišně v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže (viz níže).
- § 117 TŘ: „Pozorování duševního stavu nemá trvat déle než dva měsíce; do té doby je třeba podat posudek. Na odůvodněnou žádost znalců může soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce tuto lhůtu prodloužit, nikoli však více než o jeden měsíc. Proti prodloužení lhůty je přípustná stížnost.“
Takový postup je však přípustný pouze u osoby, proti které se řízení vede. Je možné, jak uvádí § 118 TŘ, aby byl vyšetřen také duševní stav důležitého svědka, a to v případě, kdy jsou pochybnosti o jeho schopnostech vnímat a vypovídat. Zde je však výslovně zakázáno vyšetřovat duševní stav dle § 116 odst. 2 (soud nemůže svědkovi nařídit, aby se podrobil vyšetření duševního stavu pozorováním ve zdravotnickém ústavu), vyšetření probíhá ambulantně.
- § 118 TŘ: „Jestliže jsou závažné pochybnosti, zda není u svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, je možno vyšetřit znalecky i duševní stav svědka. Pozorování duševního stavu svědka podle § 116 odst. 2 není však přípustné.“
Zvláštní ustanovení o pozorování duševního stavu mladistvých obsahuje zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Zde je doba pozorování duševního stav omezena na poloviční dobu – pouze jeden měsíc, výjimečné prodloužení je ponecháno ve stejné maximální době jednoho měsíce. Celkově tak může pozorování duševního stavu trvat maximálně dva měsíce, na rozdíl od dospělých, kdy může dosáhnout až tří měsíců.
- § 58 odst. 2 ZSVM: „Pozorování duševního stavu nemá trvat déle než jeden měsíc; do té doby je třeba podat posudek. Na odůvodněnou žádost znalců může soud pro mládež a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce tuto lhůtu prodloužit, nikoli však více než o jeden měsíc. Proti rozhodnutí o prodloužení lhůty je přípustná stížnost.“
Znalci jsou pro vypracování posudku poskytnuty potřebné údaje ze spisu, jak vyplývá z výše uvedeného ustanovení § 107 odst. 1 TŘ. Znalec se poté k zadaným otázkám vyslechne a zpravidla předloží i písemné vyhotovení posudku, které je součástí trestního spisu. Znalecká posudek obsahuje nález (tedy závěry, ke kterým znalec dospěl), posudek (odůvodnění závěrů, tedy zejména informace a skutečnosti, ze kterých vycházel a o které opírá své závěry, postupy a metody, kterých využil) a znaleckou doložku (identifikace znalce a jeho specializace. Orgán činný v trestním řízení posudek hodnotí dle volného uvážení, a jsou-li v posudku chyby nebo mezery, může znalce vyslechnout k doplnění či vysvětlení nejasností.
Znalec není oprávněn hodnotit věrohodnost důkazů, které mu jsou poskytnuty k vyhotovení znaleckého posudku. Taková úloha přísluší opět orgánu činnému v trestním řízení. Znalec ve svém posudku může takovou situaci zohlednit tak, uvede různé eventuality pro případ, že by se určitý údaj ukázal jako nesprávný, případně uvede důkazy pro nemožnost nebo nesprávnost údaje. Orgán činný v trestním řízení pak takové důkazy a možnosti posoudí a sám si učiní závěr o právním posouzení věci. Není přitom vázán znaleckým posudkem, ale měl by z něj vycházet. V případě, že se přikloní k jedné z více variant, nebo že si učiní jiný závěr, než který vyplývá ze znaleckého posudku, měl by svůj postoj důvěryhodně zdůvodnit a podložit toto odůvodnění důkazy a skutečnostmi, ze kterých vycházel a o něž své rozhodnutí opírá.
Znalecký posudek mohou navrhnout také strany trestního řízení, takový posudek má pak stejnou důkazní povahu, jako znalecký posudek navržený orgánem činným v trestním řízení. Znalec, který by však podal nepravdivý, hrubě zkreslený nebo neúplný znalecký posudek by mohl být stíhán za křivou výpověď a nepravdivý znalecký posudek dle § 346 trestního zákoníku.
Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu:
JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, 904 s.
JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 2. vydání. Praha: Leges, 2011, 816 s.
JELÍNEK, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 3. vydání. Praha: Leges, 2012, 1280 s.
CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M.: Nepříčetný pachatel. Aktuální praktické i teoretické problémy trestního práva a trestního řízení v ČR v souvislosti s posuzováním nepříčetnosti – srovnávací studie. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1995. 97 s.
ŠÁMAL P. a kol.: Trestní zákoník, komentář 1. a 2. díl. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2500 s.
Právní předpisy:
Zákon č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č.141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 218/2003 Sb., odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících ve znění pozdějších předpisů
Vyhláška č. 37/1967 Sb., kterou se provádí zákon o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů
Zpracovali: Lenka Jamborová, Filip Ščerba, Zdeněk Kopečný, Pavel Jiříček, Katedra trestního práva, Právnická fakulta UP
Příloha č. 1.
Omamné látky
Tabulka. Hodnoty množství většího než malé omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících pro účely trestného zákoníku (Nařízení vlády č. 467/2009 Sb. ze dne 14. 12. 2009).
| Typ látky (obecně vžitý název, „typ drogy“ | Mezinárodní nechráněný název (INN) v českém jazyce | Množství větší než malé |
| Pervitin | Metamfetamin | více než 2 g |
| Heroin | Heroin | více než 1,5 g |
| Kokain | Kokain | více než 1 g |
| Amfetamin (benzendrin) | Amfetamin | více než 0,2 g |
| Dexamfetamin (dexedrin) | více než 0,2 g | |
| Fentanyl | více než 0.05 g | |
| Extáze (MDMA) | 3,4-Methylen-dioxy-metamfetamin | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,4 g práškovité či krystalické substance
|
| Extáze (MDA) | Tenamfetamin | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,4 g práškovité či krystalické substance
|
| Extáze (MDEA) | N-Ethyl-MDA | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,4 g práškovité či krystalické substance
|
| 4-MTA | 4-MTA | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,4 g práškovité či krystalické substance
|
| PMA | para-Metoxy-amfetamin | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,4 g práškovité či krystalické substance
|
| PMMA | para-Metoxy-metamfetamin | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,4 g práškovité či krystalické substance
|
| 2C-B | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,4 g práškovité či krystalické substance
|
|
| 2C-I | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,4 g práškovité či krystalické substrance
|
|
| DOB (Brolamfetamin) | Brolamfetamine | více než 4 papírky/tablety/kousky želatiny
nebo více než 0,01 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
| STP, DOM | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,40 g práškovité či krystalické substance
|
|
| 2C-T-2 | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,40 g práškovité či krystalické substance
|
|
| 2C-T-7 | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,40 g práškovité či krystalické substance
|
|
| DET | více než 4 tablety/kapsle
nebo 0,80 g práškovité či krystalické substance
|
|
| DMA | Dimethoxyamfetamin | více než 4 tablety/kapsle
nebo 1g práškovité či krystalické substance
|
| DOET | 2,5-Dimethoxy-4-ethylamphetamin | více než 4 tablety/kapsle
nebo 0,120 g práškovité či krystalické substance
|
| AET, Monase | Etryptamin | více než 4 tablety/kapsle
nebo 0,80 g práškovité či krystalické substance
|
| Extáze (MMDA) | 5-Methoxy-3,4-methylendioxyamfetamin | více než 4 tablety/kapsle
nebo 1,2g práškovité či krystalické substance
|
| TMA | Trimethoxyamfetamin | více než 4 tablety/kapsle
nebo 0,50 g práškovité či krystalické substance
|
| TMA-2 | více než 4 tablety/kapsle
nebo 0,20 g práškovité či krystalické substance
|
|
| Methkathinon | více než 4 tablety/kapsle
nebo 0,80 g práškovité či krystalické substance
|
|
| DMT | více než 0,60 g práškovité či krystalické substance,
více než 0,5 l nápoje Ayahuasca
|
|
| LSD (LSD-25, (+)Lysergid) | LSD, LSD-25 | více než 5 papírků, tablet, želatinových kapslí nebo „krystalů“ impregnovaných účinnou látkou |
| Fenylcyklidin (PCP) | Fencyklidin | více než 4 tablety/kapsle
50 ml olejnaté tekutiny
1 g krystalů nebo prášku
|
| Desomorfin | Desomorfin | více než 2g krystalické látky |
| Etorfin | Etorfin | více než 5 mg krystalické látky,
nebo např. 1 lahvička preparátu pro veterinární použití (např. Immobilon)
|
| Ketobemidon | Ketobemidon | více než 1 gram krystalické látky
nebo 20 tbl á 5 mg, 10 kapslí á 10 mg nebo 20 ampulí á 5mg pro injekční aplikaci (Cliradon, Ketogan, * Ketodur, Cymidon, Ketorax…)
|
| 4-Methylaminorex | 4-Methylaminorex | více než 0,5 g krystalů nebo prášku
více než 4 tablety/kapsle
|
| DMHP | více než 1 g krystalů nebo prášku | |
| N-Hydroxy MDA | N-Hydroxy MDA | více než 1 g krystalů nebo prášku
více než 4 tablety/kapsle
|
| Parahexyl | více než 1 g krystalů nebo prášku | |
| Rolicyklidin (PHP, PCPY) | Rolicyklidin | více než 1 g krystalů nebo prášku
více než 4 tablety/kapsle
|
| Tenocyklidin (TCP) | Tenocyklidin | více než 1 g krystalů nebo prášku
nebo více než 4 tablety/kapsle
|
| Marihuana | Konopí | více než 15 gramů sušiny |
| Hašiš | Pryskyřice z konopí | více než 5 gramů |
| Lysohlávky a další houby obsahující psilocyn anebo psilocybin (plodnice) | Psilocin
Psilocybin
|
více než 40 plodnic houby |
| Lysohlávky a další houby obsahující psilocyn anebo psilocybin (mycelium) | Psilocin
Psilocybin
|
více než 40 gramů agaru (nebo jiné živné půdy) |
| Khat | Kathinon | více než 80 g čerstvého rostlinného materiálu |
| Meskalin | Meskalin | více než 25 g sušiny kaktusů rodu Lophphora Williamsi, Echinopsis pachanoi, Echinopsis peruvian, Trichocereus bridgesii; cuzcoensis; fulvinanus; pachanoi |
| Bezitramid | Bezitramid | |
| Dextromoramid | Dextromoramid | |
| Difenoxylát | Difenoxylát | |
| Fenazocin | Fenazocin | |
| Fentanyl | Fentanyl | |
| Hydrokodon | Hydrokodon | |
| Hydromorfon | Hydromorfon | |
| Nikomorfin | Nikomorfin | |
| Opium | Opium | |
| Oxykodon | Oxykodon | |
| Pethidin | Pethidin | |
| Piritramid | Piritramid | |
| Thebakon | Thebakon | |
| Tilidin | Tilidin | |
| Acetyldihydrokodein | Acetyldihydrokodein | |
| Dextropropoxyfen | Dextropropoxyfen | |
| Dihydrokodein | Dihydrokodein | |
| Morfin | Morfin | |
| Ethylmorfin | Ethylmorfin | |
| Folkodin | Folkodin | |
| Kodein | Kodein | |
| Buprenorfin (Subutex®, Suboxone®, atd.) | Buprenorfin | |
| Metadon | Methadon | |
| Dexamfetamin | Dexamfetamin | |
| Flunitrazepam | Flunitrazepam | |
| Metachalon | Metachalon | |
| Methakvalon | (dříve Methakvalon) | |
| Methylfenidát | Methylfenidát | |
| Sekobarbital | Sekobarbital | |
| Amobarbital | Amobarbital | |
| Cyklobarbital | Cyklobarbital | |
| Glutethimid | Glutethimid | |
| Pentazocin | Pentazocin | |
| Pentobarbital | Pentobarbital | |
| Alprazolam | Alprazolam | |
| Amfepramon | Amfepramon | |
| Barbital | Barbital | |
| Bromazepam | Bromazepam | |
| Brotizolam | Brotizolam | |
| Butobarbital | Butobarbital | |
| Estazolam | Estazolam | |
| Ethchlorvynol | Ethchlorvynol | |
| Ethyl-loflazepát (dříve Ethylloflazepát) |
Ethyl-loflazepát (dříve Ethylloflazepát) |
|
| Fenobarbital | Fenobarbital | |
| Fentermin | Fentermin | |
| Fludiazepam | Fludiazepam | |
| Flurazepam | Flurazepam | |
| Halazepam | Halazepam | |
| Chlordiazepoxid | Chlordiazepoxid | |
| Kamazepam | Kamazepam | |
| Klobazam | Klobazam | |
| Klonazepam | Klonazepam | |
| Diazepam | Diazepam* | |
| Oxazepam | Oxazepam | |
| Klorazepová kyselina (dříve Klorazepát) | Klorazepová kyselina (dříve Klorazepát) | |
| Loprazolam | Loprazolam | |
| Lorazepam | Lorazepam | |
| Mazindol | Mazindol | |
| Medazepam | Medazepam | |
| Meprobamát | Meprobamát | |
| Methylfenobarbital | Methylfenobarbital | |
| Methyprylon | Methyprylon | |
| Midazolam | Midazolam | |
| Nitrazepam | Nitrazepam | |
| Nordazepam | Nordazepam | |
| Pemolin | Pemolin | |
| Pipradrol | Pipradrol | |
| Prazepam | Prazepam | |
| Temazepam | Temazepam | |
| Triazolam | Triazolam | |
| Vinylbital | Vinylbital | |
| Zolpidem | Zolpidem | |
| Karfentanil | ||
| Tapentadol | ||
| AM-2201 | více než 1,25 g sušené rostlinné směsi
nebo více než 0,0125 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| bk-PMA | více než 4 tablety/kapsle nebo více než 0,3 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku | |
| bk-PMMA | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,5 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| Bromo-Dragonfly | více než 4 papírky/tablety/kapsle/kousky želatiny nebo více než 0,001 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku | |
| Butylon | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,5 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| CP-47,497 | více než 1,25 g sušené rostlinné směsi
nebo více než 0,0125 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| CRA-13 | více než 1,25 g sušené rostlinné směsi
nebo více než 0,0125 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| DBZP | více než 4 tablety/kapsle nebo více než 0,4 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku | |
| DOC | více než 4 papírky/tablety/kapsle/kousky želatiny nebo více než 0,01 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku | |
| DOI | * více než 4 papírky/tablety/kapsle/kousky želatiny nebo více než 0,01 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku | |
| Flefedron | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,5 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| 4-FMP-M | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,4 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| JWH-018 | více než 1,25 g sušené rostlinné směsi
nebo více než 0,0125 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| JWH-073 | více než 1,25 g sušené rostlinné směsi
nebo více než 0,0125 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| JWH-081 | více než 1,25 g sušené rostlinné směsi nebo více než 0,0125 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku | |
| JWH-122 | více než 1,25 g sušené rostlinné směsi
nebo více než 0,0125 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| JWH-200 | více než 1,25 g sušené rostlinné směsi
nebo více než 0,0125 g krystalické nebo práškovité*substance obsahující účinnou látku
|
|
| JWH-250 | více než 1,25 g sušené rostlinné směsi
nebo více než 0,0125 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| JWH-398 | více než 1,25 g sušené rostlinné směsi
nebo více než 0,0125 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| MBZP | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,4 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| mCPP | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,4 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| MDAI | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,5 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| MDPV | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,05 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| 4-MEC | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,5 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| Mefedron | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,5 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| Methylon | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,5 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| Nafyron | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,5 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| pFPP | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,25 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| Salvinorin A | více než 2 g sušených listů rostliny Salvia Divinorum | |
| TFMPP | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,4 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| BZP (benzylpiperazin) | více než 4 tablety/kapsle
nebo více než 0,4 g krystalické nebo práškovité substance obsahující účinnou látku
|
|
| Ketamin |
Příloha č. 2.
Vzor protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem
Article printed from E-learningová podpora mezioborové integrace výuky tématu vědomí na UP Olomouc: http://pfyziolmysl.upol.cz
URL to article: http://pfyziolmysl.upol.cz/?p=3094
Click here to print.