Miroslav Orel, Věra Facová, Robert Sigmund

Úvod

Psychiatrie je specializovaným lékařským oborem. Psychiatr je tedy lékař – absolvent lékařské fakulty (v našich zemích s titulem MUDr.), který se odborně zabývá psychiatrií a získal atestaci (specializaci) v oboru psychiatrie.

Psychiatrie jako obor má teoretické i praktické aspekty, zabývá se otázkami diagnostiky, klasifikace, léčby, forenzního posouzení, prevence, rehabilitace a výzkumu psychických (duševních) onemocnění a stavů aj.

• Samotný termín psychiatrie (psȳchiatria) je odvozen ze dvou řeckých slov: psȳchē – duše, psychično, psychika a iātreiā – lékařství.

Psychologie je humanitní věda. Psycholog je absolventem jednooborového magisterského studia psychologie na filozofické fakultě (u nás s titulem Mgr.), který se profesně zabývá psychologií, v rámci které se může specializovat v jednotlivých psychologických disciplínách.

Rovněž psychologie jako obor má své teoretické i praktické aspekty, zabývá se psychologickými aspekty lidského bytí – emocemi, myšlením, učením, chováním, vztahy atd.

• Označení psychologie (psȳchologia) vzniklo ze dvou řeckých slov: psȳchē – duše a logos – nauka.

V praxi a péči o duševně nemocné považujeme psychologii a psychiatrii za doplňkové obory (mají své specifické pole působení a kompetencí, ale v určitých oblastech se překrývají).

Norma

Jedním z úkolů teoretických i aplikovaných věd je definovat patologické -  tzn. chorobné a nezdravé. Tím je vymezena oblast „nenormální“ – chorobná, patologická vedle „normální“ – zdravé, fyziologické.

Pojem norma (pravidlo, kritérium, předpis) je však nezbytné vnímat šířeji, než se na první pohled může zdát.

Statistická norma

• Norma statistická pro znaky anebo veličiny, které je možno kvantifikovat, je vztažná (referenční) hodnota. Je to statistický parametr získaný zpracováním hodnot naměřených ve vybraném souboru. Výběr souboru se řídí požadavky kladenými na daný parametr a zpravidla ho provádí ten, kdo parametr zjišťuje. „Normální“ je proto vždy závislé na zvolených požadavcích a na vybraném a vyšetřeném souboru.
• Zjednodušeně lze říci, že statistická norma je určena většinovým zastoupenímhodnot v dané skupině. „Normální“ se statisticky odvozuje od průměru. Jevy, které se vyskytují nejčastěji, určují průměrné hodnoty. Parametr „normálního“ tak má statistické rozdělení.
• Přesněji, při Gaussově rozdělení hodnot daného znaku anebo veličiny definujeme jako „normální“ ty hodnoty, které jsou v tzv. referenčním intervalu (obr. 1). Referenční interval zahrnuje hodnoty průměru ± 2 S. D. (S. D. = standardní odchylka). Odtud plyne, že vždy pouze 95 % vyšetřených může být definováno jako „normální.“ Zbývajících 5 % jedinců (po 2,5 % na každé straně Gaussovy křivky) je mimo referenční interval, tedy jsou „abnormální.“ Všimněme si, že i pokud proměříme soubor zdravých jedinců, po jejich statistickém zpracování nám vždy zbude 5 % z nich, které podle dohody, jíž určujeme statistickou normu, musíme označit jako „abnormální“ – z definice. Toto úskalí je vždy nezbytné mít na paměti.
• Např. statisticky normální hodnota IQ je průměrná (90 – 110) – takové IQ má většina populace. Hodnoty nad a pod uvedený průměr jsou mimo statistickou normu a z hlediska četnosti je jejich nositelů méně.

^[1]

Obr. 1. Norma a referenční interval.

Další normy

• Norma věková odpovídá průměru v určité věkové kategorii – při jejím posuzování vždy vycházíme z poznatků vývojové psychologie.  Např. ve věku jednoho roku je „normální“, aby dítě používalo redukovanou slovní zásobu („mama… tata… papa“). Pokud uvedenou slovní zásobu má dítě ve věku šesti let, nelze hovořit o „normalitě“.
• Norma socio-kulturní a také norma etická a morální odrážejí výrazně vliv epochy, doby, kultury a celé společnosti a také konkrétnímu místu a času na Zemi. Např. kontakt se světem duchovních bytostí je v určitých oblastech naší planety bráno jako „normální“, jinde je na daný fenomén nahlíženo jako na zvláštnost a jinde je podobná zkušenost považována za patologii duševního stavu.
• Norma mediální je vymezována v médiích (televizi, rozhlase, na internetu, v tisku apod.). Má obrovský vliv na mínění a chování populace.
• Norma právní je ustanovena v zákonech a právních dokumentech. Např. u nás je mnohoženství porušením právní normy, ale v jiných oblastech je běžně normou.
• Norma odborníků – znalců – je určována soudobými poznatky vědy – např. v podobě Mezinárodní klasifikace nemocí určuje, co je nemoc a co ne. Příkladem může být homosexuální orientace, která (pokud je jedincem přijímána) není v současnosti považována za poruchu ani nemoc, ale variantu normy.
• Norma skupinová je vymezena vždy určitou konkrétní skupinou (rodinou, společenstvím lidí, obyvateli jednoho domu, studijním kroužkem, církví, třídou, sektou apod.). Určující tedy je, co většina skupiny nebo její vedení považuje za normální – v některých skupinách to mohou být podvody a krádeže, jinde altruistická pomoc bližnímu atd.
• norma individuální (osobní – kazuistická) je vždy určena postoji a názory jednoho konkrétního jedince. Vychází tedy z jeho pohledu a názorů na svět. Pochopitelně může být ve shodě s výše uvedenými normami nebo s nimi může být v rozporu.

Při popisu psychického stavu se držíme normy odborníků, ale přihlížíme i k normě statistické, věkové, právní, individuální atd. Daný stav je třeba posoudit komplexně.

Nikdy nezapomínejme, že hranice mezi normou a abnormitou nemusí být vždy jasná a ostrá. „Hranice normy“ se vyvíjejí, mění, zpřesňují nebo posunují dle dobových poznatků vědy, někdy je definována například vymezením určitých kritérií. Při posuzování stavu jednoho konkrétního člověka by zařazování do norem nikdy nemělo setřít individualitu člověka.

Zdraví a nemoc

Z množství možných vymezení zdraví a nemoci zejména zasluhují pozornost následující znění.

Negativní pojetí

Zdraví, vymezeno negativně, je nepřítomnost nemoci, tedy nepřítomnost buď subjektivních obtíží, nebo dosud skrytých procesů, které v případě nemocí, jež jsou dlouhou dobu bezpříznakové, k subjektivním obtížím teprve povedou (jako např. nádorová onemocnění, diabetes, hypertenze, syndrom vyhoření atd.).

Funkční (biologické) pojetí zdraví a nemoci

Zdraví je schopnost organismu a všech jeho částí vykonávat normální funkce v celém rozsahu rezerv a využívat jejich celou normální adaptační šíři.

Nemoc je potom neschopnost vykonávat normální funkce …

Funkční pojetí zahrnuje nemoc jako poruchu homeostázy (homeorey), tj. narušené schopnosti udržet morfologické a funkční odchylky, navozené náhodnými nebo systematickými podněty, v normálních mezích. Nadměrné výchylky jdoucí nad tyto limity vedou k nestabilitě celého systému, k jeho snížené schopnosti reagovat na různé podněty a adaptovat se na ně. Funkce systému – a poté i morfologické charakteristiky – opouštějí rámec normálních mezí a stávají se patologickými. Snížuje se velikost funkčních rezerv a tolerance jednotlivých orgánů a organismu jako celku.

Je vhodné odlišovat poruchu (porušenou funkci, patologicky změněnou strukturu) od obranné, příp. opravné reakce (dynamické účelové reakce, procesy hojení, zotavování).

Protože zahrnuje pojem normálnosti, označuje se funkční pojetí zdraví a nemoci také za normativní. Problémy spojené s tímto pojetím zdraví a nemoci spočívají právě ve vymezení norem.

Existenciální, filosofické (teleologické) pojetí zdraví a nemoci

Podle vymezení přijatého WHO v r. 1946 je zdraví „stavem tělesné, psychické a sociální a estetické pohody“ umožňující naplno realizovat žádané životní fyzické a intelektuální aktivity. Zdraví podle tohoto pojetí nespočívá jen v nepřítomnosti nemoci nebo tělesné vady. Ve výzvě WHO „Zdraví pro všechny do roku 2000″ se opakuje, že zdraví je schopnost vést sociálně a ekonomicky produktivní život.

V souladu s tím se nemoc chápe jako ztráta této pohody, ztráta schopnosti realizovat aktivity anebo je prožívat, ztráta schopnosti vést sociálně a ekonomicky produktivní život.

Filosofické pojetí je velmi obsažné a tím, že zahrnuje také sociální aspekt, vede k závažným existenčním otázkám (např. zda je možno utvářet zdravého jedince v nemocné společnosti). Jde o přesnou a užitečnou definici, která dovoluje stavět přitažlivé cíle a vytvářet účinné humanitární programy. Přesto se poukazuje na to, že až 95 % lidí by se podle této definice dalo klasifikovat jako nezdravých (postižených nemocí, vadou anebo nepohodou), a že je proto nerealistická.

Použitá literatura a literatura k dalšímu studiu

Andreasen, N. C., Black, D. W. (2001). Introductory Textbook of Psychiatry. 3^rd ed. Washington D. C.: American Psychiatry Publishing, Inc.

Baštecká, B. a kol. (2003). Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál.

Baštecká, B., Goldmann, P. (2001). Základy klinické psychologie. Praha: Portál.

Höschl, C., Libiger, J., Švestka, J. (2004). Psychiatrie. Praha: Tigris.

Kábrt, J., Kábrt, J. (1995). Lexicon medium. Praha: Galén.

Orel, M. a kol. (2012). Psychopatologie. Praha: Grada.

Raboch, J., Zvolský, P. et al. (2001). Psychiatrie. Praha: Galén – Karolinum.

Raboch, J., Pavlovský, P. (2003). Psychiatrie. Praha: Triton.

Rahn, E., Mahnkopf, A. (2000). Psychiatrie. Praha: Grada Publishing.

Vokurka, M., Hugo, J. (2002).Velký lékařský slovník. Praha: Maxdorf.

Vokurka, M., Hugo, J. (2004). Praktický slovník medicíny. Praha: Maxdorf.